Australské zajímavosti

Název Austrálie je odvozen z latiny a označení „terra australis inkognita“ (neznámá jižní země) je známé již z římských časů. Konkrétní umístění kontinentu ale nebylo v té době známé. Po zahájení osidlování Angličany byl tento název přijat za oficiální označení pátého kontinentu. Administrativní rozdělení země je trochu zmatečné. Australský svaz je konstituční monarchií a skládá se z šesti států (Nový Jižní Wales, Queensland, Jižní Austrálie, Tasmánie, Victoria a Západní Austrálie), dvou pevninských (Severní teritorium a Teritorium hlavního města) a několika malých ostrovních teritorií. Rozdíl mezi státem a teritoriem je například v míře podřízenosti federální úpravě, přičemž státy mají vyšší míru samostatnosti.

Obrázek 1: Australské státy (a teritoria)

Autor: SonNy cZ at cs.wikipedia

Australská vlajka se skládá z modrého obdélníku s vlajkou Velké Británie v levém horním rohu. Tzv. Union Jack odkazuje mimo jiné i na skutečnost, že hlavou Australského svazu je i dnes britská královna Alžběta II. V pravé polovině vlajky je souhvězdí Jižního kříže, které dominuje jižní obloze a které díky jeho poloze nelze pozorovat z Česka. V levé dolní části australské vlajky se nachází sedmicípá Hvězda federace. Jejich šest hrotů znázorňuje již zmiňované svazové státy a sedmý cíp je společný pro dvě nezávislá federální teritoria. Australská vlajka je velmi podobná té novozélandské, která se liší jen chybějící Hvězdou federace a nejmenší hvězdou ze souhvězdí Jižního kříže. Kvůli častým záměnám obou vlajek probíhají aktuálně na Novém Zélandu bouřlivé diskuze o vyhlášení referenda o vlajce nové, která by na sobě mohla nést například obrázek stříbrné kapradiny jako symbolu novozélandské flóry.

 

Obrázek 2: Australská (nahoře) a novozélandská vlajka (dole)

  

Ve státním znaku Austrálie je klokan a emu. Zvířata, která nikdy necouvají. Jako symbol zaměření Austrálie na budoucnost a ne obracení se k minulosti, jejíž některé novodobé části jsou přinejmenším kontroverzní. Ale o tom více v některém z příštích dílů.

Hlavním městem Austrálie je Canberra, která byla uměle zbudována v reakci na tahanice mezi Sydney a Melbourne o získání tohoto statusu. Sydney si dělalo nárok jako nejstarší australské město, kde se vylodili první britští dobyvatelé, a zakotvily první lodě s trestanci na konci osmnáctého století. Melbourne se chtělo stát hlavním městem z titulu své velikosti a významu zejména v 50. letech devatenáctého století, v období australské zlaté horečky. A částečně se mu to povedlo. Melbourne bylo hlavním městem Austrálie v letech 1901 až 1927, tedy do zbudování dnešního hlavního města. Název Canberra je odvozen z domorodého jazyka Aboriginců a znamená „místo setkávání“. V Canbeře sídlí Australská vláda. Zasedací místnost parlamentu je netradičně zbudována pod travnatým příkrovem. Obyvatelé a návštěvníci města se tak mohou projít nad hlavami zákonodárců, což vyjadřuje záměr architekta zdůraznit, že poslanci jsou podřízení občanům a jejich zájmům. Canberra si udržela status hlavního města i navzdory své nepřílišné velikosti (něco málo přes 300 000 obyvatel) v porovnání se Sydney (4,5 milionů obyvatel) a Melbourne (3,8 milionů obyvatel). Canberra je zároveň jedním z nejvzdálenějších hlavních měst od Prahy (16 000 km vzdušnou čarou), takže na rčení o protinožcích něco jistě bude. Tím úplně nejvzdálenějším hlavním městem je ale novozélandský Wellington (18 000 km vzdušnou čarou).

