neděle 3. července 2016

O podmořském životě nejen na Velkém bariérovém útesu

V australských vodách se to životem jen hemži, například v oblasti Velkého bariérového útesu lze pozorovat více než 1 500 druhů ryb. Při potápěni a šnorchlováni jsme viděli řadu těch akvarijních, ale i velké. Někteří obři metr a půl jistě měly. Mimo ryb tu můžete narazit i na placaté rejnoky, neboli trnuchy (stingray). Jsou to takové mořské vysavače a mezi jejich zajímavosti patří to, že umí jist pusou i nosem. A přesto že jejich tělo má okolo dvou metrů, dokáži rozvířit písek, pod který se pak schovají tak, že jim vykukují jen oči.

Obrázek 1: Potápění na Velkém bariérovém útesu

Z rybích zajímavostí musím zmínit ploskozubce malonosého (parrotfish), rybu se zobákem. Duhové krasavice jím okusují podmořské skály a korály. Jejich silné zažívání vše natráví a z rybky padá zadní části písek. Vědci odhaduji, že okolo 70% písku v oblasti Velkého bariérového útesu prošlo zažívacím traktem těchto ryb. Až si příště půjdete lehnout na pláž, nezbývá než doufat, že "pokakaný" písek už moře dostatečně opláchlo. Ploskozubci mají ještě jednu, o nic méně nechutnou, zvláštnost. V noci, než jdou spát, vyprodukují ohromný smrkanec, kterým se obalí a tím maskuji svůj pach i tlukot srdce před žraloky.

Ve snaze přežít a zachovat druh jdou některé ryby do krajnosti. O schopnosti skupiny ryb měnit pohlaví jsme se již zmiňovaly. Například u pyskounů (groper) největší samice změní pohlaví a převezme roli uhynulého samce. Pozadu nezůstává ani ryba klaun (clownfish), tedy hlavní hrdina pohádky Hledá se Nemo. Pokud v rodině klaunů zemře jeden z rodičů, jedno z dětí ho zastoupí. Jde tedy o takový podmořský incest.

Sumýši neboli mořské okurky jsou zvláštní tvorové s netradičním typem obrany. Pokud se ocitnou v ohrožení, jsou často schopní vyvrhnout na nepřítele část svých vnitřních orgánů, které útočníka zalepí a někdy i zabijí. V brzké době jsou tyto orgány opět regenerovány. Radek si na jednu podmořskou okurku sáhl, tak ještě že ji to moc nerozrušilo a neoslizla ho.

Obrázek 2: Mořská okurka

Teplé moře severní Austrálie by se mohlo zdát rájem, celou idylku ale narušují medúzy, kterými se voda začne hemžit, jakmile se trochu oteplí. Proto se i v létě plave v neoprenech nebo v ochranných tenkých trikotech. Sezona medúz je od listopadu do května, loni ale přišla dřív a tak jsme i my na naší říjnové dovolené museli do vody ve slušivých elasťácích na cele tělo. Nádoby s octem, který zmírňuje požahání, jsou u většiny pláží. V hlavní sezóně někdy zdejší oblast pocítí nedostatek octa jako v Česku na vrcholu letní úrody okurek. Známí nám vyprávěli, jak lehce paranoidně vezli ze Sydney auto naložené z poloviny octem.

V oblasti se řídce vyskytují i smrtelně jedovatá medúza irukandji. Proti jejímu jedu zatím bohužel nebyly vyvinuty účinné protilátky. Při včasném převozu do nemocnice lékaři pacienta obvykle zachrání. Je zvláštní hříčkou přírody, proč několikacentimetrová medúza potřebuje množství jedu, které by skolilo člověka. Koupání bez neoprenu si tak většina lidí rozmyslí. Řada lidí zpočátku nechtěla věřit ve smrtelné účinky tak malého tvora. Do výzkumu irukandji syndromu se pustil doktor Jack Bernes, který prokázal výsledky svého badání mimo jiné i tím, že úmyslně požahal sám sebe. Bernes měl štěstí a dávka nebyla smrtelná. Ti, kteří měli štěstí méně, trpí v hrozných bolestech a ani největší možná dávka morfia je téměř nezmírní.

