Velký bariérový útes

Jedno z největších dobrodružství, které jsme loni zažili, byl výlet na Velký bariérový útes (Great Barrier Reef, GBR). Potápění mezi korály a nejrůznějšími mořskými potvorami bylo prostě dech beroucí. V nedávné době se ale rozpoutala diskuze, ve které někteří experti prosazovali úplný zákaz turizmu na Velkém bariérovém útesu pro jeho ochranu. Odhaduje se, že k největšímu zničení útesu dochází v důsledku klimatických změn, které se negativně podepsaly zejména v roce 1998 and 2002. Neutuchající zájem cestovatelů z celého světa a nemalý vliv turizmu na regionální ekonomiku jsou pravděpodobně důvodem, proč se nyní zdá, že ochrana půjde spíše cestou vzdělávání návštěvníků než zákazy. Ročně navštíví tuto lokalitu více než dva miliony turistů a související cestovní ruch generuje 5 až 6 miliard dolarů. Není tomu však tak dlouho, kdy na prvním místě rozhodně nebyla ochrana přírody. Například v roce 1923 byla na Heronově ostrově (Heron Island) založena továrna na výrobu želví polévky a v oblasti se rozmohl neřízený rybolov. Zdejší specialitou byly také ještě před několika lety závody v jízdě na želvách. Tento sport musel být ještě akčnější než kriket.

V rámci ochrany unikátního ekosystému musí mít velké lodě na palubě vyškoleného ochranáře, který dohlíží, aby se loď korálům vyhnula. Nákladní lodě, které plují kolem australského severovýchodního pobřeží, musí často v mělké vodě zpomalit na šnečí tempo, aby snížily svůj ponor. Nejsou to však jen lidi, kdo korálům škodí. Jako má Šumava kůrovce GBR má hvězdici trnovou korunu, která korály požírá. Korály žerou i některé ryby. Vědci odhadují, že většina písku v této oblasti jsou vlastně rozžvýkané korály, které prošly trávicím traktem některého z živočichů.

Velký bariérový útes se táhne 2 000 kilometrů od Papuy-Nove Guiney kolem pobřeží Austrálie. Jedním z turisticky nejpopulárnějších destinací dvě hodiny letu na sever o Sydney jsou Svatodušní ostrovy (Whitsunday Islands), kde jsme i my strávili naši dovolenou. Svatodušní ostrovy pojmenoval kapitán Cook, který se oblastí plavil na svatodušní neděli. I když kvůli časovému posunu to už fakticky bylo v pondělí. V oblasti se nachází přes 900 ostrovů a ostrůvků a na jednom takové Daydream Island (Snový ostrov) jsme strávili poslední část naší dovolené. 

Abychom si GBR užili v plné kráse, vyrazili jsme na třídenní plavbu. Původně jsme si rezervovali plavbu na pirátské lodi z roku 1881, což je pravděpodobně jedna z nejstarších věcí v Austrálii vůbec. Bohužel se ale pár dní před naším odjezdem rozbila a nakonec jsme vyrazili na lodi „pouze“ z roku 1945. Hned v úvodu jsme se ukázali jako praví suchozemci a jako jediným nám bylo špatně téměř hned po vyplutí. Naštěstí jsme to asi tušili a rychle jsme se mohli pustit do naší zásoby léků na mořskou nemoc.

Obrázek 1: Nebesky bílá pláž (White Heaven Beach)

První den jsme zakotvili u Nebesky bílé pláže s velkým N (White Heaven Beach). Počasí na koupání úplně nebylo, alespoň jsme tak měli možnost pozorovat stovky malých krabů (solger crab). První noc na moři byla díky kotvení v zálivu klidná. Druhý den už jsme nemohli dospat na potápění. Korálové moře sice patří k jedněm z nejteplejších na světě, sezona medúz ale letos přišla už za začátku léta, do vody jsme se tedy museli vybavit neoprenem.