Austrálie je také známá jako země s velmi malou hustotou populace. Necelí tři lidé na km². Řadí se tak světově na třetí místo hned za Namibií a Mongolskem. Schválně zkuste hádat, jak je na tom Česko. ČR s průměrnou hustotou zalidnění 133 obyvatel na km² zabírá celosvětově osmdesátou šestou příčku. Vzhledem k malému množství obyvatel v rozsáhlých vnitrozemských oblastech Austrálie bylo nutné přistoupit k některým netradičním opatřením jako například školní výuce po vysílačce. Vzhledem k obecně nepříliš dobré kvalitě internetu v Austrálii, věřím, že i dnes je tato vyučovací metoda aktuální. Na kritice pomalého internetu postavil letos v zimě svoji kampaň i jeden australský poskytovatel internetu. Pomalému připojení se z plakátů vysmíval i slovenský bača. Ne že by většina Australanů tušila, kde Slovensko leží. Reklama byla založená na slovní hříčce. Začátek slova Slovensko se v angličtině totiž vyslovuje stejně, jako slovo pomalý („Slow-akia“).

Obrázek 3:Australská reklama s rozesmátým bačou

Zdroj: Markething.cz

Další australskou zajímavostí jsou tzv. létající doktoři („flying doctors“). V prvních více než sto letech osidlování nitra rudého kontinentu znamenalo vážnější zranění nebo nemoc téměř jistou smrt. Cesta k nejbližšímu lékaři trvala nejen vzhledem k velké vzdálenosti ale i neexistujícím cestám někdy až několik týdnů. Trochu lepší vyhlídky skýtalo bydlení v blízkosti telegrafní stanice. Tito lidé měli alespoň šanci, že je jejich známí mohou léčit podle instrukcí lékaře přeložených z Morseovy abecedy. Podobný případ stál údajně i za vznikem létajících doktorů. Vážně zraněného honáka podle pokynů z telegrafu operoval bez základního vybavení a narkózy telegrafista, který kdysi prodělal pouze školení první pomoci. Amatérsky provedená neodkladná operace dopadla úspěšně. Po několika dnech se však bohužel objevila infekce a přivolaný lékař, který dorazil po několikatýdenní cestě, mohl provést již pouze pitvu. Hrdinský čin lidí z tohoto příběhu však inspiroval reverenda Flynna na počátku minulého století k založení odlehlé základny flying doctors, odkud létali lékaři za svými pacienty. K dorozumívání údajně používali prvotní vysílačky s dosahem až 500 km poháněné jakýmsi šlapacím zařízením. Létající doktoři hrají významnou roli v australském vnitrozemí dodnes.

Australský svaz má vlastní měnu – australský dolar (AUD). Australský padesáti-cent je největší platnou mincí na světě a je opravdu velký. Obvykle párkrát za měsíc vysypáváme monstrózní drobné z peněženky do kasičky, aby nám to neutrhlo kapsu. V Austrálii byla vyrobena i jednotunová zlatá mince, která má hodnotu přes milion AUD. Ještě že ta není volně v oběhu. Naopak velmi praktické jsou australské bankovky, které nejsou papírové ale plastové. Jejich výhody doceníte zejména v létě, když si je zapomenete v kapse plavek. Na rozdíl od těch českých papírovo-bavlněných přežijí téměř jakékoliv zacházení a navzdory mokru a špíně stále vypadají jako nové a zároveň jsou velmi těžko padělatelné.

Obrázek 4: Největší platná mince – australský padesáti-cent (uprostřed, česká jedna koruna vlevo, dvou-dolar vpravo)

 

V Austrálii naleznete podnebí od toho mírného, například na jihu na ostrově Tasmánie, až po to tropické a subtropické. Pouště a polopouště pokrývají velkou část země zejména na západě. Pátý kontinent se rozkládá na jižní polokouli, což má mimo jiné za následek, že roční období tu jsou opačně něž v Evropě. Aktuálně se tak připravujeme na naše první letní Vánoce. Průměrná letní teplota 29°C a zimní 13°C by se mohla většině Čechů jevit jako vysněné teplíčko po celý rok. Opak je ale někdy pravdou a z vlastní zkušenosti víme, že australská zima umí pěkně potrápit. Když zimní noční teploty spadnou k 5°C, chce to v domech bez topení a s jednoduchými často příliš netěsnícími okny značnou dávku otužilosti. Na rozdíl od Evropy tu fouká chladný vítr z jihu a v zimě někdy dosahuje rychlosti až 120 km za hodinu.