Mezi nebezpečné medúzy patří i čtyřhranka (box jelly fish). Obecně ale není důvod propadat panice. V oblasti Sydney se medúzy nevyskytuji téměř vůbec a i na severním pobřeží jsou ty nebezpečné velmi výjimečné. Jsou to tvorové plašší a pouze se brání. Při jednom ze šnorchlování jsme byli svědky toho, jak želva kareta obrovská požírala medúzu velikosti lidské hlavy. Nešlo o žádný smrtelně jedovatý druh, i tak by mě ale zajímalo, jestli to želvu pálilo na jazyku třeba jako chilli. Hodovala tam víc než půl hodiny, takže se jistě jedná o delikatesu. Některé druhy medúz jsou oblíbenou ingrediencí asijských jídel. V Sydney se čerstvé i sušené medúzy dají koupit například na rybím trhu. K oblíbeným úpravám patří podušení se sójovou omáčkou a sezamem. Na ochutnávku se zatím chystáme, tak o tom v některém příštím díle.

Obrázek 3: Náš žraločí fotografický úlovek

Žraloků se v Austrálii vyskytuje cela řada a téměř žádní z nich nejsou krvelačné bestie jak z filmu Čelisti. Můžete se potápět se žraloky ochranáři, kteří jsou navzdory své až třímetrové délce býložraví. Velké tělo a malá hlava už od pohledu vypadají dobrácky až trochu přihlouple. I tak ale budí respekt. Naše první setkaní se žralokem v Sydney na Mušličkové pláži (Shellly Beach) se odehrálo bez jakéhokoliv varování při jednom šnorchlování. Když se tak klidně plácám na hladině, podplaval pode mnou asi dvoumetrový žralok. Krve by se ve mně nedořezal. Ze školení o podmořském světě jsem si byla naprosto jista, že jde o žraloka, ale už jsem si nemohla vzpomenout, jestli tenhle druh je nebezpečný. Naštěstí šlo o wobegonga, který na lidi neútočí. Vzhledem má blíž k sumci než žralokovi, jak si ho většina suchozemců představí. Pro ten den jsem udělala dospělé rozhodnutí a do vody už jsem šla jen bez brýlí, abych alespoň neviděla, co se pode mnou děje. S leopardími žraloky jsme se potápěli v Byron Bay na Julien Rocks, a protože jsme byli s instruktorem, proběhlo to o poznaní s větším klidem.

Když o tom tak přemýšlím, se žraloky jsme se potkali už dříve. Ve vodním příkopě kolem hotelu, kde jsme byli na dovolené, se proháněli s dalšími rybičkami. Nabízela se tak otázka, jak to může fungovat a jestli musí hotel pravidelně bazének zásobit novými rybkami. Odpověď je ale jednoduchá. Líní a přezrání žraloci si ryb vůbec nevšímají. Proč by se za nimi taky honili, když od chovatelů dostanou žrádlo bez námahy. A pokud nepatříte mezi dobrodruhy, může žraloky obdivovat v sydneyském akváriu. Projít se tam můžete i v tunelu obklopeném akváriem ze všech stran, kde je žralo na žralokovi.

Tož tak. Děkujeme všem čtenářům za přízeň a první neděli příští měsíc se můžete těšit na díl našeho australského deníku nejen o našem výletu do hlavního města Austrálie, do Canberry. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R

neděle 5. června 2016

Velký bariérový útes



Jedno z největších dobrodružství, které jsme loni zažili, byl výlet na Velký bariérový útes (Great Barrier Reef, GBR). Potápění mezi korály a nejrůznějšími mořskými potvorami bylo prostě dech beroucí. V nedávné době se ale rozpoutala diskuze, ve které někteří experti prosazovali úplný zákaz turizmu na Velkém bariérovém útesu pro jeho ochranu. Odhaduje se, že k největšímu zničení útesu dochází v důsledku klimatických změn, které se negativně podepsaly zejména v roce 1998 and 2002. Neutuchající zájem cestovatelů z celého světa a nemalý vliv turizmu na regionální ekonomiku jsou pravděpodobně důvodem, proč se nyní zdá, že ochrana půjde spíše cestou vzdělávání návštěvníků než zákazy. Ročně navštíví tuto lokalitu více než dva miliony turistů a související cestovní ruch generuje 5 až 6 miliard dolarů. Není tomu však tak dlouho, kdy na prvním místě rozhodně nebyla ochrana přírody. Například v roce 1923 byla na Heronově ostrově (Heron Island) založena továrna na výrobu želví polévky a v oblasti se rozmohl neřízený rybolov. Zdejší specialitou byly také ještě před několika lety závody v jízdě na želvách. Tento sport musel být ještě akčnější než kriket.