Slova jako ekosystém a biodiversita se skloňují v každém článku o Velkém bariérovém útesu. A něco na tom asi bude. Překvapila nás například velká koncentrace různobarevných motýlů u pobřeží. Ve vodě mimo řady jiných druhů můžete narazit na zářivě žlutou „motýlí rybu“ (butterfly fish) neboli klipku. Hlavní atrakcí oblasti jsou ale samozřejmě korály, které jsme měli možnost pozorovat při potápění a šnorchlování. Protože předchozí dny pršelo, byl písek u dna rozvířený a viditelnost nebyla nejlepší. Zato díky odlivu byly korály téměř na dosah ruky a se šnorchlem bylo někdy vidět víc než v hloubce. Korály v malé hloubce byly noční můrou mořeplavců a právě to odradilo i francouzské dobyvatel, kteří se v Austrálii chystali přistát několik let před kapitánem Cookem. Nebýt korálů, dnes by se v Austrálii asi mluvilo francouzsky. Doposud byly objeveny vraky 30 lodí a některé z nich jsou turistickou atrakcí.

Obrázek 2: Fotka z našeho potápění

Korály přibývají jen několik málo centimetrů ročně. Nejstarší z nich tu rostou již 10 milionů let, většina ale pochází z polední doby ledové před 15 000 lety. Narazíte na ně pouze několik metrů pod hladinou, protože potřebují sluneční svit a nerostou nad hladinou vody. Překvapila nás i pestrost korálů. Vedle sebe rostou tvarově i barevně rozmanité druhy. Korály jsou měkké a tvrdé a v angličtině mají dost popisné názvy, nejen špagetový, zelný a květinový korál, ale i králičí ouško, medová plástev, ďáblova hlava nebo tlustý a hubený prst. České názvy některých podmořských organismů jsou velmi kreativní. Například rífovník („reef“, čteno ríf, je anglické slovo pro útes), houbovník, pórovník a útesovník. Do stejné čeledi zřejmě patří i Slunečník, Větrník a Měsíčník. A nesmíme opomenout ani nejrozšířenějšího zástupce této čeledi, konečník, kterému jsou někteří podmořští příbuzní značně podobní.

Druhá noc byla ještě zajímavější. V oblasti s korály nelze spustit kotvu, aby nepoškodila korály. Kapitán, ale myslel na všechno a tak z boku lodi vystrčil rameno s těžkým závažím, které přidalo lodi na stabilitě lodi přivázané u bójky. Celou plavbu jsme završili výletem na kajacích. Doufejme, že reputaci českým suchozemcům napravila skutečnost, že kajaky byly od české společnosti Gumotex. Na vyjížďce jsme narazili na mangrovy, mezi jejichž kořeny se skrývala mladá kareta obrovská, žralok i rejnok. Dospělá želva kareta obrovská dosahuje délky 1,5 metru a dožívá se 50 let.

Od roku 2014 je na Google mapách dostupné 3D Street View Velkého bariérového útesu. Na živo je to samozřejmě lepší, ale pokud zrovna nemáte cestu kolem, dejte si nohy do lavoru a podívejte se alespoň na počítači.

Tož tak. Děkujeme všem čtenářům za přízeň a první neděli příští měsíc se můžete těšit na ještě jeden díl převážně z Velkého bariérového útesu, tentokrát o všech těch potvorách, co se v Austrálii ve vodě prohání. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R

Jak jsme byli v Opeře

Je jedním z divů světa a od roku 2007 je i součástí seznamu světového dědictví UNESCO. O čem je řeč? No přece o Opeře v Sydney. Letos začátkem roku jsme se tam vypravili na představení i my. Druhý největší sál Opery byl nacpaný k prasknutí. Co se týče oblečení, mimo elegánů jsme narazili i na lidi v tričku, šortkách nebo dokonce s kšiltovkou. Možná právě proto, že jsme si vybrali jedno z nejlevnějších odpoledních představení, tento kulturní zážitek si s námi nechtěla nechat ujít ani řada turistů a batůžkářů. Překvapivá byla i konzumace pití a jídla přímo v hledišti a o přestávce se nemohlo podávat nic jiného než bublinky. Zmrzlina tentokrát, na rozdíl od sydneyské druhé největší scény, nebyla v nabídce. Lístky pořídíte mezi 50 a 80 dolary. Na prestižní vystoupení ceny vyskočí na několikanásobek. Alternativou je komentovaná prohlídka budovy, kterou jsem už několikrát absolvovala jako překladatelka do češtiny.