Větrné počasí má také další velmi nepříjemný důsledek – rýmu. I přes otužilost Australanů i je čas od času doběhne. Bohužel je tu rozšířené popotahování namísto smrkání. Sborové popotahování v zimě v autobuse a ve škole dost rušilo moji pozornost nad rozečtenou knížkou a přednášenou látkou. Nejsem si zcela jistá, co přesně velí při rýmě australská etiketa, ale vím, že například pro Číňany a některé Řeky je společensky přípustnější popotahovat a v krajním případě se dojít vysmrkat na záchod, než použít kapesník na veřejnosti, sahat na použitý kapesník a pak si ho ještě strčit do kapsy nebo do kabelky. Hygienické aspekty každé z těchto zvyklostí mají něco do sebe, ale chce to hodně vzájemné tolerance. I když díky tomu můžou vzniknout i komické situace. Moji známou Češku neodbytně dobýval jeden Číňan. Slečna si zoufala, že už neví, jak ho má odmítnout. Načež ji zkušenější kolegyně poradila: „Neboj, stačí, když se před ním vysmrkáš a tím se mu znechutíš.“ Nejsem si jistá, jak tento příběh skončil, ale jde asi o nejoriginálnější nápad, jak se zbavit dotěrného nápadníka. Docela by mě také zajímalo, jestli v zemích s opačnou zvyklostí než u nás maminky okřikují svoje děti například: „Přestaň smrkat a okamžitě začni popotahovat, ve slušné společnosti se přece smrkat nesluší.“

Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět v neděli se můžete těšit na článek o australských plážích. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R

Modré hory aneb naše první cesta do australské divočiny

Viděli jsme toho hodně, ale hned na úvod musím zklamat všechny, kteří si představují, že jsme se brodili záplavou pavouků a hadů. Ve skutečnosti jsme neviděli ani jednoho. Podobně žalostné skóre máme zatím bohužel stále i s klokany. I když nedávno mě pobavil jeden Čech, co žije v Austrálii teprve krátce, který na internetu pod fotku svého krásně vypadajícího oběda umístil popisek „zase klokan“. Je to tak, místní je spíše než za roztomilé chlupáče, na které jsou všichni cizinci natěšení, považují za škodnou nebo v lepším případě za zdroj obživy. V supermarketu je poměrně standardně kromě hovězího, vepřového a kuřecího na výběr i klokaní maso. Terénní auta bývají vpředu na chladiči opatřená masivní kovovou konstrukcí přezdívanou „kangaroo bar“ (neboli „tyč na klokany“). Podle průvodce, který jsem četla, při průjezdu rudým vnitrozemím je nejlepší způsob, jak vyváznout se střetu s klokanem s co nejmenší škodou, prudké sešlápnutí plynu k podlaze a tyč na klokany už udělá svoje. Naopak při zpomalení stejně obvykle dojde ke kolizi a nepojízdné auto v důsledku vcucnutého kusu klokana do motoru uprostřed rudé pustiny není jistě nic příjemného. Krom toho byste zpomalovali pořád. Zpět ale k našemu výletu do Blue Mountains („Modrých hor“).

Obrázek 1: Modré hory/doly

Svůj název mají hory podle namodralého oparu, který se nad nimi vznáší díky vypařování eukalyptového oleje z listů tisíců blahovičníků (neboli eukalyptů), které pokrývají jejich svahy. A opravdu na tom něco je. Modré bych nerozporovala, ale více než hory jsou to doly. Blue Mountains se totiž skládají spíše z řady údolí a jejich vrcholky končí zároveň s okolní krajinou, tedy alespoň při pohledu směrem do nitra rudého kontinentu. Na druhou stranu máme další položku na seznam, co je u protinožců naopak – hory, co nejdou do výšky, ale do hloubky. Ať už to byly hory nebo doly, ta zeleň všude kolem byla nádherná. Kromě řady ohromných eukalyptů jsme viděli i kapradiny s dřevnatým stonkem větší než člověk. Cesta dolů do prvního údolí byla po upravených stezkách příjemná a míjeli jsme několik vodopádů.

