Velikonoc jsem se letos nemohli dočkat. Čekala nás
totiž cesta na Fidži. Při plánování dovolené nás velmi překvapilo, že i
v porovnání s australskými cenami je Fidži v některých oblastech
dražší, i když je mi jasné, že náklady na život místních jsou velmi odlišné od
turistických cen. My měli to štěstí, že v rámci oslav dvacátého výročí
firma, pro kterou Radek pracuje, pozvala na Fidži na čtyři dny zaměstnance a
jejich rodiny. Za mě nejlepší zaměstnavatel všech dob. My se rozhodli si pobyt
prodloužit o další týdne. Vzhledem k místním cenám jsme se ale
z Hiltonu stěhovali nejprve do hostelu, jeden měl 28 postelí na pokoji, a
poté do domorodé vesnice s popiskem ubytování, elektřina je dostupná jen
při zvláštních příležitostech. Díky této diverzitě jsme měli možnost poznat
mnoho aspektů života na Fidži. Při našich cestách nejsme na ubytování nároční a
bereme cokoliv, kde to nevypadá, že se probudíme v lepším případě jen bez
jedné ledviny.
Obrázek 1: Uvítání na Fidži
Předchozí odstavec byl původní úvod blogu, napsaný když
jsme ještě netušili, jak se všechno vyvine. Pak to ale přišlo. Během této
dovolené nás potkalo snad všechno, co mohlo. Začalo to Radkovým ztraceným
zavazadlem, následoval cyklon, mořská nemoc na lodi, otrava jídlem, druhý
cyklon, zaplavené silnice a pro návratu domů horečka. Navzdory vší nepřízni
osudu ale musíme přiznat, že Fidži je překrásná země a ještě bychom se tam
někdy rádi podívali. Taky doufáme, že jsme si všechnu cestovatelskou smůlu
vybrali alespoň na několik let dopředu.
Fidži je ostrovní stát na sever od Nového Zélandu. Rozkládá
se nedaleko Vanuatu, Tongy a Nové Kaledonie. Z celkového počtu 300 ostrovů
je pouze 100 trvale obydlených. Tři čtvrtiny z celkové populace méně než
milion obyvatel žije na největším ostrově. Hlavní město Suva na východním
pobřeží. Moto země je bojte se boha a ctěte královnu. Oficiální jazyky jsou
angličtina, fidžijština a hindi. Indové tvoří více než třetinu fidžijské
populace. Většinové náboženství je křesťanství a hinduismus v indické
komunitě. Indy sem dovezli britští kolonizátoři na práci na plantážích
s cukrovou třtinou a řada z nich tu již zůstala. Navzdory tomu, že
byli považování za obyvatele druhé kategorie a například nesměli vlastnit půdu.
Místo toho se tu ale prosadili jako skvělí podnikatelé ve službách. Větší
rovnoprávnost jim přinesla až nová ústava v roce 1997. Mezi hlavní
průmyslová odvětví na Fidži patří lesnictví, těžba minerálů, rybaření a samozřejmě
turismus. Významné je i pěstování cukrové třtiny, které tu zavedli britští
kolonizátoři. Ti ovládali Fidži od roku 1874 do 1970, kdy získali Fidžijci
nezávislost.
My začali naši cestu v Nadi, na západním
pobřeží, v hlavní turistické destinaci na Fidži. V této oblasti je i nejpočetnější
indická komunita a největší hinduistický chrám na jižní polokouli. I když bych
přísahala, že něco podobného jsem už četla o nějakém chrámu v Austrálii. Unikátní
fidžijská kultura se vyvinula za století četných bojů mezi místními kmeny.
Provázeli ji i rituální lidské oběti a kanibalismus byl součástí každodenního
života. Fidžijci dnes o tomto období mluví jako o čase ďábla. Mezi námořníky se
ostrovům přezdívalo kanibalské a vyhýbali se jim. Díky tomu se zachovala
unikátní místní kultura. V 17. století na Fidži dorazil holandský
mořeplavec Abel Tasman. Ano, ten Tasman, po kterém se dnes jmenuje australský
ostrov Tasmánie. V 19. století evropští osadníci mířili na Fidži za lovem
velryb, santalovým dřevem a jako misionáři. Obdobně jako do Austrálie i na
Fidži s sebou Evropané přivezli spalničky, proti kterým neměla místní
populace vyvinutou imunitu. Epidemie zabila čtyřicet tisíc místních obyvatel.
