Jak to vypadá u protinožců doma

Jak už jsem zmiňovala v některých z minulých dílů, sport hraje v životě Australanů významnou roli. K oblíbeným disciplínám patří snad všechny druhy sportu, které si umíte představit. Protinožci neváhají sportu přizpůsobit i svůj denní režim. Oblíbené je sportovat po ránu, před tím než na devátou vyrazí do kanceláře. Dobře to vystihla jedna moje kamarádka, když se kolem páté ranní chystala na pláž užít si východ slunce. Po rozednění se nestačila divit, kolik běžců, jogínů a dalších sportovců si stejně jako ona neváhalo přivstat. Pravdou ale je, že ve čtvrtích mimo centrum chodí lidé spát se slepicemi a rozsvícená okna pozdě večer jsou spíše výjimkou. I v Austrálii se ale najde řada lidí, kteří se sportu spíše vyhýbají a obezita dosahující u některých morbidního stupně je stejně jako v Americe palčivým problém i na rudém kontinentě.

Co se týče bydlení, my máme zkušenost zatím jen s tím studentským. Vzhledem k velkému počtu zámořských studentů v Sydney, jde o významnou část realitního trhu. Pronajímatelé nabízí ve sdílených bytech jednotlivé pokoje, někdy i jednotlivé postele. Výběr spolubydlících není radno podcenit. Vyváření různých pro Evropany nevoňavých delikates, brzké ranní náboženské rituály nebo záporný vztah k hygieně mohou harmonické soužití značně narušit. Když už si pokoj nebo postel vyberete, je nutné složit vratnou zálohu na případná poškození bytu a nezaplacené nájemné. Tuto částku musí pronajímatel poslat na speciální vládní bankovní účet, kde leží, až do doby ukončení nájmu. Majitelé tak vlastně státu poskytují jakousi půjčku. I přes tuto regulaci je pronajímání domů a bytů v Austrálii oblíbeným druhem podnikání.

Nájemné stejně jako mzda se často platí každý týden, ale není výjimkou je vyplácet také jednou za čtrnáct dní. Když jsem se snažila jedné Australance vysvětlit, že u nás se vyplácí mzda každý měsíc a že to učí lidi hospodařit s penězi a lépe si zorganizovat úspory, zdálo se jí to zbytečně složité a komplikované. Nejsem si jistá, jestli už jsem to tu zmiňovala, ale poměrně nás zaskočilo i to, že u kancelářských prací se mzdy vyplácí dopředu, takže vlastně dostanete zaplaceno za to, co si teprve odpracujete. Radek nastoupil do práce v polovině měsíce, kdy se zrovna blížil den výplaty a měl hned po dvou odpracovaných dnech možnost nechat si poslat výplatu za celý měsíc dopředu.

Ale zpět k australským domácnostem. Zajímavostí je, že většina bytů, a to nejen těch studentských, nemá vlastní pračku, ale prádelnu společnou pro všechny obyvatele domu. Řada bytů nemá ani to a obyvatelé jsou nuceni chodit do veřejných prádelen. Společné pračky a sušičky, včetně těch v domech, fungují zpravidla na dolarové mince. Jak jsme se opakovaně přesvědčili, vyplatí se tyto mince shromažďovat. Jedna várka praní vyjde na 2-3 AUD (40-60 Kč), někdy i více. Australané také nejsou zvyklí oblečení před praním třídit a bez ohledu na barvu perou vše dohromady. Pračky jsou totiž primárně nastavené na praní ve studené vodě. Pokud chcete prát na 30°C musíte zvolit jiný program a vyvářku nemá naše pračka vůbec. Zpravidla za stejný poplatek si můžete prádlo po vyprání dát do sušičky.

Obrázek 1: Naše bydlení (vpravo nahoře – první polovina našeho pokoje, vlevo nahoře – druhá půlka, vpravo dole – společná kuchyně, vlevo dole – naše prádelna)

Netradiční je rovněž nakládání s odpady. Ty běžné komunální se dělí na nerecyklovatelné a recyklovatelné. Ty druhé se hází všechny společně do jedné popelnice. Nemusíte se tak zdržovat s hledáním speciálního kontejneru na plasty, sklo nebo papír. Plastové lahve jsou stejně jako například v Německu vratné. Tedy alespoň se to na nich píše. Abych ale pravdu řekla, ještě jsem nevypozorovala, kam by se měly vracet. Do obchodu jsem je nikoho donést neviděla a na speciální sběrné místo jsem také zatím nenarazila. Nebo možná těch několik málo centů nestojí Australanů za to, aby pet láhve někam nosili.