Obrázek 2: Cesta z údolí

Když jsme se pokochali krásou nedotčené přírody v údolí, čekal nás strmý výstup nahoru. 800 schodů na jeden zátah byl asi můj životní rekord. Ne nadarmo se tato část stezky jmenuje Obrovské schodiště („Giant Stairway“). Náročný výstup nám zpříjemnil doprovod malého pinčla. Že nevíte, co to je. Pinčl (anglicky „puggle“) je nejen označení rasy psa, ale i oficiální výraz pro mládě ježury australské (anglicky „echidna“). Na vyšší schody se ji nepodařilo vydrápat, ale šikovně je obešla.

Obrázek 3: Kdo z koho – pinčl nebo schody

Všechny stezky byly moc pěkně upravené, jen se značením byl trochu problém. Přestože jsme na doporučení v informačním centru zainvestovali tři dolary do nejlepší dostupné mapy, často jsme narazili na rozcestí bez ukazatele, která nebyla ani v naší mapě. Českými turistickými značkami by se zde jistě mohli inspirovat. Tři barevné pruhy na každém druhém blahovičníku by usnadnili výlet řadě návštěvníků Modrých hor. Ne nadarmo Česko patří s více než 37 000 km značených tras pro pěší turistiku mezi země s nejdokonalejší a nejhustší sítí turistického značení. Zajímavostí je, že ho bezplatně provádí a udržují dobrovolníci vyškolení a organizovaní v českých klubech turistů, takzvaní značkaři.

I když jsme se museli jednou asi dva kilometry vrátit, určitě jsme nebloudili tolik jako průkopníci překonávající Blue Mountains. První úspěšný přechod Modrých hor byl uskutečněn v roce 1812, tedy 40 let poté, co Angličané obývali pouze pobřežní oblast v okolí Sydney.  Tento počin znamenal začátek osídlování rudého nitra pátého kontinentu.

Obrázek 4: Blue Mountains - scenérie jak z Cesty do pravěku

Stejně jako většina hor se i Blue Mountains vyznačují rychlým střídáním počasí. Týden před naší návštěvou tam byly první lesní požáry této sezóny a týden na to na některých místech sněžilo. Lesní požáry zde v létě nejsou nic neobvyklého. Aktuálně jde v televizi kampaň, kde paní sedí u počítače ve shořelé chatce uprostřed lesa a pod ní běží doporučení, aby si lidé zjistili potřebné informace, dříve než bude pozdě. Jeden z jarních víkendů byl vyhlášen jako víkend připravenosti, v rámci kterého se prezentují různé preventivní akce. Jedny z největších požárů byly zaznamenány v prosinci 2001, kdy oheň během necelého měsíce zničil rozlehlé oblasti národních parků a Modrých hor. Obětí plamenů se stalo 170 domů a i přes nasazení více než 10 000 hasičů z celé Austrálie byly plameny uhašeny až intenzivními dešti.

Ve městě se nás to asi až tak netýká, i když jedna kamarádka mi vyprávěla, že v jejich čtvrti nedaleko centra jednou bylo zvláštně zadýmeno. Jako českou dobrovolnou hasičku ji to znepokojovalo, tak zašla alespoň do trafiky a zeptala se, jestli někde nehoří. Trafikantka se znuděně podívala z okna, odvětila, že to bude z lesních požárů za městem a nezúčastněně se vrátila k rozečtenému časopisu.

Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět v neděli se můžete těšit na článek o australských zajímavostech. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R

O asijské kuchyni v Sydney

Na pestrou nabídku asijských jídel narazíte v Sydney na každém rohu. Jeden australský známý nás vzal na pravou asijskou večeři. Restaurace Ichioku ve čtvrti Newtown patří mezi takzvané teppanyaki restaurace, kde kuchař připravuje jídlo na rozžhaveném plátu přímo před hosty a jeho kuchařský výkon je doplněn náležitou show.

