Na pestrou nabídku asijských jídel narazíte
v Sydney na každém rohu. Jeden australský známý nás vzal na pravou
asijskou večeři. Restaurace Ichioku ve čtvrti Newtown patří mezi takzvané teppanyaki restaurace,
kde kuchař připravuje jídlo na rozžhaveném plátu přímo před hosty a jeho
kuchařský výkon je doplněn náležitou show.
Předkrm přinesla
servírka běžně z kuchyně. Měli jsme zeleninový salát s řasou, miso
polévku a zeleninu v tempuře (těstíčku). U vývaru s kostkami tofu
jsem váhala, co s ním. Jako jediný příbor jsme dostali hůlky. Když ale
moje zkušenější sousedka začala polévku z misky pít, bylo po dilematu.
Ještě jsme ani nedojedli poslední kousky dýně, cukety a mrkve v těstíčku a
už na sebe kuchař strhl pozornost ohromným plamenem, kterým zahájil svoji show
u rozpáleného grilu mezi stoly uprostřed restaurace. Plameny vystřídalo hlasité
klepání dvou plechových špachtlí do kovového grilovacího plátu a představení
mohlo začít. Kuchtík hbitě přehazoval špachtlemi na grilu ryby, mušle, krevety
a různé druhy masa. Čerstvé krevety mistrně zbavil hlavičky a nožiček, zalil
trochou vína a nechal podusit. Další kolo programu už nenechalo nikoho
z hostů pasivním. Po chvilce téměř žonglování, hodil kuchař každému
z hostů plastovou misku a do ní poté celé vejce, které předtím nechal krátce
na grilu. Většině se vajíčko podařilo do misky chytit. Vedle mé nebohé spolusedící
se ale na zemi váleli dva výsledky nepodařeného hodu. A vajíčka nebyla překvapivě
vařená, ale syrová. Od úspěšných chytačů kuchař posbíral vajíčka zpět a udělal
z nich omeletu, kterou smotal do tenké rolky. Potom jednomu
z přítomných pánů naznačil, aby otevřel pusu a chytal kousek omelety. Než
se zaskočený chudák stihl rozmyslet, jestli je to vtip anebo to kuchař myslí
vážně, už kolem jeho hlavy svištěly v rychlém sledu kusy smaženého vejce.
Tahle část nebyla bohužel příliš úspěšná pro většinu z nás.
Video 1: Jeden z úspěšnějších hodů rýže
Další chod rýže se
zeleninou a vejcem se podával trochu schůdnějším ale neméně efektním způsobem.
Kuchař postupně naházel každému z nás tři prázdné plastové misky a na
vršek tohoto komínku z misek jsme chytali tu čtvrtou s rýží. Ti,
kterým hodil rýži samotnou bez poslední misky, museli dobře vypočítat trajektorii
dopadu, aby nebyli celí ohození. Pak ještě následoval dotaz, kdy si dá nožičky
z krevet, které se celou dobu tvářili v rohu grilu spíše jako odpad.
Poté, co se několik fajnšmekrů přihlásilo, jsem si dodala odvahu a nechala si
taky jeden kousek naservírovat. Překvapivě se mi žádná nožička nezasekla mezi
zuby, jak jsem se bála. Celé to křupalo jako bramborové chipsy, jen příchuť
byla rybí. Ještě musím zmínit netradiční japonské pití, které jsme měli
k večeři. Šlo o zelený čaj s opraženými zrnky rýže. Já tomu nápoji na chuť
nepřišla, ale Radek si hned druhý den podobný čaj z orestovaného ječmene
pořídil i domů. Nějak se nemůžu zbavit dojmu, že to chutná jako čaj uvařený
v připáleném hrnci na dětském táboře.
Koncept „házení
jídla“ po hostech vznikl podle jedné z legend v neúspěšné
restauraci, která byla krátce před definitivním uzavřením. Majitel již neměl co
ztratit a tak začal své hosty bavit tím, že jídlo namísto klasického
servírování začal po opilých zákaznících házet. Ti to pokládali za mimořádně
zábavné a jeho snahu oceňovali vysokým spropitným. Z krachující restaurace se
díky tomu stalo vyhledávané místo a vznikl celý řetězec podobných restaurací.
Obrázek 1:
Optimismus před snědením durianu
V článku o
asijských lahůdkách, které jsme měli možnost ochutnat v Sydney, nesmí
chybět zmínka o durianu. Toto ovoce je velmi oblíbené v některých
asijských zemích. Dřevitá slupka s ostny velikosti míče na ragby skrývá
žlutou dužinu. Problém ale je, že pro normálního Evropana je aroma ovoce za
hranicí poživatelnosti. Rovněž Asiaté si jsou silné vůně/smradu durianu vědomi
a v některých místech je výslovně zakázaná jeho přeprava v MHD a jeho
konzumace například v hotelech. Celé ovoce jsme se koupit neodvážili, ale
v čínské čtvrti jsme narazili na palačinky plněné šlehačkou a durianem. Zvědavost
vyhrála nad opatrností. Vůně durianu přehlušená krémem nebyla nijak výrazná.
Chuť prvního sousta byla opravdu zvláštní, ale sníst se to dalo. Druhým kousnutím
jsme se ale prokousali do míst s více ovocem. Radek chuť durianu přirovnal
k tomu, jako by mu v puse chcíplo nějaké zvíře. Durian je opravdu nesmírně
aromatický, a možná právě proto se lidé dělí pouze na ty, kteří ho milují, a ty,
kteří ho nenávidí. Příchuť mršiny se nám navíc vracela v průběhu dne v puse
ještě několikrát. Dali jsme mu šanci, ale po tomto traumatickém zážitku je
definitivně potvrzené, že do skupiny milovníků durianu rozhodně nepatříme.
Obrázek 2: Fazolový
nanuk
Durian byl zatím
jediné nepříjemné překvapení. Většina ostatních věci, co jsme ochutnali, nás
navzdory někdy netradiční kombinaci surovin mile překvapila. Za vyzkoušení
rozhodně stojí například tradiční čínský moon cake („měsíční koláček“). Jde o
kulaté pečivo velikosti dlaně dekorované různými ornamenty z tenkých
proužků těsta. Sladké koláčky jsou dražší i na australské poměry a jsou
překvapivě těžké. Když jsme ho měli poprvé, neměli jsme tušení, čím je plněný,
a během jídla jsme se to snažili marně uhodnout. Pod tenkou vrstvou těsta následuje
tmavě hnědá a světleji hnědá hmota, uvnitř je jasné žlutá náplň. Tak schválně,
co byste čekali uvnitř sladkého chutného koláčku? Odpověď je trochu šokující.
Koláčky jsou plněné sladkou pastou z černých fazolí, světlejší náplní
z lotosu a žlutý vnitřek je kachní žloutek. Náplně se mohou lišit, tato
ale patří mezi ty tradiční. Malé černé fazole jsou součástí řady asijských sladkostí.
Už jsme vyzkoušeli i fazolový nanuk a byl opravdu dobrý. Na nanuk
z kukuřice, který mají v našem oblíbeném asijském obchodě
v mrazáku hned vedle, zatím sbíráme odvahu.
Tož tak. Jako
obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět v neděli se
můžete těšit na článek o našem prvním výletu do Modrých hor. Budeme vděční za
veškeré dotazy, náměty a komentáře.
M+R
Žádné komentáře:
Okomentovat