Zato v „recyklaci“ oblečení a domácího vybavení jsou Australané vynalézaví. Nepotřebné oblečení můžete například darovat neziskové organizaci, která je ve svých second handech prodává a z tržeb pak financuje charitativní akce. Nepotřebný nábytek a spotřebiče, často i funkční, je obvyklé odkládat na chodník před dům. Kamarád nám vyprávěl, jak takto přišel k televizi. Původní majitel si koupil novou a se starou se mu nechtělo jet do sběrného dvora a ještě platit za ekologickou likvidaci, takže na tom vydělali oba. Samozřejmě ne všechny věci se někomu hodí, a aby nezůstávaly na ulicích, většina čtvrtí vyhlašuje, kdy bude velkoobjemový odpad sbírat. Lidé nepotřebné věci vystrčí na ulici o několik dní dříve, a co se nikomu nelíbí, odvezou popeláři. Další možností jsou garážové výprodeje. Majitelé do svých garáží nanosí nepotřebné věci a prodávají je po pár dolarech z otevřených vrat. V naší čtvrti dokonce existují i dva malé obchůdky, které si za tímto účelem můžete krátkodobě pronajmout. Jeden je hned u našeho domu a minulý týden jsme si tam za 10 AUD (200 Kč) koupili skoro nový kuchyňský robot.

Nejen v australských domácnostech, ale i v kancelářích, obchodech a MHD se v létě neuvěřitelně nadužívá klimatizace. Přestože teploty venku v parném lednu šplhají ke 40°C, nesmíte si zapomenout minimálně svetr, ideálně i plné boty. Bez nich se to ve 20°C za stálého studeného foukání ve vlaku a ve škole nedá vydržet. Co se týče vytápění, většina domů v Sydney žádné nemá. Asi právě proto jsou Australané tak otužilí a projevuje se to i ve stylu oblékání. Nejotužilejší obyvatelé Sydney vytahují žabky už v srpnu ještě před začátkem australského jara, kdy teploty přeskočí 10°C a přes poledne se začnout blížit 15°C. Zároveň ale ještě řada lidí chodí v zimních kabátech a kozačkách. Na ulicích není nic neobvyklého ani člověk v žabkách, který má zároveň kulich. Každá otužilost má ale své meze a i Australané mívají rýmu. Bohužel je tu stejně jako u některých dalších národů rozšířené popotahování namísto smrkání. Což mě v zimě, kdy většina z mých několika desítek spolužáků velkou část přednášky popotahovala, dohánělo k totálnímu šílenství. Nejsem si zcela jistá, co přesně velí při rýmě australská etiketa, ale vím, že například pro Číňany a některé Řeky je společensky přípustnější popotahovat a případně se dojít vysmrkat na záchod, než celou „nechutnou“ proceduru s kapesníkem řešit na veřejnosti a pak si ještě použitý kapesník strčit do kabelky nebo do kapsy. Hygienické aspekty každé z těchto zvyklostí mají něco do sebe, ale chce to hodně vzájemné tolerance. A díky nim můžou vzniknout i komické situace. Jednu moji známou z Evropy neodbytně dobýval spolupracovník Číňan. Slečna už nevěděla jak neúnavného ctitele odmítnout. Načež ji jedna kolegyně poradila: „Nezoufej, stačí, když se před ním vysmrkáš a tím se mu znechutíš.“ Nejsem si jistá, jak to celé dopadlo, ale jistě je to nejoriginálnější odmítací strategie, kterou jsem kdy slyšela.