V rámci ochrany unikátního ekosystému musí mít velké lodě na palubě vyškoleného ochranáře, který dohlíží, aby se loď korálům vyhnula. Nákladní lodě, které plují kolem australského severovýchodního pobřeží, musí často v mělké vodě zpomalit na šnečí tempo, aby snížily svůj ponor. Nejsou to však jen lidi, kdo korálům škodí. Jako má Šumava kůrovce GBR má hvězdici trnovou korunu, která korály požírá. Korály žerou i některé ryby. Vědci odhadují, že většina písku v této oblasti jsou vlastně rozžvýkané korály, které prošly trávicím traktem některého z živočichů.
Velký bariérový útes se táhne 2 000 kilometrů od Papuy-Nove Guiney kolem pobřeží Austrálie. Jedním z turisticky nejpopulárnějších destinací dvě hodiny letu na sever o Sydney jsou Svatodušní ostrovy (Whitsunday Islands), kde jsme i my strávili naši dovolenou. Svatodušní ostrovy pojmenoval kapitán Cook, který se oblastí plavil na svatodušní neděli. I když kvůli časovému posunu to už fakticky bylo v pondělí. V oblasti se nachází přes 900 ostrovů a ostrůvků a na jednom takové Daydream Island (Snový ostrov) jsme strávili poslední část naší dovolené. 

Abychom si GBR užili v plné kráse, vyrazili jsme na třídenní plavbu. Původně jsme si rezervovali plavbu na pirátské lodi z roku 1881, což je pravděpodobně jedna z nejstarších věcí v Austrálii vůbec. Bohužel se ale pár dní před naším odjezdem rozbila a nakonec jsme vyrazili na lodi „pouze“ z roku 1945. Hned v úvodu jsme se ukázali jako praví suchozemci a jako jediným nám bylo špatně téměř hned po vyplutí. Naštěstí jsme to asi tušili a rychle jsme se mohli pustit do naší zásoby léků na mořskou nemoc.

Obrázek 1: Nebesky bílá pláž (White Heaven Beach)

První den jsme zakotvili u Nebesky bílé pláže s velkým N (White Heaven Beach). Počasí na koupání úplně nebylo, alespoň jsme tak měli možnost pozorovat stovky malých krabů (solger crab). První noc na moři byla díky kotvení v zálivu klidná. Druhý den už jsme nemohli dospat na potápění. Korálové moře sice patří k jedněm z nejteplejších na světě, sezona medúz ale letos přišla už za začátku léta, do vody jsme se tedy museli vybavit neoprenem.

Slova jako ekosystém a biodiversita se skloňují v každém článku o Velkém bariérovém útesu. A něco na tom asi bude. Překvapila nás například velká koncentrace různobarevných motýlů u pobřeží. Ve vodě mimo řady jiných druhů můžete narazit na zářivě žlutou „motýlí rybu“ (butterfly fish) neboli klipku. Hlavní atrakcí oblasti jsou ale samozřejmě korály, které jsme měli možnost pozorovat při potápění a šnorchlování. Protože předchozí dny pršelo, byl písek u dna rozvířený a viditelnost nebyla nejlepší. Zato díky odlivu byly korály téměř na dosah ruky a se šnorchlem bylo někdy vidět víc než v hloubce. Korály v malé hloubce byly noční můrou mořeplavců a právě to odradilo i francouzské dobyvatel, kteří se v Austrálii chystali přistát několik let před kapitánem Cookem. Nebýt korálů, dnes by se v Austrálii asi mluvilo francouzsky. Doposud byly objeveny vraky 30 lodí a některé z nich jsou turistickou atrakcí.

