Cesta do středu Austrálie aneb expedice outback

Sydney – Uluru (Ayers Rock) – Katja Tjuta – Královský kaňon – Alice Springs – Sydney

Hlavní aktéři: Tamara, Honza, Maruška a Radek

Patek 3. července 2015

22:00 - Právě jsem dopekla koláč na cestu. Řízky nebudou. Vyrážím do supermarketu za rohem dokoupit poslední věci. Ještě že taky konzumu dávají zelenou a otevírací doby nejsou omezené zákonem jako třeba v Německu.

00:30 - Balení hotovo. Pasy OK. Vytištěné letenky dvakrát zpáteční, tam žádné. Hledáme na internetu. Ano, bohužel musíme mít vytištěné.

Sobota 4. července 2015

06:00 - Budíček. Copy centra beznadějně zavřená. Cesta do práce, vytisknout zbytek  letenek. Hurá na letiště a dovolená může začít.

15:00 - Máme za sebou 4 hodiny letu a netradiční půlhodinový časový posun. Na letišti nás vítá cedule varující před psem dingo. Při vyzvednutí auta z půjčovny jsme narazili na první překvapení – nedostali jsme žádnou navigaci. Prý tady vede pouze jedna cesta a nedá se ztratit. Pán ještě netuší, že nám se to povede několikrát.

17:00 – Během chvilky už vidíme Uluru v plné kráse. Slunce rychle klesá. Zastavujeme na západ slunce. Podle některých odborníků je Uluru největší monolit pískovce na světě. Nadzemní viditelná část je vysoká 348 metrů a je jen malou částí. Odhaduje se, že podzemní část sahá do hloubky 5 až 6 kilometrů. Kolem celé hory vede jak silnice, tak i zhruba desetikilometrová stezka pro pěší. Okolní krajina je poušť neuvěřitelné rudé barvy, takže za chvíli máme všichni boty jako po tenisovém zápase na antukovém hřišti. V loňském roce navštívilo Uluru bez mála tři sta tisíc turistů. Nejbližší městečko u Uluru, Ayers Rock Resort je po Darwinu, Alice Springs a Katherine čtvrtým největším městem v Severním teritoriu, jednom z australských států. I když má pouze okolo tisíce obyvatel.

19:00 - Uprostřed ničeho s nulovým světelným znečištěním pozorujeme oblohu s dominantním souhvězdím jižního kříže a Mléčnou dráhou. Romantika. Můžeme si odškrtnout, že trávíme dovolenou ve stejné destinaci jako princ William loni.

Obrázek 1: Západ slunce nad Uluru

 Neděle 5. července 2015

06:00 - Brzky budíček a vyrážíme pro změnu na východ slunce. Přes den bylo nebe bez mráčku a příjemná teplota okolo 25°C, ale v noci a k ránu spadly teploty k bodu mrazu.

08:00 - Po snídani pokračujeme do nedalekého Katja Tjuta, takových více Uluru pohromadě. Katja Tjuta se skládá z 36 vrcholů a nejvyšší z nich je bez mála o dvě stě metrů vyšší než Uluru. Cestou míjíme písečné duny spoře porostlé seschlou trávou, keři a výjimečně i stromy. Volíme nejdelší túru, a i když má jen 7 km dává nám v prudkém slunci zabrat. Vybaveni síťkami proti mouchám se vydáváme na cestu. Žíznivé mouchy se lačně vrhají po každé kapce potu a útočí na oči. Máme štěstí, že v zimním období je jich málo a tak síťovaný pytlík se zdrhovadlem na krku po chvíli sundáváme. Fotíme se s českou vlajkou. Australané sedící opodál hádají, že je německá.

13:00 - Drobné spory, zda se vypravit do neprozkoumané části Katja Tjuta nebo opět na Uluru. Vítězí Uluru. Lézt nebo nelézt, to je otázka. Řada návštěvníků si výstup na Uluru dopřeje, i když to je v rozporu se zvyklostmi místních lidí kmene Anangu. My se nakonec rozhodli nelézt.

Obrázek 2: Pohoří Katja Tjuta

17:00 – Pro velký úspěch i dnes opět západ slunce nad Uluru. Část naší výpravy zůstává na přeplněném parkovišti zřízeném pro tento účel. My se vydáváme na procházku okolo hory. Rychle se stmívá, ale máme dost času prohlédnout si jeskyně u paty hory, fresky domorodců a potkáme i skupinku turistů, kteří si zaplatili občerstvení pod hvězdným nebem. Prvotřídní servis jim narušují jen hejna much.  