Obrázek 2: Fidžijští bojovnici
Pojďme ale od historie
k něčemu veselejšímu. Začněme třeba fidžijskou kuchyní. Asi tím
nejtradičnějším fidžijským jídlem je rybí pokrm kokoda (čti kokoNda). Na rozdíl
jiných jazyků, které mají některá písmena neznělá, například Francouzi
nevylovují H, Fidžijci uprostřed některých slov naopak přidávají N. Město,
které jsme navštívili se píše Nadi, ale čte Nandi. Ale zpět k místní
kuchyni. Kokodu si připravíte následovně. Syrová ryba se nakrájí na kostky a
nechá se odležet v citronové šťávě alespoň půl hodiny. Pak přidáme
kokosový krém, nakrájené rajče a čili. Z české kuchyně k tomu má asi
chuťově nejblíž zavináč s kokosovou příchutí. Fidžijci jsou milovníky
kokosů a jsou součástí řady místních jídel. K oblíbeným dezertům patří banán
s kokosovým krémem nebo kokosová zmrzlina.
Minimálně polovina lidí,
kterým jsme řekly, že se na Fidži chystáme, nás varovala před kanibalstvím,
kterým se tropický ráj v minulosti neblaze proslavil. Dnes už si
z toho místní tak maximálně dělají srandu. Když jsem se jednou zeptali
personálu, co je dnes k obědu, řekli nám jen „bílé maso“ a významně u toho
mrkali. Ale nebojte jsem si jistá, že to bylo kuře. Další místní specialitou je
pečení v hlíně na rozpálených kamenech. Nejprve se vykope díra
v zemi, na kterou se naskládají rozžhavené kameny z ohně, další
vrstva je bambus a palmové listí, pak maso, opět palmové listí a vrstva hlíny,
které znemožní přístup vzduchu. Bambus tak nevzplane, jen chrání maso před
přímým žárem. To se pak udělá na páře ve vlastní šťávě. Na velké oslavy místní
zakopou celé prase. My zkusili kuře a šťavnatější stehýnko jsme asi
v životě neměli.
Obrázek 3: Maso pečené v hlíně
Tradičním nápojem je zde kava
(čti krátce), tedy výluh z kořene pepřovníku, který nemá s kávou nic
společného. Ve velkém hmoždíři se nejprve kořen namele na prášek, přes plátýnko
se pak louhuje ve velké dřevěné míse se studenou vodou. Nejvýše postavený člen
v kruhu nabírá kavu z mísy skořápkou vydlabaného kokosu. Vždy se
napije trochu sám a pak podá ostatním. Před i po pití všichni tlesknou a řeknou
bula. Což ve fidžijštině znamená ahoj, přeneseně pak život a na zdraví. Chuť
ani našedlá barva nápoje není příliš lákavá, připomíná bláto s příchutí
pepře a dřeva. Alkohol zde tradičně nepijí. Místní muži si to však bohatě
vynahradí kavou, která má uklidňující účinky a uvolňuje svaly. Je to velmi
slabá droga a po kalíšku nebo dvou pravděpodobně nic neucítíte. Místní u kavy
dokáží sedět hodiny a s velkým množstvím jsou tak uvolnění, že když na ně
přijde hlad, neudrží vidličku a jídlo musí koulet po své paži do otevřené pusy,
kterou si zapřou o rameno. Nejhorší prý je, když se vám ale jídlo u pusy
nepodaří zastavit a vaše zrelaxovaná ruku s ním prostě pokračuje dál.
Tuhle historku s námi sdílel místní náčelník a hned potom dodal, že on už
kavu nepije. Můj tip je, že paní náčelníková mu kavu zakázala, protože
vysedával s chlapy hodiny v kruhu, srkali kavu, místo aby pracovali na
plantáži s cukrovou třtinou.
Obrázek 4: Pohoda na Fidži
Během dne i večeře jsme viděli
řadu představení místního tance, stavění bambusového voru, pletení sukní a
košíků z palmových listů. Namakaní borci se řvaním přiběhli v sukních
z trávy. Poskakováním a výkřiky budili respekt. Taková tropická varianta
bojové písně „Kdož jsú boží bojovníci“. Kvůli izolovanosti Fidžijci dlouho
neuměli zpracovat kovy a všechny tradiční nástroje včetně zbraní jsou ze dřeva,
bambusu, palmového listí nebo mušlí. Barevně pomalované látky mají často
přírodní motivy s palmou, rybou nebo třeba mušlemi. Obliba tradičního
tetování a některé další motivy mají společné prvky s domorodým
obyvatelstvem sousedního Nového Zélandu, s Maury. Stejně jako oni i
Fidžijci mají tmavou snědou pleť a jsou vysocí s robustní kostrou. I zde
však mají někteří problémy s obezitou, za kterou zřejmě mohou tradiční
těžká jídla. Tučný kokos, který je základem většiny sladkých i slaných pokrmů,
štíhlé postavě příliš nepřeje.
Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a příští
týden se můžete těšit na další díl našeho cestovatelského deníku z Fidži.
Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.
M+R
Žádné komentáře:
Okomentovat