Předkrm přinesla servírka běžně z kuchyně. Měli jsme zeleninový salát s řasou, miso polévku a zeleninu v tempuře (těstíčku). U vývaru s kostkami tofu jsem váhala, co s ním. Jako jediný příbor jsme dostali hůlky. Když ale moje zkušenější sousedka začala polévku z misky pít, bylo po dilematu. Ještě jsme ani nedojedli poslední kousky dýně, cukety a mrkve v těstíčku a už na sebe kuchař strhl pozornost ohromným plamenem, kterým zahájil svoji show u rozpáleného grilu mezi stoly uprostřed restaurace. Plameny vystřídalo hlasité klepání dvou plechových špachtlí do kovového grilovacího plátu a představení mohlo začít. Kuchtík hbitě přehazoval špachtlemi na grilu ryby, mušle, krevety a různé druhy masa. Čerstvé krevety mistrně zbavil hlavičky a nožiček, zalil trochou vína a nechal podusit. Další kolo programu už nenechalo nikoho z hostů pasivním. Po chvilce téměř žonglování, hodil kuchař každému z hostů plastovou misku a do ní poté celé vejce, které předtím nechal krátce na grilu. Většině se vajíčko podařilo do misky chytit. Vedle mé nebohé spolusedící se ale na zemi váleli dva výsledky nepodařeného hodu. A vajíčka nebyla překvapivě vařená, ale syrová. Od úspěšných chytačů kuchař posbíral vajíčka zpět a udělal z nich omeletu, kterou smotal do tenké rolky. Potom jednomu z přítomných pánů naznačil, aby otevřel pusu a chytal kousek omelety. Než se zaskočený chudák stihl rozmyslet, jestli je to vtip anebo to kuchař myslí vážně, už kolem jeho hlavy svištěly v rychlém sledu kusy smaženého vejce. Tahle část nebyla bohužel příliš úspěšná pro většinu z nás.

 

Video 1: Jeden z úspěšnějších hodů rýže

Další chod rýže se zeleninou a vejcem se podával trochu schůdnějším ale neméně efektním způsobem. Kuchař postupně naházel každému z nás tři prázdné plastové misky a na vršek tohoto komínku z misek jsme chytali tu čtvrtou s rýží. Ti, kterým hodil rýži samotnou bez poslední misky, museli dobře vypočítat trajektorii dopadu, aby nebyli celí ohození. Pak ještě následoval dotaz, kdy si dá nožičky z krevet, které se celou dobu tvářili v rohu grilu spíše jako odpad. Poté, co se několik fajnšmekrů přihlásilo, jsem si dodala odvahu a nechala si taky jeden kousek naservírovat. Překvapivě se mi žádná nožička nezasekla mezi zuby, jak jsem se bála. Celé to křupalo jako bramborové chipsy, jen příchuť byla rybí. Ještě musím zmínit netradiční japonské pití, které jsme měli k večeři. Šlo o zelený čaj s opraženými zrnky rýže. Já tomu nápoji na chuť nepřišla, ale Radek si hned druhý den podobný čaj z orestovaného ječmene pořídil i domů. Nějak se nemůžu zbavit dojmu, že to chutná jako čaj uvařený v připáleném hrnci na dětském táboře.

Koncept „házení jídla“ po hostech vznikl podle jedné z legend v  neúspěšné restauraci, která byla krátce před definitivním uzavřením. Majitel již neměl co ztratit a tak začal své hosty bavit tím, že jídlo namísto klasického servírování začal po opilých zákaznících házet. Ti to pokládali za mimořádně zábavné a jeho snahu oceňovali vysokým spropitným. Z krachující restaurace se díky tomu stalo vyhledávané místo a vznikl celý řetězec podobných restaurací.

Obrázek 1: Optimismus před snědením durianu

V článku o asijských lahůdkách, které jsme měli možnost ochutnat v Sydney, nesmí chybět zmínka o durianu. Toto ovoce je velmi oblíbené v některých asijských zemích. Dřevitá slupka s ostny velikosti míče na ragby skrývá žlutou dužinu. Problém ale je, že pro normálního Evropana je aroma ovoce za hranicí poživatelnosti. Rovněž Asiaté si jsou silné vůně/smradu durianu vědomi a v některých místech je výslovně zakázaná jeho přeprava v MHD a jeho konzumace například v hotelech. Celé ovoce jsme se koupit neodvážili, ale v čínské čtvrti jsme narazili na palačinky plněné šlehačkou a durianem. Zvědavost vyhrála nad opatrností. Vůně durianu přehlušená krémem nebyla nijak výrazná. Chuť prvního sousta byla opravdu zvláštní, ale sníst se to dalo. Druhým kousnutím jsme se ale prokousali do míst s více ovocem. Radek chuť durianu přirovnal k tomu, jako by mu v puse chcíplo nějaké zvíře. Durian je opravdu nesmírně aromatický, a možná právě proto se lidé dělí pouze na ty, kteří ho milují, a ty, kteří ho nenávidí. Příchuť mršiny se nám navíc vracela v průběhu dne v puse ještě několikrát. Dali jsme mu šanci, ale po tomto traumatickém zážitku je definitivně potvrzené, že do skupiny milovníků durianu rozhodně nepatříme.