Obrázek 2: Fotka z našeho potápění

Korály přibývají jen několik málo centimetrů ročně. Nejstarší z nich tu rostou již 10 milionů let, většina ale pochází z polední doby ledové před 15 000 lety. Narazíte na ně pouze několik metrů pod hladinou, protože potřebují sluneční svit a nerostou nad hladinou vody. Překvapila nás i pestrost korálů. Vedle sebe rostou tvarově i barevně rozmanité druhy. Korály jsou měkké a tvrdé a v angličtině mají dost popisné názvy, nejen špagetový, zelný a květinový korál, ale i králičí ouško, medová plástev, ďáblova hlava nebo tlustý a hubený prst. České názvy některých podmořských organismů jsou velmi kreativní. Například rífovník („reef“, čteno ríf, je anglické slovo pro útes), houbovník, pórovník a útesovník. Do stejné čeledi zřejmě patří i Slunečník, Větrník a Měsíčník. A nesmíme opomenout ani nejrozšířenějšího zástupce této čeledi, konečník, kterému jsou někteří podmořští příbuzní značně podobní.

Druhá noc byla ještě zajímavější. V oblasti s korály nelze spustit kotvu, aby nepoškodila korály. Kapitán, ale myslel na všechno a tak z boku lodi vystrčil rameno s těžkým závažím, které přidalo lodi na stabilitě lodi přivázané u bójky. Celou plavbu jsme završili výletem na kajacích. Doufejme, že reputaci českým suchozemcům napravila skutečnost, že kajaky byly od české společnosti Gumotex. Na vyjížďce jsme narazili na mangrovy, mezi jejichž kořeny se skrývala mladá kareta obrovská, žralok i rejnok. Dospělá želva kareta obrovská dosahuje délky 1,5 metru a dožívá se 50 let.

Od roku 2014 je na Google mapách dostupné 3D Street View Velkého bariérového útesu. Na živo je to samozřejmě lepší, ale pokud zrovna nemáte cestu kolem, dejte si nohy do lavoru a podívejte se alespoň na počítači.

Tož tak. Děkujeme všem čtenářům za přízeň a první neděli příští měsíc se můžete těšit na ještě jeden díl převážně z Velkého bariérového útesu, tentokrát o všech těch potvorách, co se v Austrálii ve vodě prohání. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R

neděle 8. května 2016

Jak jsme byli v Opeře



Je jedním z divů světa a od roku 2007 je i součástí seznamu světového dědictví UNESCO. O čem je řeč? No přece o Opeře v Sydney. Letos začátkem roku jsme se tam vypravili na představení i my. Druhý největší sál Opery byl nacpaný k prasknutí. Co se týče oblečení, mimo elegánů jsme narazili i na lidi v tričku, šortkách nebo dokonce s kšiltovkou. Možná právě proto, že jsme si vybrali jedno z nejlevnějších odpoledních představení, tento kulturní zážitek si s námi nechtěla nechat ujít ani řada turistů a batůžkářů. Překvapivá byla i konzumace pití a jídla přímo v hledišti a o přestávce se nemohlo podávat nic jiného než bublinky. Zmrzlina tentokrát, na rozdíl od sydneyské druhé největší scény, nebyla v nabídce. Lístky pořídíte mezi 50 a 80 dolary. Na prestižní vystoupení ceny vyskočí na několikanásobek. Alternativou je komentovaná prohlídka budovy, kterou jsem už několikrát absolvovala jako překladatelka do češtiny.

Představením s největšími operními hity vtipnými hláškami provázel klavírista. Nejvíc se nám líbil Květinový duet z opery o indické bohyni Lakmé. Název většině asi nic neřekne, ale melodii jste už určitě někdy slyšeli. A pokud ne, určitě si ji pusťte. Rozhodně to není klasická opera, kterou si představíte. Poslední chytlavou melodii, árie opilců z opery La Traviata od Giuseppe Verdiho si zazpívali společně všichni hudebníci i celé hlediště. S velkou nadsázkou můžeme říkat, že jsme si zazpívali v sydneyské Opeře. Pro nás to byl zážitek, ale pro pěvce s vytříbeným hudebním sluchem, to asi byl očistec. Na jevišti Opery nedávno vystoupili i čeští malí zpěváci z Kühnova dětského sboru. Projekt byl připraven pro stejně staré diváky a byl přenášen do řady škol po celé Austrálii.