Obrázek 2: Naše historická jízda na Dnu Austrálie

Ještě novinky z aktuálního dění v Sydney. Máme za sebou první oslavy Dne Austrálie. Protinožci si v tento den připomínají den vylodění anglických dobyvatelů u sydneyských břehů dne 26. ledna. V některých městech se konají oslavy různých australských přistěhovaleckých skupin. Během slavnostní přehlídky byste ale jen těžko hledali původní domorodé australské obyvatele. Aboriginci oslavy anglického osidlování bojkotují, protože zahájilo období jejich útlaku a pronásledování. Radikálnější Aboriginci překřtili Australian day (“Den Austrálie”) na Invasion day (“Den invaze”). Většina Australanů tráví den volna jak jinak než na pláži u grilu. Od jiných letních dnů se ale tenhle liší množstvím nafukovacích lehátek ve tvaru pantofle žabky s australskou vlajkou. Sydney letos oslavilo Den Austrálie rozsáhlou výstavou veteránů. My se v rámci této akce svezli historickým dvoupatrovým autobusem. Ohňostroj, koncerty a průvod jsme si ale nechali ujít. Celý den totiž skoro bez přestávky lilo jak z konve. V tento den se také uděluje australské občanství cizincům. Podmínkou získání občanství je mimo odříkání australské hymny i účast v průvodu právě na oslavu Dne Austrálie. Nejoriginálněji ale letos tento svátek oslavila jedna farmářka, která svých více než tisícům oveček sešikovala do tvaru ohromné australské vlajky. Šla na to chytře. Nasypala jim krmení do příslušného tvaru a zvířata už se seřadila sama.

Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět v neděli se můžete těšit na článek o největších oslavách čínského nového ruku mimo Asii. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R

Doprava nejen v Sydney

Stejně jako ve Velké Británii i u protinožců se jezdí vlevo. Jízdu po druhé straně silnice už jsme začali trénovat na kolech, která nám nadělil Ježíšek. Na řízení auta se zatím ještě osmělujeme. Čas, kdy vytáhneme naše mezinárodní řidičáky, se ale blíží, protože jak jsme se přesvědčili, jiná doprava než autem je mimo Sydney problematická. Jeden známý nás ale varoval, že když poprvé při silniční kontrole svůj český mezinárodní řidičák musel ukázat, policisté mu nechtěli věřit, že je to oficiální doklad a nakonec stejně chtěli vidět českou plastovou kartičku. Papírová knížka z nekvalitního zažloutlého papíru a fotka, kterou mi tam paní na úřadě přilepila Klovatinou, se jim příliš nezdála.

Obrázek 1: Už jste viděli český mezinárodní řidičák

Zaskočení jsme ze začátku byli i jako chodci. V Sydney totiž existuje několik křižovatek, kde je mimo klasických přechodů možno chodit i úhlopříčkou. Semafory jsou tam totiž nastaveny tak, že v jednu chvíli stopnou auta ze všech směrů a chodci tak mohou přecházet jakýmkoliv směrem. V Sydney se celkově hodně chodí pěšky. Když vyrazíte do ulic v době, kdy většina lidí míří do kanceláří nebo naopak domů, počítejte s tím, že se budete prodírat armádou lidí v kostýmcích a oblecích, kteří si k nim obuli tenisky a svižně si to rázují ulicemi. Na venkově jsme zatím byli jen jednou, ale hned jsme pochopili, že kultura pěšího chození, je tam zcela opačná. Když jsme paní, u které jsme byli ubytovaní řekli, že si jdeme koupit něco do tři kilometry vzdáleného obchodu, rozmlouvala nám to, že je to na pěší chůzi daleko. Na druhou stranu se není co divit, že se tam lidé přemísťují převážně auty. Vzdálenosti jsou totiž poměrně velké, cestu pro pěší chůzi jsme taky nenašli a v parném létě procházka příliš příjemná nebyla.

Co se týče dopravy autem po Sydney, na zajímavost jsme narazili v souvislosti s parkováním. Jeho délka je na řadě míst omezena na půl hodiny. Policisté překročení povolené doby kontrolují jednoduchým, ale účinným způsobem. Jednou za půl hodiny projdou ulici a křídou udělají na pneumatiku čáru. Když jdou podruhé za půl hodiny a najdou označené pneumatiky, majitele pokuta nemine. Protože ulice s půlhodinovým omezením parkování je i u našeho domu, některé naše návštěvy na to šly šalamounsky a značku křídou vybíhali jednou za čas smazat. To však obvykle nestačí a vyplatí se i o kus přeparkovat.

