neděle 25. ledna 2015

Doprava nejen v Sydney

Stejně jako ve Velké Británii i u protinožců se jezdí vlevo. Jízdu po druhé straně silnice už jsme začali trénovat na kolech, která nám nadělil Ježíšek. Na řízení auta se zatím ještě osmělujeme. Čas, kdy vytáhneme naše mezinárodní řidičáky, se ale blíží, protože jak jsme se přesvědčili, jiná doprava než autem je mimo Sydney problematická. Jeden známý nás ale varoval, že když poprvé při silniční kontrole svůj český mezinárodní řidičák musel ukázat, policisté mu nechtěli věřit, že je to oficiální doklad a nakonec stejně chtěli vidět českou plastovou kartičku. Papírová knížka z nekvalitního zažloutlého papíru a fotka, kterou mi tam paní na úřadě přilepila Klovatinou, se jim příliš nezdála.

Obrázek 1: Už jste viděli český mezinárodní řidičák

Zaskočení jsme ze začátku byli i jako chodci. V Sydney totiž existuje několik křižovatek, kde je mimo klasických přechodů možno chodit i úhlopříčkou. Semafory jsou tam totiž nastaveny tak, že v jednu chvíli stopnou auta ze všech směrů a chodci tak mohou přecházet jakýmkoliv směrem. V Sydney se celkově hodně chodí pěšky. Když vyrazíte do ulic v době, kdy většina lidí míří do kanceláří nebo naopak domů, počítejte s tím, že se budete prodírat armádou lidí v kostýmcích a oblecích, kteří si k nim obuli tenisky a svižně si to rázují ulicemi. Na venkově jsme zatím byli jen jednou, ale hned jsme pochopili, že kultura pěšího chození, je tam zcela opačná. Když jsme paní, u které jsme byli ubytovaní řekli, že si jdeme koupit něco do tři kilometry vzdáleného obchodu, rozmlouvala nám to, že je to na pěší chůzi daleko. Na druhou stranu se není co divit, že se tam lidé přemísťují převážně auty. Vzdálenosti jsou totiž poměrně velké, cestu pro pěší chůzi jsme taky nenašli a v parném létě procházka příliš příjemná nebyla.

Co se týče dopravy autem po Sydney, na zajímavost jsme narazili v souvislosti s parkováním. Jeho délka je na řadě míst omezena na půl hodiny. Policisté překročení povolené doby kontrolují jednoduchým, ale účinným způsobem. Jednou za půl hodiny projdou ulici a křídou udělají na pneumatiku čáru. Když jdou podruhé za půl hodiny a najdou označené pneumatiky, majitele pokuta nemine. Protože ulice s půlhodinovým omezením parkování je i u našeho domu, některé naše návštěvy na to šly šalamounsky a značku křídou vybíhali jednou za čas smazat. To však obvykle nestačí a vyplatí se i o kus přeparkovat.

Oblíbeným dopravním prostředkem v Sydney je i kolo. Cyklisté mají různé výhody. Například mohou jezdit po autobusovém pruhu a předjíždět zprava i zleva. Také jsou oprávněni jezdit dva vedle sebe, pokud mají rozestup menší než metr a půl. Když jsme začali shánět kola z druhé ruky, nejprve jsme zajásali, že za 100 AUD (2 000 Kč) se dá nějaké sehnat. Brzy jsme ale prohlédli, že navzdory velmi kopcovatému terénu v Sydney jsou levná kola často bez přehazovačky. Hodně kol je také neuvěřitelně rezavých od slaného vzduchu z moře. Když ale trochu pohledáte, dá se sehnat použité kolo do 200 AUD (4 000 Kč). Oblíbená jsou zejména dámská retro kola. I Radek má jedno takové. Povinnou výbavou cyklistů bez ohledu na věk je přilba. Ta se dá pořídit za pár dolarů. Hlavu si nemusíte lámat ani s pořízením pumpičky. Ty veřejně jsou zdarma dostupné u většiny větších cyklistických stezek, kterých najdete řadu i v centru Sydney. Šetřit se ale rozhodně nevyplatí na pořádném zámku. Navzdory tomu, že v Austrálii se téměř nekrade a většina lidí neváhá si nechat kabelku nebo peněženku jen tak někde ležet, kola patří ke komoditám, které se tu kradou ve velkém. Běžný zámek obvykle kolo příliš neochrání a je lepší koupit si zámek na motorky, který nelze tak lehce přeštípnout.