Obrázek 1: Netradiční pohled na Operu zpředu

Fotka opery je známá obvykle z boční strany, mnoho lidí tak asi překvapí, že z čelního pohledu je vidět, jak Operu tvoří tři samostatné budovy. Vše stojí na masivním betonovém podkladu, který skrývá několik pater do hloubky. Pod hladinou moře jsou umístěny šatny, nahrávací studia i sklady rekvizit, které se na jeviště vozí nákladními výtahy. Sály jsou od podlahy až po strop obložené měkkým dřevem, které dobře nese vibrace zvuku. Všechny jsou speciálně navržené tak, aby nebylo nutné používat mikrofony. Když vystupují kapely, které na použití zvukové techniky trvají, musí se stěny pokrýt těžkým sametem, aby akustika sálu nerušila. Zvučnost je dosažena i vysokými stropy nad jevištěm. Aby hudebníci neohluchli, jsou umístěny řady sedaček i za nimi, což rozbíjí zvuk. Stěny na chodbách a mezi sály jsou naopak neobložené, pouze ze surového betonu. V dnešní době moderní industriální prvek byl v šedesátých letech naprosto neobvyklým detailem. Otázkou je, nakolik to bylo úmyslné nebo spíše důsledek nedostatečného rozpočtu. Oficiální vysvětlení říká, že odhalenými hrubými povrchy byla vzdána pocta zedníkům, za jejich těžkou práci.

Dánský architekt Jørn Utzonem se do soutěže o návrh budovy opery v roce 1957 zapsal sice až po uzavření přihlášek, jeho návrh byl ale natolik originální, že nad tím porota přivřela oči. Skica však byla velmi abstraktní a mladinký architekt neměl domyšlené technické řešení návrhu. Stavba začala podzemní částí a skupina architektů pracovala na konkretizaci oblouků. Velké betonové klenby hrozily zhroucením, proto musely být sestaveny z více částí. Velká prosklená okna fungují jako sluneční brýle. Do skel jsou mimo jiné přidány mikro částečky zlata. Střecha je promyšlenou kombinací béžových a bílých dlaždic, které světlo odráží, ale neoslepují. Od slavnostního otevření v roce 1973, na které přijela i Britská královna Elizabeth, se venkovní samočistící dlaždice umývaly jen dvakrát. I tak se náklady na roční provoz budovy pohybují okolo neuvěřitelných dvaceti milionů dolarů (přibližně 400 milionů Kč). 

Obrázek 2: (zleva) Detail řešení na chodbě, venkovní dlaždice a dřevěné obložení sálu

Po 10 letech, kdy se stavba stále nechýlila ke konci, rozpočet byl mnohokrát překročen a celý projekt čelil velké kritice, architekt Utson z Austrálie tajně odjel a už se sem nikdy nevrátil. Jako jedno řešení byla představena loterie a část stavby byla financovaná z jejích výnosů. Budova Opery se již několik let po svém otevření těšila světové slávě, na překročený rozpočet už bylo dávno zapomenuto a architekt byl požádán o zvelebení okolí Opery a modernizaci některých prvků interiéru. Uražená hrdost však zvítězila a Jørn Utzon do Austrálie odmítl přijet. I přesto má celý příběh šťastný konec a dostavba byla vyprojektována původním architektem a jeho synem na dálku z Dánska. Společně navrhli například unikátní prosklené výtahu nebo venkovní restaurace a bar. Vtipálkové někdy tvar originální stavby přirovnávají k pářícím se želvám nebo hádajícím se jeptiškám. Pro jiné se neotřelé řešení stalo symbolem svobodné fantazie a jejího vítězství nad politickou mocí a byrokracií. A čím je Opera pro vás?

Tož tak. Děkujeme všem čtenářům za přízeň a první neděli příští měsíc se můžete těšit na díl našeho australského deníku o další z dominant Austrálie, Velkém bariérovém útesu. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R