Oblíbeným dopravním prostředkem v Sydney je i kolo. Cyklisté mají různé výhody. Například mohou jezdit po autobusovém pruhu a předjíždět zprava i zleva. Také jsou oprávněni jezdit dva vedle sebe, pokud mají rozestup menší než metr a půl. Když jsme začali shánět kola z druhé ruky, nejprve jsme zajásali, že za 100 AUD (2 000 Kč) se dá nějaké sehnat. Brzy jsme ale prohlédli, že navzdory velmi kopcovatému terénu v Sydney jsou levná kola často bez přehazovačky. Hodně kol je také neuvěřitelně rezavých od slaného vzduchu z moře. Když ale trochu pohledáte, dá se sehnat použité kolo do 200 AUD (4 000 Kč). Oblíbená jsou zejména dámská retro kola. I Radek má jedno takové. Povinnou výbavou cyklistů bez ohledu na věk je přilba. Ta se dá pořídit za pár dolarů. Hlavu si nemusíte lámat ani s pořízením pumpičky. Ty veřejně jsou zdarma dostupné u většiny větších cyklistických stezek, kterých najdete řadu i v centru Sydney. Šetřit se ale rozhodně nevyplatí na pořádném zámku. Navzdory tomu, že v Austrálii se téměř nekrade a většina lidí neváhá si nechat kabelku nebo peněženku jen tak někde ležet, kola patří ke komoditám, které se tu kradou ve velkém. Běžný zámek obvykle kolo příliš neochrání a je lepší koupit si zámek na motorky, který nelze tak lehce přeštípnout.

Obrázek 2: Standardní kvalita kola v Sydney

V Sydney je i rozsáhlá síť MHD. Jen linek metra tam mají stejně jako v Brně. Metro nahrazují vlaky a hustá síť autobusů. Dostat se ale autobusem na požadované místo je někdy pořádná fuška. Zaprvé, zastávky nemají žádné názvy jen asi desetimístná čísla, která jsou sice k dohledání na internetu, ale na samotné zastávce napsaná nejsou a ještě jsme nenarazili na řidiče, který by zastávky znal podle čísel. Zkoušeli jsme i odpočítávat, kolik zastávek jsme již projeli, to se ale také příliš neosvědčilo, protože většina zastávek je na znamení a autobus řadu z nich projede tak rychle, že si jich ani nevšimnete. Po tomto neúspěchu jsme se pokusili s řidičem domluvit podle názvu ulice, ani to ale nepřineslo mnoho úspěchu. Záhy jsme totiž zjistili, že některé ulice mají i 20 km. Lokality se tak vyplatí udávat jako název nejbližšího křížení ulic. A když je adresa udaná názvem ulice a číslem domu, nesmíte se zapomenout podívat, o jakou čtvrť jde. V každá městské části začínají domy číslovat od nuly. Některá čísla domů tak na dlouhých ulicích existují opakovaně v každé čtvrti. Nejhorší zkušenost se zmatečným značením zastávek měl Radek, když jel navštívit známé na periferii Sydney uprostřed lesů. Autobus tam staví u dálnice po několika kilometrech. Bohužel řidič, na kterého Radek spoléhal, to tak nějak spletl a Radka to stálo několika kilometrovou neplánovanou procházku lesem. Od té doby jezdíme vždy se zapnutou navigací v mobilu a divíme se, jak to dělají ostatní. Co se týče adres, obvykle se udávají ve formátu – ulice, čtvrť, okres. Z nepochopitelných důvodů se často neuvádí město.

Přímořské Sydney, které se rozkládá z významné části na březích zálivu Port Jackson, se v rámci MHD pyšní hned několika pravidelnými linkami trajektů. A komu by i to bylo málo a nemá hluboko do kapsy, může využít vodní taxi. I když i jízda MHD se může pořádně prodražit. Cena celoročního MHD lístků šplhá k několika desítkám tisíc korun. Načerno se ale jezdit nevyplatí. Jak již jsme měli možnost zažít na vlastní kůži, revizorům neproklouzne ani myška. Do autobusu jich nastoupí šest, řidič zaparkuje na krajnici, zavře dveře a kontrole nikdo neunikne. Ti, které jsme viděli my, navíc spíš než revizory připomínali postavou vyhazovače nebo kulturisty. O důvod víc, si to u nich nerozházet.

