Místní jsou neuvěřitelní
zpěváci a jednou z příležitostí zazpívat si je nedělní návštěva kostela.
Já se jedné takové zúčastnila a bylo to opravdu velkolepé. V malé vesnici
nedaleko našeho hotelu, do neoznačené menší budovy mířili místní v bílém
oblečení. Nebudu lhát, tříhodinový obřad byl náročný, ale určitě stál za to.
Celé oslavy začaly krásným zpěvem téměř ve stylu černošských gospelů. V druhé
části nás překvapil svatební ceremoniál následovaný divadelní scénkou
s Kristovou smrtí a z mrtvých vstání. Do divadla se zapojila většina
vesnice. Kostýmy byli vyrobené svépomocí, například hotelový župan, který byl
zřejmě vyřazen kvůli velkému fleku na zádech. I tak to mělo své kouzlo. Ježíše
ztvárnil místní krasavec, kterého cestou Kalvárie ostatní kamarádi nemilosrdně
mydlili větvičkami a klacky. Navzdory vážnosti tématu, byl celkový dojem
relativně vtipný. I místní děti se chichotaly a dospělí se místy smáli nahlas.
V další části rozlícený řečník nabádal ke čtení bible a křičením
s námi sdílel svou cestu od drog k bohu. Za což si vysloužil potlesk
místních. Většina proslovů byla ve fidžijštině, ale někteří z řečníků
přidali krátké shrnutí v angličtině pro mě a dvě blondýny v nevelkém
sále. Po necelých třech hodinách jsem se s druhou turistkou rozhodla
z kostela vyplížit. Nebudu předstírat nějaké vznešené cíle, prostě jsme
chtěli stihnout oběd. Řidič nám cestou zpět do hotelu řek, že jsme dobře
udělali, poslední řečník je zde známí rozsáhlostí svých projevů. Mezi sebou
jsme pak v nadsázce žertovali, že kdybychom zůstali do konce, možná bychom
nestihli ani večeři. Řidič očividně nebyl nejpobožnější obyvatel vesnice.
Obrázek 5: Fidžijský kostel
Na slavnostní příležitost se
většina svatebčanů oblékla do bílého. Ženy měly volnější šaty ke kolenu
s krátkým rukávem, pod nimi ale ještě sukni až ke kotníku. Pánové bílou
košili s kravatou a bílou zavinovací sukni oblekového stylu pod koleno.
Chápu, že obrat „pánká sukně oblekového stylu“ může být těžko představitelný.
Jde o kus oblečení, který je v pase stejný jako tradiční kalhoty, jen dole
má místo nohavic sukni. Obdobně byly oblečené i děti. Většina lidí byla bosa,
pár místních mělo žabky a jen asi dva lidé měli polobotky. Na všední
příležitost muži nosí černé plátěné sukně ke kolenu s pestrobarevnou
košilí havajského stylu. Ženy dlouhou zavinovací sukni často ve stejné barevné
kombinaci jako vršek. I sem proniká západní styl a zejména mladí muži nosí rádi
i šortky a tričko. I pánské sukně jsou ale stále hojně rozšířené. Sukýnky
k trávy už nosí jen na kulturní představení pro turisty. A navzdory velké
oblibě kokosů, podprsenku z nich jsme neviděli ani jednou. Upřímně řečeno
o existenci a praktičnosti takového dámského vršku mám kvůli limitované
velikosti košíčků své pochybnosti. Možná jde o další věc, která existuje jen
v Disneyho kreslených pohádkách.
Tradiční fidžijské obydlí,
bure je chatička někdy na kůlech zhruba metr nad zemí s vysokou slaměnou
střechou. Vnitřní prostor má obvykle jen jednu místnost, kde spí celá
rozvětvená rodina. Ohniště na vaření je často mimo hlavní chatrč a koupelna
v moři nebo sprcha před domem. Řada turistických zařízení nabízí nocleh
v bure. I my jsme nocovali většinu našeho pobytu v domorodých
chatičkách. Od těch moderních se sprchou a záchodem až po ty tradiční
v domorodé vesnici s pavouky a myším hnízdem. Stejně jako
v oblékání i na svých obydlích mají domorodci rádi barvy. Vedle tyrkysově
modrého domku stojí hráškově zelený a opodál červený.
Obrázek 6: Domorodé obydlí
bure
Na rozdíl ode mě se Radek
odvážil na potápění se žraloky. Fidžijský Pacific Harboure je jedno z mála
míst na světě, kde se dá potápět bez ochranné klece. Žraloci mají oblíbenou
lokalitu, kde se obvykle vyskytují a jsou zvyklí, že je velmi zkušení průvodci
chodí občas krmit. Ponor začíná ve třiceti metrech, kde lze narazit na zdejší
největší druh žraloka (bull shark). Dosahují velikosti okolo tří a půl metru.
Skupinka zhruba deseti potápěčů si klekne na dno za nevysoký korál. Jeden
z instruktorů na každé straně odhání žraloky, kteří se příliš přiblíží.
Používá na to něco, co vypadá jako násada od rýče. Třetí průvodce o trochu víš
láká žraloky popelnicí zavěšenou na laně, ze které občas vyteče rybí krev
nebo vyhodí nějakou rybí hlavu. Vzhledem k příznivé sezóně se kolem Radka
prohánělo okolo třiceti samic a samců. Když se všichni pokochali těmito obry,
vystoupali do hloubky deseti metrů, kde kolem plavali zhruba metr a půl dlouzí
žraloci (silver reef shark). Jeden z instruktorů je klidnými gesty krmil
rybími hlavami přímo z ruky. I když to s sebou nese velkou praxi a
určitou dávku rizika. Pod neoprenem měl obléknutou dlouhou drátěnou rukavici až
k rameni. Poslední zastávka ve čtyřech metrech je u menších žraloků
s bílou a černou ploutví (black and white tip sharks). Nejde jen o zábavu
pro turisty, ale průvodci pravidelně odebírají vzorky na vědecký rozbor a
všichni ve skupině mají za úkol žraloky počítat, kvůli evidenci stavů. Podívat
se sem byl jeden z Radkových snů a rozhodně ho to nezklamalo. Ba naopak,
pokud bychom měli více času, rád si to hned zopakuje. Já si zatím užila
poklidné dopoledne u bazénu a alespoň jsme měla prostor dohnat psaní blogu.
Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a příští
týden se můžete těšit na další díl našeho cestovatelského deníku z Fidži.
Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.
M+R
Žádné komentáře:
Okomentovat