neděle 8. května 2016

Jak jsme byli v Opeře



Je jedním z divů světa a od roku 2007 je i součástí seznamu světového dědictví UNESCO. O čem je řeč? No přece o Opeře v Sydney. Letos začátkem roku jsme se tam vypravili na představení i my. Druhý největší sál Opery byl nacpaný k prasknutí. Co se týče oblečení, mimo elegánů jsme narazili i na lidi v tričku, šortkách nebo dokonce s kšiltovkou. Možná právě proto, že jsme si vybrali jedno z nejlevnějších odpoledních představení, tento kulturní zážitek si s námi nechtěla nechat ujít ani řada turistů a batůžkářů. Překvapivá byla i konzumace pití a jídla přímo v hledišti a o přestávce se nemohlo podávat nic jiného než bublinky. Zmrzlina tentokrát, na rozdíl od sydneyské druhé největší scény, nebyla v nabídce. Lístky pořídíte mezi 50 a 80 dolary. Na prestižní vystoupení ceny vyskočí na několikanásobek. Alternativou je komentovaná prohlídka budovy, kterou jsem už několikrát absolvovala jako překladatelka do češtiny.

Představením s největšími operními hity vtipnými hláškami provázel klavírista. Nejvíc se nám líbil Květinový duet z opery o indické bohyni Lakmé. Název většině asi nic neřekne, ale melodii jste už určitě někdy slyšeli. A pokud ne, určitě si ji pusťte. Rozhodně to není klasická opera, kterou si představíte. Poslední chytlavou melodii, árie opilců z opery La Traviata od Giuseppe Verdiho si zazpívali společně všichni hudebníci i celé hlediště. S velkou nadsázkou můžeme říkat, že jsme si zazpívali v sydneyské Opeře. Pro nás to byl zážitek, ale pro pěvce s vytříbeným hudebním sluchem, to asi byl očistec. Na jevišti Opery nedávno vystoupili i čeští malí zpěváci z Kühnova dětského sboru. Projekt byl připraven pro stejně staré diváky a byl přenášen do řady škol po celé Austrálii.

Obrázek 1: Netradiční pohled na Operu zpředu

Fotka opery je známá obvykle z boční strany, mnoho lidí tak asi překvapí, že z čelního pohledu je vidět, jak Operu tvoří tři samostatné budovy. Vše stojí na masivním betonovém podkladu, který skrývá několik pater do hloubky. Pod hladinou moře jsou umístěny šatny, nahrávací studia i sklady rekvizit, které se na jeviště vozí nákladními výtahy. Sály jsou od podlahy až po strop obložené měkkým dřevem, které dobře nese vibrace zvuku. Všechny jsou speciálně navržené tak, aby nebylo nutné používat mikrofony. Když vystupují kapely, které na použití zvukové techniky trvají, musí se stěny pokrýt těžkým sametem, aby akustika sálu nerušila. Zvučnost je dosažena i vysokými stropy nad jevištěm. Aby hudebníci neohluchli, jsou umístěny řady sedaček i za nimi, což rozbíjí zvuk. Stěny na chodbách a mezi sály jsou naopak neobložené, pouze ze surového betonu. V dnešní době moderní industriální prvek byl v šedesátých letech naprosto neobvyklým detailem. Otázkou je, nakolik to bylo úmyslné nebo spíše důsledek nedostatečného rozpočtu. Oficiální vysvětlení říká, že odhalenými hrubými povrchy byla vzdána pocta zedníkům, za jejich těžkou práci.

Dánský architekt Jørn Utzonem se do soutěže o návrh budovy opery v roce 1957 zapsal sice až po uzavření přihlášek, jeho návrh byl ale natolik originální, že nad tím porota přivřela oči. Skica však byla velmi abstraktní a mladinký architekt neměl domyšlené technické řešení návrhu. Stavba začala podzemní částí a skupina architektů pracovala na konkretizaci oblouků. Velké betonové klenby hrozily zhroucením, proto musely být sestaveny z více částí. Velká prosklená okna fungují jako sluneční brýle. Do skel jsou mimo jiné přidány mikro částečky zlata. Střecha je promyšlenou kombinací béžových a bílých dlaždic, které světlo odráží, ale neoslepují. Od slavnostního otevření v roce 1973, na které přijela i Britská královna Elizabeth, se venkovní samočistící dlaždice umývaly jen dvakrát. I tak se náklady na roční provoz budovy pohybují okolo neuvěřitelných dvaceti milionů dolarů (přibližně 400 milionů Kč). 

Obrázek 2: (zleva) Detail řešení na chodbě, venkovní dlaždice a dřevěné obložení sálu

Po 10 letech, kdy se stavba stále nechýlila ke konci, rozpočet byl mnohokrát překročen a celý projekt čelil velké kritice, architekt Utson z Austrálie tajně odjel a už se sem nikdy nevrátil. Jako jedno řešení byla představena loterie a část stavby byla financovaná z jejích výnosů. Budova Opery se již několik let po svém otevření těšila světové slávě, na překročený rozpočet už bylo dávno zapomenuto a architekt byl požádán o zvelebení okolí Opery a modernizaci některých prvků interiéru. Uražená hrdost však zvítězila a Jørn Utzon do Austrálie odmítl přijet. I přesto má celý příběh šťastný konec a dostavba byla vyprojektována původním architektem a jeho synem na dálku z Dánska. Společně navrhli například unikátní prosklené výtahu nebo venkovní restaurace a bar. Vtipálkové někdy tvar originální stavby přirovnávají k pářícím se želvám nebo hádajícím se jeptiškám. Pro jiné se neotřelé řešení stalo symbolem svobodné fantazie a jejího vítězství nad politickou mocí a byrokracií. A čím je Opera pro vás?

Tož tak. Děkujeme všem čtenářům za přízeň a první neděli příští měsíc se můžete těšit na díl našeho australského deníku o další z dominant Austrálie, Velkém bariérovém útesu. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R

Žádné komentáře:

Okomentovat