Obrázek 3: Vodní taxi

Stejně jako většina metropolí i Sydney se potýká se zácpami. Jeden z projektů, který měl ulehčit přetížené dopravě v centru, byla výstavba jednokolejné železnice na pilířích nad chodníkem v několika z páteřních ulic. Dráha byla umístěna zhruba v úrovni tři metry nad zemí, pasažéři se tak mohli z blízka dívat do oken domů, které byly vzdáleny od vlaku jen několik metrů. Bohužel tento originální nápad byl odsouzen k zániku, protože byl provozován soukromou společností, která si účtovala poměrně vysoké jízdné. Například na George Street, která je jednou z hlavních ulic v centru Sydney, už dnes po této konstrukci nenaleznete ani památku. Významným dopravním prostředkem je i tady taxi a překvapivě se nejedná o nijak luxusní záležitost. Pro cestující může být ale nezvyklé to, že většina vozů je vybavena kamerami, které je snímají nejen při nástupu, ale i uvnitř po celou dobu jízdy. Na rozdíl od tradičních newyorských žlutých taxíků hrají ty sydneyské všemi barvami a díky kamerám na střeše jsou z větší dálky lehce zaměnitelné s vozy policie, které rovněž nemají jednotný vzhled. Pokud si zapomenete doma brýle, mějte se na pozoru, abyste si máváním na taxi nepřivolali ochránce pořádku. To by se asi těžko vysvětlovalo.

Co se týče dopravy mimo Sydney, Austrálie je obkroužena asfaltovou silnicí podél hustě osídleného pobřeží a uprostřed přeťata od severu k jihu slavnou Stuart Highway. Na červených pláních v nitru kontinentu však počítejte pouze s prašnými cestami, ze kterých dvakrát ročně odhrnuje kameny pluh podobný tomu českému sněžnému. Tyto dálnice nedálnice křižují i desítky tzv. silničních vlaků („road trains“). Jedná se v podstatě o kamiony se silným motorem, které kromě v ČR běžného návěsu mají za ním zapřažené ještě další přívěsy a dosahují tak úctyhodné až děsivé délky. Od Darwinu na severu do Adelide na jihu křižuje rudý kontinent vlak Ghan. Rovněž jižní část Austrálie lze projet vlakem od západu k východu. Bez ohledu na značnou časovou náročnost cestování byl vlak donedávna vyhledávanou přepravní možností. Roli v tom jistě hrála i skutečnost, že v Austrálii působili v podstatě jen dvě letecké společnosti, které uměle udržovaly vysoké ceny letenek. V posledních několika letech však došlo k významnému růstu počtu leteckých společností a nová konkurence má velmi pozitivní vliv na ceny letenek.

Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět v neděli se můžete těšit na článek o tom, jak to vypadá u protinožců doma. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R

Šokující fakta o australské fauně aneb klokani a další potvory s vakem

Ještě než se pustíme do vačnatců, nedá mi to, abych se nevrátila k Vánocům a silvestrovskému ohňostroji, kterým na konci roku žilo celé Sydney. Po pár měsících tady na mě Australané působí jako mistři příprav. Když vyrazíte na nějakou akci, můžete počítat s tím, že bude zajištěn nejen dostatek toalet a cisterny s pitnou vodou, ale i personál, který návštěvníky informuje a drží vše v čistotě. A to neplatí jen o placené zábavě ale i o akcích, které jsou pro diváky zdarma. Jednou takovou velkolepou vánoční akcí je i zpívání koled v parku The Domain v centru Sydney. Posledního, již třicátého druhého ročníku, se podle oficiálních odhadů zúčastnilo osmdesát tisíc diváků. Celá rozlehlá louka byla poseta lidmi se svíčkou s červenou krytkou, která se prodávala v rámci doprovodné charitativní sbírky. Atmosféra byla úžasná a byl to v podstatě jediný okamžik, kdy na mě v letním Sydney letos sáhlo kouzlo Vánoc.

Co se týče příprav na oslavy Silvestra, informační tabule o dopravních uzavírkách a letáky s programem se začali objevovat snad již v listopadu. Každá sranda ale něco stojí. Veškeré náklady na silvestrovské oslavy se vyšplhaly na neuvěřitelných 7,2 milionů AUD (téměř 150 milionů Kč). Obdobná částka je ve státním rozpočtu ČR pro rok 2015 vyčleněna např. na celoroční provoz ústavního soudu. Clover Moore, která je starostkou města Sydney už více než deset let, čelí kritice neúměrně vysokých výdajů na oslavy vstupu do nového roku.