Pondělí 6. července 2015

09:00 – Po dvojité zastávce v obchodě se suvenýry a dotankovaní plné nádrže vyrážíme na sedmisetkilometrovou cestu do Alice Springs s protažením noh na túře v Královském kanonu zhruba uprostřed. Několik kilometru před Královským kaňonem silnici hustě lemuji zvláštní útvary. Uzavíráme sazky, co žluté, hnědé a nazelenale koule jsou. Pštrosí vejce nebo kameny? Až později jsme zjistili, že jde o plody nějaké rostliny. Zelené vejčité koule byly s rostlinou spojené jen několikametrovým tenkým šlahounem, který na písčité planině z dálky nebyl vidět.

12:00 – Rychlý oběd před túrou a už vyrážíme. Prohlídku Královského kanonu zvládneme vražedným tempem, abychom včas dorazili do naší cílové destinace, města Alice Springs.

Obrázek 3: Královský kaňon

15:00 – Zase na cestě. U silnice vidíme první velbloudy. Střídáme se v řízení a hledá se dobrovolník na řízení po Stuart Highway. Sakra dálnice a jízda vlevo, doufám, že nebudu muset řídit. Nevybrali mě, ale klidně jsem se mohla přihlásit. Dálnice velikosti české okresky s jediným pruhem v každém směru. Potkáváme jen několik málo aut v protisměru. Klidně jsem se mohla přihlásit.

Úterý 7. července 2015

08:00 – Vyrážíme na zdejší safari. Je spíš zoo a návštěvníci chodí mezi velkorysými výběhy. Klokani, emu a největší pavilon nočních živočichů na jižní polokouli. Po představení s dravými ptáky jdeme ještě na prezentaci o tradičním rozdělení společnosti u domorodých obyvatel Austrálie. Aboriginské společnost se skládá ze skupin bez důrazu na pokrevní příbuznost a role rodiny v našem pojití není tak významná. Domorodá společnost má přísná pravidla pro vztahy mezi příbuznými a případě jejich porušení, je pár vykázán z komunity, což znamená v pouštních podmínkách téměř jistou smrt. Tamara s Honzou preferují oběd v restauraci a odpolední spánek. My hltáme konzervu tuňáka a vydáváme se za dalším programem.

13:00 – O létajících doktorech (Royal Flying Doctor Service neboli RFDS) jsem se už zmiňovala v jedno z předchozích dílů (pro zobrazení klikněte zde). Létající doktoři zajišťují zdravotní péči v odlehlých oblastech Austrálie a v Alice Springs mají své muzeum. Jejich předchůdci byli lékaři s povozem a později autem. Nápad na leteckou lékařskou péči se zrodil v hlavě studenta medicíny s vášní pro letectví. Student bohužel tragicky zemřel a jeho realizace už se nedočkal.

V současnosti létající doktoři zajišťují nejen pomoc v akutních případech, ale i například nonstop lékařskou konzultaci po telefonu, včetně předepisování léků na dálku. Po celé Austrálii mají létající doktoři několik základen, celkem s více než třiceti letadly a v průměru řeší jeden případ každé dvě minuty. Doktoři létají jen k 20 až 30 % pacientů. Zbytek řeší vyškolené sestry s konzultací lékaře přes vysílačku. Řadu let se pro napájení vysílaček pro sestry v odlehlých oblastech používal šlapací pohon. Dnes už samozřejmě šlapat nemusí. K dispozici mají obdobné vybavení jako v běžné nemocnici a letadla jsou vybavena jednotkou intenzivní péče.

Obrázek 4: School of the Air

14:30 - Taky si vzpomínáte, jak jste se na základní škole učili o australských dětech, které mají výuku přes rádio? Dnes už to není tak úplně pravda. Poslední lekce přes rádio byla odvysílaná v roce 2005 a v současnosti se využívá výhradně speciální program na video hovory mezi učitelem a studenty. Na začátku každého školního roku dostanou žáci balíček učebnic a studijních materiálů včetně věcí na výtvarnou výchovu. Odlehlé město Alice Springs je první, kde byl podobný koncept výuky v roce 1951 realizován, a pyšní se titulem „největší školní třídou světa“. I když má pouze 120 studentů, její spádová oblast je území větší než tisíc kilometrů čtverečných, tedy zhruba desetkrát větší než Anglie. K dispozici je nejen škola základní, ale i školka pro menší děti. Čtyřikrát ročně se děti potkávají na společný týden v Alice Springs a učitelé navštěvují jednou ročně děti doma, aby se s nimi a rodiči seznámili a zkontrolovali domácí třídu. Poslední rok školy mohou žáci dokončit korespondenčně přes pobočku v Darwinu nebo v některé z internátních škol. V současnosti je v Austrálii 16 škol tohoto druhu. Žáci jsou nejčastěji děti farmářů, policistů a personálu v odlehlých turistických zařízeních. Významnou část studentů tvoří i aboriginské děti, pro které je výuka o to složitější, že mluví jedním až dvěma z šesti v současnosti nejběžnějších aboriginských jazyků, ale angličtina je pro ně často cizí jazyk. Pro děti původních obyvatel Austrálie je obvykle zřízena i kamenná škola, kde je angličtina druhým jazykem a školu na dálku pak mají jako doplňkovou výuku přes satelit.