Představením s největšími operními hity vtipnými hláškami provázel klavírista. Nejvíc se nám líbil Květinový duet z opery o indické bohyni Lakmé. Název většině asi nic neřekne, ale melodii jste už určitě někdy slyšeli. A pokud ne, určitě si ji pusťte. Rozhodně to není klasická opera, kterou si představíte. Poslední chytlavou melodii, árie opilců z opery La Traviata od Giuseppe Verdiho si zazpívali společně všichni hudebníci i celé hlediště. S velkou nadsázkou můžeme říkat, že jsme si zazpívali v sydneyské Opeře. Pro nás to byl zážitek, ale pro pěvce s vytříbeným hudebním sluchem, to asi byl očistec. Na jevišti Opery nedávno vystoupili i čeští malí zpěváci z Kühnova dětského sboru. Projekt byl připraven pro stejně staré diváky a byl přenášen do řady škol po celé Austrálii.

Obrázek 1: Netradiční pohled na Operu zpředu

Fotka opery je známá obvykle z boční strany, mnoho lidí tak asi překvapí, že z čelního pohledu je vidět, jak Operu tvoří tři samostatné budovy. Vše stojí na masivním betonovém podkladu, který skrývá několik pater do hloubky. Pod hladinou moře jsou umístěny šatny, nahrávací studia i sklady rekvizit, které se na jeviště vozí nákladními výtahy. Sály jsou od podlahy až po strop obložené měkkým dřevem, které dobře nese vibrace zvuku. Všechny jsou speciálně navržené tak, aby nebylo nutné používat mikrofony. Když vystupují kapely, které na použití zvukové techniky trvají, musí se stěny pokrýt těžkým sametem, aby akustika sálu nerušila. Zvučnost je dosažena i vysokými stropy nad jevištěm. Aby hudebníci neohluchli, jsou umístěny řady sedaček i za nimi, což rozbíjí zvuk. Stěny na chodbách a mezi sály jsou naopak neobložené, pouze ze surového betonu. V dnešní době moderní industriální prvek byl v šedesátých letech naprosto neobvyklým detailem. Otázkou je, nakolik to bylo úmyslné nebo spíše důsledek nedostatečného rozpočtu. Oficiální vysvětlení říká, že odhalenými hrubými povrchy byla vzdána pocta zedníkům, za jejich těžkou práci.

Dánský architekt Jørn Utzonem se do soutěže o návrh budovy opery v roce 1957 zapsal sice až po uzavření přihlášek, jeho návrh byl ale natolik originální, že nad tím porota přivřela oči. Skica však byla velmi abstraktní a mladinký architekt neměl domyšlené technické řešení návrhu. Stavba začala podzemní částí a skupina architektů pracovala na konkretizaci oblouků. Velké betonové klenby hrozily zhroucením, proto musely být sestaveny z více částí. Velká prosklená okna fungují jako sluneční brýle. Do skel jsou mimo jiné přidány mikro částečky zlata. Střecha je promyšlenou kombinací béžových a bílých dlaždic, které světlo odráží, ale neoslepují. Od slavnostního otevření v roce 1973, na které přijela i Britská královna Elizabeth, se venkovní samočistící dlaždice umývaly jen dvakrát. I tak se náklady na roční provoz budovy pohybují okolo neuvěřitelných dvaceti milionů dolarů (přibližně 400 milionů Kč). 