Na rozdíl od Česka si u protinožců nelze legálně koupit žádné rachejtle ani petardy a na některá místa byl na Silvestra zákaz vstupu dokonce i s prskavkami. Oficiální půlnoční ohňostroj se odpaloval ze čtyř lokalit a pro děti byly připravené dva ohňostroje v 9 hodin, které nemohly být ukončeny jinak než melodií z nového Disneyho vánočního filmu Frozen. Zajímavostí je, že hudbu k ohňostroji vysílalo rádio a divákům bylo doporučeno přinést si např. mobil, na kterém si hudbu naladí. V praxi to však bohužel kvůli beznadějně přetíženým sítím na většině míst nebylo možné. Není se co divit, v období ohňostroje vzroste počet lidí v Sydney ze 4,5 na 5,5 milionů. Záznam sydneyského ohňostroje zhlédne po celém světě přes miliardu diváků. Pokud chcete být jedním z nich, koukněte na internet, stojí to určitě za to.

V podvečer silvestrovského ohňostroje zaplavilo centrum Sydney 1,6 milionu diváků. Tedy o něco více, než kdyby se přišli kouknout všichni Pražané. Vstupné na večeři s nejprestižnějším výhledem na ohňostroj jako např. otočná restaurace věže Sydney Tower Eye nebo část botanické zahrady naproti Opeře v pozadí s mostem Harbour Bridge se pohybovalo okolo 500 AUD (10 000 Kč). K čemuž musíte připočítat ještě nemalé náklady na pití. Např. za láhev vína si museli hosté sáhnout do kapsy pro dalších zhruba 50 AUD (1 000 Kč). Pro spořivější návštěvníky byl vyčleněn park hned vedle botanické zahrady s obdobným výhledem a vstupem zdarma. Jediným úskalím byl počet zájemců o tuto lokalitu, který významně přesahoval její kapacitu. Aby se lidé neušlapali nebo nepřepadávali z tlačenice rovnou do zálivu, byl do areálu vpuštěn jen omezený počet diváků. Řada zájemců o vstup se táhla jako fronta na banány několik stovek metrů (pozn. pro mladší čtenáře „jako fronta na nejnovější iPhone“). Celý zástup končil na louce, kde lidé disciplinovaně stáli ve frontě podle čar připravených na trávníku. Jedna řada těsně vedle druhé. Na pořádek a zřejmě i na to, aby rozlícený dav nezlynčoval případné předbíhače, kontrolovaly desítky lidí z ochranky. Brány areálu se pro vyčerpání kapacity zavřely již před třetí hodinou odpoledne. V televizi běžel rozhovor s houževnatými japonskými turisty, kteří v čele fronty strávili tři dny a dvě noci, aby si zajistili nejlepší místa.

Video 1: Fronta na sledování silvestrovského ohňostroje z parku Mrs Macquarie's Chair

Pokud se vypravíte do Sydney a nechce se vám trávit mládí ve frontě, můžete se alternativně nechat najmout na práci na některém z prestižních míst. Což má mimo jiné i tu výhodu, že po půlnoci začíná státní svátek a hodinové mzdy vystřelí k 50 AUD (1 000 Kč). Já měla to štěstí, že jsem pracovala v botanické zahradě hned naproti Opeře. Řada návštěvníků byli turisté z Ameriky a Evropy, kteří chtěli slavný ohňostroj vidět živě. Atmosféra byla celý večer výborná a navíc během ohňostroje si hosté nic neobjednávají a tak jsme si i my nerušeně užili půlnoční show v celé její kráse. Pokud oželíte výhled na Operu z bezprostřední blízkosti, existuje mnoho míst, odkud je na ohňostroj dobře vidět. Radek chytře vyrazil do čtvrti Balmain až krátce před půlnocí a měl odtamtud krásný výhled na celou dvanáctiminutovou show. V řadě za sebou viděl všechny čtyři místa, odkud se ohňostroje odpalovaly. A několikatisícová kapacita tohoto místa dokonce nebyla ani vyčerpána.