Obrázek 2: Fazolový nanuk

Durian byl zatím jediné nepříjemné překvapení. Většina ostatních věci, co jsme ochutnali, nás navzdory někdy netradiční kombinaci surovin mile překvapila. Za vyzkoušení rozhodně stojí například tradiční čínský moon cake („měsíční koláček“). Jde o kulaté pečivo velikosti dlaně dekorované různými ornamenty z tenkých proužků těsta. Sladké koláčky jsou dražší i na australské poměry a jsou překvapivě těžké. Když jsme ho měli poprvé, neměli jsme tušení, čím je plněný, a během jídla jsme se to snažili marně uhodnout. Pod tenkou vrstvou těsta následuje tmavě hnědá a světleji hnědá hmota, uvnitř je jasné žlutá náplň. Tak schválně, co byste čekali uvnitř sladkého chutného koláčku? Odpověď je trochu šokující. Koláčky jsou plněné sladkou pastou z černých fazolí, světlejší náplní z lotosu a žlutý vnitřek je kachní žloutek. Náplně se mohou lišit, tato ale patří mezi ty tradiční. Malé černé fazole jsou součástí řady asijských sladkostí. Už jsme vyzkoušeli i fazolový nanuk a byl opravdu dobrý. Na nanuk z kukuřice, který mají v našem oblíbeném asijském obchodě v mrazáku hned vedle, zatím sbíráme odvahu.

Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět v neděli se můžete těšit na článek o našem prvním výletu do Modrých hor. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R

O australském přístupu k alkoholu

Cestovatele, kteří dorazí do Austrálie, může zaskočit množství zdejších regulací v prodeji a konzumaci alkoholu. Jeho pití na většině veřejných míst je zakázané. Takže například v létě můžete zapomenout na to, že si koupíte pivo v obchodě a vypijete si jej někde venku. Ani to že si láhev dáte do papírového sáčku jako v americkém filmu, vás obvykle od tučné pokuty neuchrání. I samotný nákup alkoholu se zde od Čech značně liší. Supermarkety a obchody s potravinami standardně alkohol neprodávají, protože nemají potřebnou licenci. Pokud už narazíte na supermarket, kde je alkohol k dostání, musíte ještě najít označenou kasu, kde sedí certifikovaná pokladní, která vám ho může prodat. Mnohem běžnější tu ale je nákup alkoholu ve specializovaných obchodech, které se řídí přísnými pravidly.

Obrázek 1: Náš oblíbený obchod s alkoholem („liquor store / bottle shop“) 

Narazit můžete, i pokud se v restauraci rozhodnete zapít dobré jídlo skleničkou alkoholu. Některé nenabízí alkohol vůbec, některé jsou označeny jako BYO. Což nejsou restaurace, které sice nabízí kvalitní potraviny, ale personál neví mnoho o gramatice, ale jde o podniky označené jako „přines si vlastní“ ("Bring Your Own" nebo zkráceně BYO). A není jich tu málo. Důvodem je cena licence. Ta na rozlévání alkoholu přineseného zákazníky je značně levnější. Servírka si od hosta ochotně převezme jeho lahev a nápoje mu pak nosí jako v klasické restauraci. Tato služba v některých případech není ani zpoplatněná, ale předpokládá se, že k vlastnímu alkoholu si hosté objednají jídlo. Hned vedle těchto restaurací často bývají obchody s alkoholem, aby hosté nemuseli vláčet lahve z domu. Je však nutné pamatovat na to, že prodej alkoholu je s výjimkou barů a hospod zpravidla po 8. hodině večerní ze zákona zakázán. V BYO restauraci jsme v Sydney zatím nebyli, ale určitě to pro zajímavost alespoň jednou zkusíme. 