Obrázek 2: (zleva) Detail řešení na chodbě, venkovní dlaždice a dřevěné obložení sálu

Po 10 letech, kdy se stavba stále nechýlila ke konci, rozpočet byl mnohokrát překročen a celý projekt čelil velké kritice, architekt Utson z Austrálie tajně odjel a už se sem nikdy nevrátil. Jako jedno řešení byla představena loterie a část stavby byla financovaná z jejích výnosů. Budova Opery se již několik let po svém otevření těšila světové slávě, na překročený rozpočet už bylo dávno zapomenuto a architekt byl požádán o zvelebení okolí Opery a modernizaci některých prvků interiéru. Uražená hrdost však zvítězila a Jørn Utzon do Austrálie odmítl přijet. I přesto má celý příběh šťastný konec a dostavba byla vyprojektována původním architektem a jeho synem na dálku z Dánska. Společně navrhli například unikátní prosklené výtahu nebo venkovní restaurace a bar. Vtipálkové někdy tvar originální stavby přirovnávají k pářícím se želvám nebo hádajícím se jeptiškám. Pro jiné se neotřelé řešení stalo symbolem svobodné fantazie a jejího vítězství nad politickou mocí a byrokracií. A čím je Opera pro vás?

Tož tak. Děkujeme všem čtenářům za přízeň a první neděli příští měsíc se můžete těšit na díl našeho australského deníku o další z dominant Austrálie, Velkém bariérovém útesu. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R

Koalí díl

Na úvod se chci omluvit všem pravidelným čtenářům, kteří marně čekali na tento díl. Přiznáme se po pravdě, prostě jsme to neměli kapacitu. Radka dohnalo nadlidské množství přesčasů a mě zkouškové období. Úsilí se vyplatilo a ze mě je MBA. K pravidelným dílům blogu bychom se zase rádi vrátili. Jako kompromis jsme se rozhodli pro jeden díl měsíčně a těšit se mimo jiné můžete na článek o tom, jak jsme byli v Opeře, o Velkém bariérovém útesu nebo již dlouho slibované povídání o tom, jak Radek projel celý jih Austrálie.

Teď už ale k tématu dnešního dílu, ke koalám a koalí nemocnici (Koala Hospital). Tu jsme navštívili letos na Velikonoce. Koalí nemocnice v Port Macquarie na australském východním pobřeží je největší organizací svého druhu. Což není příliš šokující, vezmeme-li v úvahu, že právě tato oblast Austrálie je jediným místem na světě, kde se koaly v současnosti vyskytují. Zraněnou nebo nemocnou koalu může nahlásit kdokoliv. Dobrovolnici z centra ji vyzvednou a jako projev díků může nálezce "svoji" koalu pojmenovat. O zvířátka se tu starají tak hezky, že některá se sem sama po vyléčení vrací. Známou firmou byl jeden koalí samec, který lezl do areálu a zejména dámského oddělení. Casanova se tam opakovaně vracel tolikrát, že nakonec museli na okolní stromy nainstalovat protikoalí zábrany.

Přes unikátnost a nepochybné zásluhy této organizace jsou výhradním zdrojem jejich příjmů dary a peníze z dobrovolného vstupného. Jedna z proseb koalí nemocnice proto vyzívá návštěvníky, aby napsali dopis některé z veřejnoprávních organizací a požádali o státní příspěvek. K soukromým podporovatelům organizace se připojil například National Geographics, který zde 3 roky natáčel rozsáhlý dokument „Koala Hospital“. Tváří koalí nemocnice se stal populární australský country zpěvák John Williamson. Návštěva záchranného centra pro koaly ho natolik zasáhla, že složil píseň Goodbye Blinky Bill a z jeho štědrého daru mohlo být postaveno nové křídlo nemocnice. Radek tohoto sympaťáka potkal na charitativní akci, kde na podporu znevýhodněných dětí zazpíval mimo jiné i svůj téměř zlidovělý australský hit „I am Australian“.

