Modré hory aneb naše první cesta do australské divočiny

Viděli jsme toho hodně, ale hned na úvod musím zklamat všechny, kteří si představují, že jsme se brodili záplavou pavouků a hadů. Ve skutečnosti jsme neviděli ani jednoho. Podobně žalostné skóre máme zatím bohužel stále i s klokany. I když nedávno mě pobavil jeden Čech, co žije v Austrálii teprve krátce, který na internetu pod fotku svého krásně vypadajícího oběda umístil popisek „zase klokan“. Je to tak, místní je spíše než za roztomilé chlupáče, na které jsou všichni cizinci natěšení, považují za škodnou nebo v lepším případě za zdroj obživy. V supermarketu je poměrně standardně kromě hovězího, vepřového a kuřecího na výběr i klokaní maso. Terénní auta bývají vpředu na chladiči opatřená masivní kovovou konstrukcí přezdívanou „kangaroo bar“ (neboli „tyč na klokany“). Podle průvodce, který jsem četla, při průjezdu rudým vnitrozemím je nejlepší způsob, jak vyváznout se střetu s klokanem s co nejmenší škodou, prudké sešlápnutí plynu k podlaze a tyč na klokany už udělá svoje. Naopak při zpomalení stejně obvykle dojde ke kolizi a nepojízdné auto v důsledku vcucnutého kusu klokana do motoru uprostřed rudé pustiny není jistě nic příjemného. Krom toho byste zpomalovali pořád. Zpět ale k našemu výletu do Blue Mountains („Modrých hor“).

Obrázek 1: Modré hory/doly

Svůj název mají hory podle namodralého oparu, který se nad nimi vznáší díky vypařování eukalyptového oleje z listů tisíců blahovičníků (neboli eukalyptů), které pokrývají jejich svahy. A opravdu na tom něco je. Modré bych nerozporovala, ale více než hory jsou to doly. Blue Mountains se totiž skládají spíše z řady údolí a jejich vrcholky končí zároveň s okolní krajinou, tedy alespoň při pohledu směrem do nitra rudého kontinentu. Na druhou stranu máme další položku na seznam, co je u protinožců naopak – hory, co nejdou do výšky, ale do hloubky. Ať už to byly hory nebo doly, ta zeleň všude kolem byla nádherná. Kromě řady ohromných eukalyptů jsme viděli i kapradiny s dřevnatým stonkem větší než člověk. Cesta dolů do prvního údolí byla po upravených stezkách příjemná a míjeli jsme několik vodopádů.

Obrázek 2: Cesta z údolí

Když jsme se pokochali krásou nedotčené přírody v údolí, čekal nás strmý výstup nahoru. 800 schodů na jeden zátah byl asi můj životní rekord. Ne nadarmo se tato část stezky jmenuje Obrovské schodiště („Giant Stairway“). Náročný výstup nám zpříjemnil doprovod malého pinčla. Že nevíte, co to je. Pinčl (anglicky „puggle“) je nejen označení rasy psa, ale i oficiální výraz pro mládě ježury australské (anglicky „echidna“). Na vyšší schody se ji nepodařilo vydrápat, ale šikovně je obešla.

Obrázek 3: Kdo z koho – pinčl nebo schody

Všechny stezky byly moc pěkně upravené, jen se značením byl trochu problém. Přestože jsme na doporučení v informačním centru zainvestovali tři dolary do nejlepší dostupné mapy, často jsme narazili na rozcestí bez ukazatele, která nebyla ani v naší mapě. Českými turistickými značkami by se zde jistě mohli inspirovat. Tři barevné pruhy na každém druhém blahovičníku by usnadnili výlet řadě návštěvníků Modrých hor. Ne nadarmo Česko patří s více než 37 000 km značených tras pro pěší turistiku mezi země s nejdokonalejší a nejhustší sítí turistického značení. Zajímavostí je, že ho bezplatně provádí a udržují dobrovolníci vyškolení a organizovaní v českých klubech turistů, takzvaní značkaři.

I když jsme se museli jednou asi dva kilometry vrátit, určitě jsme nebloudili tolik jako průkopníci překonávající Blue Mountains. První úspěšný přechod Modrých hor byl uskutečněn v roce 1812, tedy 40 let poté, co Angličané obývali pouze pobřežní oblast v okolí Sydney.  Tento počin znamenal začátek osídlování rudého nitra pátého kontinentu.

Obrázek 4: Blue Mountains - scenérie jak z Cesty do pravěku

Stejně jako většina hor se i Blue Mountains vyznačují rychlým střídáním počasí. Týden před naší návštěvou tam byly první lesní požáry této sezóny a týden na to na některých místech sněžilo. Lesní požáry zde v létě nejsou nic neobvyklého. Aktuálně jde v televizi kampaň, kde paní sedí u počítače ve shořelé chatce uprostřed lesa a pod ní běží doporučení, aby si lidé zjistili potřebné informace, dříve než bude pozdě. Jeden z jarních víkendů byl vyhlášen jako víkend připravenosti, v rámci kterého se prezentují různé preventivní akce. Jedny z největších požárů byly zaznamenány v prosinci 2001, kdy oheň během necelého měsíce zničil rozlehlé oblasti národních parků a Modrých hor. Obětí plamenů se stalo 170 domů a i přes nasazení více než 10 000 hasičů z celé Austrálie byly plameny uhašeny až intenzivními dešti.

Ve městě se nás to asi až tak netýká, i když jedna kamarádka mi vyprávěla, že v jejich čtvrti nedaleko centra jednou bylo zvláštně zadýmeno. Jako českou dobrovolnou hasičku ji to znepokojovalo, tak zašla alespoň do trafiky a zeptala se, jestli někde nehoří. Trafikantka se znuděně podívala z okna, odvětila, že to bude z lesních požárů za městem a nezúčastněně se vrátila k rozečtenému časopisu.

Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět v neděli se můžete těšit na článek o australských zajímavostech. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R