Obrázek 1: Radkův výhled na ohňostroj

Ale teď už k těm vačnatcům. Pod tímto pojmem si většina z nás asi představí hlavně klokany. Zejména toho nejslavnějšího, Skippyho. Mimochodem věděli jste, že tento seriál pochází již z roku 1968? Pro někoho může být také novinkou, že mezi vačnatce patří i koaly a vombati. Další zajímavostí, kterou nám v hodinách přírodopisu zatajili, je skutečnost, že vačnatci nemají placentu. Mláďata klokana velká jako nehet se z tohoto důvodu rodí už po několika týdnech. V podstatě si ale jen přelezou do vaku, kde se zůstávají další rok. V mámině kapse většinou už potkají staršího sourozence. Ve vaku mohou být zároveň až tři různě stará mláďata. Každé z nich má vlastní místo, kde vytéká z matčina břicha mléko odpovídající složením jejich stupňům vývoje. Odrostlejší mláďata občas vylézají z vaku se proskočit a pak se vrátí nakrmit. Klokanímu mláděti se v australské angličtině říká „joey“ a na rudém kontinentu se setkáte s celou řadou klokaních druhů. Největší z nich, klokan rudý, je vysoký až dva metry s půlmetrovým ocasem. Naproti tomu nejmenší wallaby jsou menší než metr. Největší naměřená klokaní rychlost byla 64 km/h, nejdelší skok 13,5 metrů a je doloženo, že někteří klokani dokáží přeskočit až 3 metry vysoký plot.

Není sporu, že tato zajímavá zvířata se vyplatí vidět. A vzhledem k tomu, že během prvního půlroku tady jsme viděli klokana jen na talíři, je na čase vydat se do Morisset parku omrknout i ty živé. Klokani nejsou hloupí a tak v parném létě vylézají na pastvu zejména brzy ráno a přes den se schovávají někde ve stínu. Pokud je chcete vidět trochu skotačit a ne jen relaxovat líně pod stromem, musíte si přivstat.

Obrázek 2: Fotku klokana dodáme (výlet na klokany jsme bohužel kvůli dešti a vlakovým výlukám už třikrát odložili, ale příště už to snad klapne)

Zajímavým živočichem je i koala čili koala medvídkovitý, který není žádný medvěd ale také vačnatec. Rovněž malé koaly dorůstají v matčině vaku. Koala s mládětem vylézajícím z vaku se na rozdíl od klokana příliš nezobrazuje. Důvodem asi bude ten, že koalí kapsa neústí na břiše, ale pod zadkem, což má trochu nechutný ale velmi praktický důvod. Koaly se živí výhradně listy eukalyptu čili blahovičníku, které obsahují toxické látky a jsou velmi těžko stravitelné. Koala je ve svém žaludku zpracovává až 100 hodin a během této doby dochází k jejich fermentaci. Žaludek malých koal neumí jedovaté listy strávit, matky proto eukalyptovou omamnou mňamku musí svým mláďatům natrávit. Z této hmoty malé koaly získají i mikroby potřebné k trávení blahovičníku. Až příště uvidíte třeba v zoo koalu a bude se vám zdát, že se pořád jen cpe a nepřítomně líně hledí před sebe, tak se vám to nezdá. Eukalyptové listí nemá příliš velkou výživnou hodnotu, koaly ho proto musí sníst velké množství. Denně tráví jedením tři až pět hodin. Toxiny v něm zároveň udržují koaly „zfetované“. Ani genetickou dispozicí nejsou koaly příliš bystré. Jejich mozek vyplňuje dutinu lebeční pouze z 60% a dosahuje velikosti vlašského ořechu. Na počátku minulého století byly koaly kvůli svému měkkému kožíšku téměř vyhubeny. Nyní se však jejich počty díky různým ochranným programům zvyšují. Bohužel ani živou koalu jsme zatím nepotkali. V centru Sydney na ně nenarazíte. Není ale nijak neobvyklé tam zahlédnout jiného vačnatce, kterého jsme si podle anglickému názvu pokřtili bilbík.

Obrázek 3: Náš kamarád bilbík s neuvěřitelně hebkým kožíškem

I když později se ukázalo, že krasavec na fotce není bilby, ale jiný druh vačnatce, a sice kusu liščí. Nicméně přezdívka mu už zůstala. Chlupáč o trochu větší než kočka je aktivní hlavně v noci. V Hyde parku v centru Sydney jich žije hned několik a někteří se nechají i pohladit. Netradiční je také název jejich čeledi, a sice patří mezi kuskusovité. Jejich příbuzní bilby byli v minulosti často loveni pro svůj hebký kožíšek a téměř vyhubeni. Jedním zajímavým programem, který se snažil zvýšit povědomí o tomto zvířátku a zároveň vybrat prostředky na podporu jejich ochrany, bylo prodávání velikonočních čokoládových bilby jako alternativy klasických zajíčků.

Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět v neděli se můžete těšit na další díl o dopravě nejen v Sydney. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R