Fosilie prokázaly, že koaly žijí v Austrálii již minimálně 15 milionů let. V současnosti tu můžete narazit na 12 druhů. V jazyce australských domorodců slovo koala znamená „málo pití“. Koaly se živý téměř výhradně listy eukalyptů, které obsahují 65% vody. Mimo několika nejteplejších dní v roce medvídci vůbec nepijí. Koaly spí v průměru 18 hodin denně. Nejnovější poznatky ukazují, že důvodem není toxicita blahovičníkových listů, ale jejich nízká energetická hodnota. Vůči jedu jsou koaly imunní a nemá na ně žádné omamné účinky, jak se dříve vědci domnívali.

Obrázek 1: Jeden z pacientů koalí nemocnice

Koalí kožíšek dobře izoluje a je voděodolný. V chladnějších dnech se nakudrnatí, v teple zase narovná. Ostrými drápky se mohou zarýt do kůry stromů, když šplhají nahoru. Mimo mírumilovných koal se v Austrálii často mluví i o jejich masožravých příbuzných drob bears. Řadu detailů o nich najdete například na stránkách Australského muzea. Když se začtete pozorně, narazíte mimo jiné na informaci, že napadají zejména turisty a začne vám být jasné, že se jedná o smyšlené zvíře. Australané se tak baví na účet cizinců. Jako zaručená obrana proti medvídkům, kteří napadají oběť tím, že jí skočí za krk, se doporučuje zapletení vidličky do vlasů a namazání zdejší kvasnicovou pomazánkou Vegimite za uchem a v podpaží. S takovým odérem se nemusíte smyšlených příšerek rozhodně bát, ale možná půjdete na túru sami.

I když se to na první pohled nezdá, koaly jsou společenská zvířata. Žijí v koloniích s přísně danou hierarchií. Alfa samec a samice přivádí na svět většinu mláďat. Koala má jedno mládě každé dva roky. Po 36 dnech březosti se rodí mládě velikosti fazole. Holátko si najde cestu do máminy kapsy, kde roste další 4 až 6 měsíců. O lehce nechutných aspektech toho, co tam papá, jsme psali v minulém díle. Pokud vám unikl, můžete si ho přečíst zde. Větší mláďata přelezou na mámina záda, kde se vozí do dvou let. Sexuálně dospělé jsou koaly ve věku 3 až 4 let. Nejsilnější pár obývá nejlepší eukalypty. Ostatní koaly mají každá svůj oblíbený strom, a pokud o něj přijdou, je to pro ně velmi stresující.

Bílí osadníci koalám velmi ublížili, řada z nich uhynula při odlesňování půdy pro zemědělství. Několik milionů koal bylo v průběhu 19. a 20. století uloveno pro jejich hebký kožíšek. V roce 1927, rok před tím než byla vyhlášena jejich ochrana, bylo uloveno a zabito víc než půl milionu koal za jediný rok.

Nikoho asi nepřekvapí, že v současnosti je největším nepřítelem koal provoz na silnicích, lesní požáry nebo utopení v bazénech. Koaly sice umí plavat, ale z bazénu se často kvůli hladkým stěnám nemohou vyškrábat. Při nejmenším šokující je další velmi rozšířený důvod koalí hospitalizace, sice pohlavně přenosná chlamydiová infekce, která může vést až ke slepotě. Kdo by to byl do takových líných zvířátek řekl, že jsou takoví vášnivci.

Dva dny po návštěvě koalí nemocnice se mi objevila na břiše divná vyrážka. I když se později okázalo, že to asi bylo jen otlačenin od neoprenu, představě jak jdu k lékaři s podezřením na infekci, kterou jsem chytila od koaly, jsme se hodně nasmáli. Chlamydie je sice sexuálně přenosná choroba, šíří se ale i jiným kontaktem s nakaženým. Vše mi už naštěstí zmizelo, tak pevně věřím, že není důvod k obavám.

Tož tak. Děkujeme všem čtenářům za přízeň a první neděli příští měsíc se můžete těšit na další díl našeho australského deníku, tentokrát o tom, jak jsme byli v Opeře. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R