Obrázek 2: Standardní kvalita kola v Sydney

V Sydney je i rozsáhlá síť MHD. Jen linek metra tam mají stejně jako v Brně. Metro nahrazují vlaky a hustá síť autobusů. Dostat se ale autobusem na požadované místo je někdy pořádná fuška. Zaprvé, zastávky nemají žádné názvy jen asi desetimístná čísla, která jsou sice k dohledání na internetu, ale na samotné zastávce napsaná nejsou a ještě jsme nenarazili na řidiče, který by zastávky znal podle čísel. Zkoušeli jsme i odpočítávat, kolik zastávek jsme již projeli, to se ale také příliš neosvědčilo, protože většina zastávek je na znamení a autobus řadu z nich projede tak rychle, že si jich ani nevšimnete. Po tomto neúspěchu jsme se pokusili s řidičem domluvit podle názvu ulice, ani to ale nepřineslo mnoho úspěchu. Záhy jsme totiž zjistili, že některé ulice mají i 20 km. Lokality se tak vyplatí udávat jako název nejbližšího křížení ulic. A když je adresa udaná názvem ulice a číslem domu, nesmíte se zapomenout podívat, o jakou čtvrť jde. V každá městské části začínají domy číslovat od nuly. Některá čísla domů tak na dlouhých ulicích existují opakovaně v každé čtvrti. Nejhorší zkušenost se zmatečným značením zastávek měl Radek, když jel navštívit známé na periferii Sydney uprostřed lesů. Autobus tam staví u dálnice po několika kilometrech. Bohužel řidič, na kterého Radek spoléhal, to tak nějak spletl a Radka to stálo několika kilometrovou neplánovanou procházku lesem. Od té doby jezdíme vždy se zapnutou navigací v mobilu a divíme se, jak to dělají ostatní. Co se týče adres, obvykle se udávají ve formátu – ulice, čtvrť, okres. Z nepochopitelných důvodů se často neuvádí město.

Přímořské Sydney, které se rozkládá z významné části na březích zálivu Port Jackson, se v rámci MHD pyšní hned několika pravidelnými linkami trajektů. A komu by i to bylo málo a nemá hluboko do kapsy, může využít vodní taxi. I když i jízda MHD se může pořádně prodražit. Cena celoročního MHD lístků šplhá k několika desítkám tisíc korun. Načerno se ale jezdit nevyplatí. Jak již jsme měli možnost zažít na vlastní kůži, revizorům neproklouzne ani myška. Do autobusu jich nastoupí šest, řidič zaparkuje na krajnici, zavře dveře a kontrole nikdo neunikne. Ti, které jsme viděli my, navíc spíš než revizory připomínali postavou vyhazovače nebo kulturisty. O důvod víc, si to u nich nerozházet.

Obrázek 3: Vodní taxi

Stejně jako většina metropolí i Sydney se potýká se zácpami. Jeden z projektů, který měl ulehčit přetížené dopravě v centru, byla výstavba jednokolejné železnice na pilířích nad chodníkem v několika z páteřních ulic. Dráha byla umístěna zhruba v úrovni tři metry nad zemí, pasažéři se tak mohli z blízka dívat do oken domů, které byly vzdáleny od vlaku jen několik metrů. Bohužel tento originální nápad byl odsouzen k zániku, protože byl provozován soukromou společností, která si účtovala poměrně vysoké jízdné. Například na George Street, která je jednou z hlavních ulic v centru Sydney, už dnes po této konstrukci nenaleznete ani památku. Významným dopravním prostředkem je i tady taxi a překvapivě se nejedná o nijak luxusní záležitost. Pro cestující může být ale nezvyklé to, že většina vozů je vybavena kamerami, které je snímají nejen při nástupu, ale i uvnitř po celou dobu jízdy. Na rozdíl od tradičních newyorských žlutých taxíků hrají ty sydneyské všemi barvami a díky kamerám na střeše jsou z větší dálky lehce zaměnitelné s vozy policie, které rovněž nemají jednotný vzhled. Pokud si zapomenete doma brýle, mějte se na pozoru, abyste si máváním na taxi nepřivolali ochránce pořádku. To by se asi těžko vysvětlovalo.

Co se týče dopravy mimo Sydney, Austrálie je obkroužena asfaltovou silnicí podél hustě osídleného pobřeží a uprostřed přeťata od severu k jihu slavnou Stuart Highway. Na červených pláních v nitru kontinentu však počítejte pouze s prašnými cestami, ze kterých dvakrát ročně odhrnuje kameny pluh podobný tomu českému sněžnému. Tyto dálnice nedálnice křižují i desítky tzv. silničních vlaků („road trains“). Jedná se v podstatě o kamiony se silným motorem, které kromě v ČR běžného návěsu mají za ním zapřažené ještě další přívěsy a dosahují tak úctyhodné až děsivé délky. Od Darwinu na severu do Adelide na jihu křižuje rudý kontinent vlak Ghan. Rovněž jižní část Austrálie lze projet vlakem od západu k východu. Bez ohledu na značnou časovou náročnost cestování byl vlak donedávna vyhledávanou přepravní možností. Roli v tom jistě hrála i skutečnost, že v Austrálii působili v podstatě jen dvě letecké společnosti, které uměle udržovaly vysoké ceny letenek. V posledních několika letech však došlo k významnému růstu počtu leteckých společností a nová konkurence má velmi pozitivní vliv na ceny letenek.

Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět v neděli se můžete těšit na článek o tom, jak to vypadá u protinožců doma. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R

Žádné komentáře:

Okomentovat