Obrázek 2: BYO restaurace 

Řada omezení platí i pro bary a restaurace. Jejich přísnost se stupňuje podle počtu nahlášených opilců a potyček za určité období. Ty s největším počtem trestných bodů musí například zavřít dříve než ve 2 ráno, po půlnoci nesmí servírovat tvrdý alkohol a od určité hodiny musí všechny nápoje podávat jen v plastových kelímcích. Velký důraz je kladen na to, že se host nesmí opít. Podnik, který umožnil hostovi se opít, se dopustil přestupku a riziku sankce se vystavuje nejen podnik samotný, ale i konkrétní servírka. Pokud už to někdo z hostů přežene, obsluha mu obvykle velmi ochotně zavolá taxi a ještě ho k němu doprovodí, aby minimalizovali riziko pokuty a dostali opilce rychle co nejdál. Zajímavé také je, že veškerá pravidla se vztahují nejen na podnik samotný, ale i na jeho okolí v okruhu 50 metrů. 

Rovněž personál barů, restaurací a všech podniků, které prodávají alkohol, musí mít potřebnou certifikaci, tzv. RSA („Responsible Service of Alcohol“ neboli Zodpovědné podávání alkoholu). Příslušný kurz se dá složit buď po internetu, nebo v levnější variantě na zhruba šestihodinovém školení, i za něj ale v přepočtu zaplatíte něco přes 2 000 Kč. Výše uvedená pravidla pro Nový jižní Wales se mohou lišit například od těch v sousední Viktorii. Servírky tak potřebují různé certifikáty pro jednotlivé australské státy. 

Až bude chtít zajít v Austrálii na pivo, připravte si minimálně 4 AUD, tedy zhruba 80 Kč na malé pivo v hospodě a 1,5 až 3 AUD (tj. 30 až 60 Kč) na třetinkové pivo z liquor storu. Za nejlevnější lahev vína v obchodě nebo skleničku vína ve studentském baru dáte 5 AUD (zhruba 100 Kč). Ani u levnějšího vína se obvykle nemusíte bát, že se bude jednat o nějaký nepitelný krabičák. Díky svému slunnému podnebí je Austrálie významným producentem vín a dobré australské víno se dá sehnat v každé cenové relaci. Co se týče tvrdého alkoholu, například láhev Captain Morgan se aktuálně prodává v Sydney okolo 32 AUD (zhruba 640 Kč) a český tuzemák tu překvapivě v nabídce nemají. 

A ještě jedna zajímavost na závěr. Když Australané mluví o baru, obvykle používají slovo hotel, což může být zejména pro cizince někdy značně zmatečné. Tato specialita vznikla na konci devatenáctého století, kdy si skupina radikálních křesťanů vynutila přísnou legislativní úpravu podávání alkoholu, která zahrnovala povinnost každého baru zajišťovat i ubytování. Většina barů tak musela zbudovat několik pokojů pro hosty a byly opatřeny štítem hotel. Nejsem si jistá, jak je to v dnešních barech s pokoji k přenocování, označení hotel si ale zachovaly. 

Konzumace alkoholu je u protinožců v porovnání s Českem silně regulovaná. Z některých školení jsem získala dojem, že na jeho konzumenty se tu nahlíží jako na nesvéprávné, kteří potřebují striktní pravidla, kolik drinků si mohou dát (mimochodem někdy to jsou pouze 4 takzvané standardní drinky, kde jeden drink je například 1 dl vína nebo malé pivo). Jeden Čech, co už tu žije již dlouho, Austrálii přiléhavě nazval „Nanny´s land“, tedy něco jako stát v roli chůvy. Podle většiny Australanů, kterých jsem se na to ptala, je problém v tom, že když jdou do "hotelu" nebo do hospody, tak obvykle s úmyslem totálně se opít (což mi není jasné jak při vší té regulaci a značně přemrštěných cenách pořídí). Ani pozvracené slečny plazící se po chodníku před klubem v roztrhaných punčochách údajně nejsou o víkendu až tak neobvyklý úkaz. Otázkou tak zůstává, jestli český benevolentní přístup nevychovává lidi k větší osobní odpovědnosti za vlastní konzumaci alkoholu. 

Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět v neděli se můžete těšit na článek o asijské kuchyni v Sydney. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře. 

M+R