18:00 - V kempu grilujeme. Krevetové kóma.

Středa 8. července 2015

09:00 – Sedíme na letišti v Alice Springs a čekáme na náš let do Sydney s přestupem v Adelaide. Na přestupu bohužel nemáme dost času na prohlídku města. Zůstáváme na letišti a těšíme se domů. Snad se sem ještě někdy podíváme. 

Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět v neděli to bude skoro přesně rok, co jsme začali s naším blogem a můžete se těšit na to nejlepší, co se nevešlo do předchozích dílů. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R

Australská hudba

Podle některých odborníků se počátky hudby původních obyvatel Austrálie datují do prehistorického období Austrálie před šedesáti tisíci lety. Těžko říci, jak na to přišli. K dnes zřejmě nejznámějším tradičním australským hudebním nástrojům patří didgeridoo. Podle některých odborníků je didgeridoo nejstarším hudebním nástrojem na světě a jeho stáří je doloženo malbami v jeskyních na severu Austrálie. Tradiční podoba didgeridoo je z eukalyptu s náustkem ze včelího vosku. Legenda o vzniku nástroje je spojená s aboriginským mladíkem, který při hledání dříví na oheň našel dutý kmínek eukalyptu. Když chtěl přidat kmínek do ohně, všiml si v dutém vnitřku termitů, chtěl je zachránit, foukl do kmínku a dunivý zvuk ho zaujal. Je dokázané, že termiti napadají jen suché větve eukalyptu, protože ty v rozpuku obsahují látky, které působí jako repelent. Didgeridoo má lehce konický tvar a délku od jednoho do tří metrů a je obvykle pokryto typickou tečkovanou aboriginskou malbou. Zvuk se z nástroje vyloudí vibrujícími rty a speciálním nepřerušeným dechem. Hra je náročná a rozhodně není pro někoho, kdo vykouří dvě krabičky denně. Nejlepší hudebníci dokáží vyluzovat bzučivý tón bez přerušení i 50 minut. Opravdu minut, ne vteřin. Hráči toho docílí tak, že vzduch při výdechu zadržují v tvářích a pokračují nádechem do plic, čímž docílí nepřetržitého vydechování. Jedením z nejuznávanějších hráčů je i Čech Ondřej Smejkal. Vědecké studie prokázaly blahodárné účinky hry na digeridoo a podle některých odborníků redukuje chrápání a spánkovou apnoe posilováním svalstva v horních cestách dýchacích.

Obrázek 1: Hráč na didgeridoo

Nejznámější aboriginskou zpěvačkou současnosti je Jessica Mauboy. Jessica byla objevem pěvecké soutěže Idol v roce 2006. Nečekejte ale hru na didgeridoo. Její repertoár jsou spíše písničky, které by se dali označit za pop hlavního celosvětového proudu. Jessica reprezentovala Austrálii i na letošní Eurovizi. Možná vás překvapí účast Austrálie v soutěži, jejíž název indikuje, že jde o utkání evropských hudebníku. Z mimoevropských států se v minulosti soutěžili nejen státy z přilehlé části Asie, například Gruzie, Ázerbájdžán a Izrael, ale i africké Maroko. V Austrálii se těší nevídané oblibě. Jeden Australan nám vyprávěl, že v den soutěže každoročně organizuje pro své kamarády party, kde společně soutěž sledují.

Soutěž se koná nepřetržitě od roku 1956 a je jedním z nejdéle běžících pořadů. Sledovanost se pohybuje každoročně okolo 100 milionů diváků. K soutěžícím, kteří dosáhli světové slávy, patří například ABBA, Celine Dion a finská skupina Lordi. Hlasuje se telefonicky a diváci nesmí hlasovat pro tým ze své země. Česká republika se zúčastnila poprvé v roce 2008 a Austrálie 2015. Ročník 2015 hostilo Rakousko. Českou republiku reprezentovali Marta Jandová a Václav Noid Bárta, do finale se bohužel ale neprobojovali. Letošní ročník vyhrála švédská skupina Måns Zelmerlöw. Nejvíce výher získalo Irsko a to celkem sedm. Dle pravidel od roku 1958 soutěž tradičně pořádá vítěz předchozího ročníku. Například Ukrajina v roce 2005 upustila z důvodu pořádání Eurovize od vízové povinnosti cizinců. Výborný způsob pro jednotlivé země se zviditelnit a přilákat nové turisty a investory. Ne vždy se to ale podaří a například v roce 2012, kdy organizoval soutěž Ázerbájdžán, bylo často skloňováno porušování lidských práv v souvislosti s nedobrovolným nucením lidí opustit jejich domovy, které stály v cestě budování nové infrastruktury. Podle některých zdrojů byli někteří vystěhováni násilím a bez náhrady. Rovněž se skloňuje porušování svobody slova a někteří publicisté, kteří o tom chtěli podat zprávu západnímu světu, byli ze strachu o své životy nuceni k emigraci.

Dnešní australská hudba je díky globalizaci a množství přistěhovalců mixem světových hudebních trendů. Oblíbeným žánrem je například i indie pop a jeden z televizních kanálů je po většinu dne věnován korejskému popu. Zároveň Austrálie ale přispěla do světové hudební scény svým dílem. Mezi světově nejznámější australské hudebníky patří Olivia Newton John, Kylie Minogue, Bee Gees, Men at Work a skupina AC/DC. Skupinu 5 Seconds of Summer znají všichni Australané, ale na svou celosvětovou slávu ještě čekají. Jejich pop hlavního proudu asi nikoho neurazí. Po skupině AC/DC je pojmenovaná i ulice v centru australského Melbourne. První AC/DC ulice byla ale již v roce 1973 ve Španělsku nedaleko Madridu. Španělé ale čelí problému s opakovanými krádežemi sběratelsky prestižní tabulkou s názvem ulice.

S příchodem anglických kolonizátorů dorazila do Austrálie i například folková hudba a vyvinul se hudební směr přezdívaný balady z buše (bush balads). Ta nejznámější je písnička Tančící Matylda (Waltzing Matilda), jejíž původní text byl napsán již v roce 1895. Píseň se těší velké oblibě, v roce 1977 se v australském referendu o nové hymně umístila na druhé příčce a dnes je považována za neoficiální hymnu Austrálie. A “Matildas“ se stalo přezdívkou pro australské fotbalistky. Song by přezpíván řadou interpretů a má i svou českou variantu, kterou nazpíval pod názvem Hádej, Matyldo například Karel Hála. Anglický text je o australském tulákovi, který putuje krajinou pouze se smotanou dekou. Deka svázaná provázkem se pohupuje přes jeho rameno jako by tančila waltz. Tulák dal jméno Matilda své jediné družce, dece. Rozverná píseň má smutný závěr, kdy tuláka chytí za krádež ovce a ten raději než být uvězněný skočí do propasti.

Obrázek 2: Sydney Recital Hall

Za necelý rok, co jsme v Sydney, jsme byli na Stereo Sonic a Future festivalu. Poslední hudební úlovek je z jiného soudku na koncertě Vivaldiho Čtvera ročních období s moderními prvky. Netradiční byl i průběh přestávky, kdy kromě obvyklého občerstvení na baru mezi diváky chodily slečny, které prodávali zmrzlinu v malých kelímcích. Nejsme si jistí, zda je to zdejší tradice, ale každopádně to bylo zajímavé zpestření. Koncert byl v Sydney Recital Hall, která je druhou nejvýznamnější zdejší hudební scénou. Moderní budova má zajímavé okolí. V přístupové malé uličce pro pěší jsou zavěšené klece na ptáky, ze kterých se linou zvuky ptáků ze skrytých reproduktorů. Poznat, o kterého ptáka se jedná, ale není tak jednoduché, jelikož uslyšíte zvuky pouze těch vyhynulých. Ve dne zní uličkou zpěv denních ptáků a večer těch nočních.

Tož tak. Děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět v neděli se můžete těšit na díl. A protože se chystáme na výlet do centra Austrálie na posvátnou horu Uluru, bude příští díl právě o tom. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R