Vánoce 2015 v Tasmánii – první díl

Když jsme se rozhodli letošní Vánoce strávit na Tasmánii, moc jsme toho o ní upřímně nevěděli. Zeptali jsme se kamarádů ze Sydney, co by nám o Tasmánii řekli. Nejvíc nás asi pobavil známý, který nás významně upozorňoval na nutnost přeřídit si hodinky. Když se nám to nějak nezdálo, tak upřesnil, že myslel o 20 až 30 let zpět proti Sydney. Je sice pravda, že s mobilním a internetovým pokrytím to na řadě míst není žádná sláva. Na druhou stranu byla ale Tasmánie, konkrétně Cape Grim, vyhlášena místo s nejčistším vzduchem na světě. V Sydney jsme opustili kamarády, vánoční stromeček v Queen Victoria Building s krystaly Swarovski za 30 000 AUD (600 000 Kč), veselý vánočně vyzdobený linkový autobus i vše ostatní a vyrazili do Tasmánie.

 Obrázek 1: Netradičně vyzdobený linkový autobus

Tasmánie, místními familiárně označovaná jako Tassie (čti „tazí“), je známá zejména zemědělstvím a v rámci Austrálie se řadí k místům s největší nezaměstnaností, i když v porovnání s Ostravskem nebo jinými problematickými regiony v Evropě, není situace na Tasmánii nijak dramatická. Přesto zdejší populace roste v porovnání se zbytkem Austrálie velmi pomalu. Za rok na Tasmánii vzroste populace o tolik, kolik v západní Austrálii přibyde lidí za dva dny. Moře Bassova průlivu, který odděluje Tasmánii od hlavní australské pevniny, je velmi neklidné. Ztroskotala tu řada mořeplavců a často tuto oblast přirovnávali k Bermudskému trojúhelníku. Z pevninské Austrálie můžete na Tasmánii přeletět nebo dojet trajektem. Pokud nemáte opravdu odolný žaludek nebo se dostatečně nezásobíte pytlíky a léky na mořskou nemoc, vyplatí se zvolit první variantu.

Naši dovolenou jsme zahájili v hlavním městě australského státu Tasmánie, v Hobartu. Zajímavý byl už přílet. Mezi australskými státy je přísný zákaz převozu ovoce, ořechů, semen a některých dalších potravin. Důvodem jsou obavy ze zavlečení některých druhů a rozšíření nemocí. Pokud hranici přejíždíte autem, na vše dohlíží na kontrolních stanovištích, kde zkoumají i to, zda nemáte na botách nebo autech moc hlíny, ve které by se mohla semena přenést a případně vás nekompromisně pošlou k myčce. Cestou z letadla jsou k dispozici koše na poslední nedojedené svačiny a hrozba namátkových kontrol, se kterými jsme se do nedávna nesetkali a tak věřím, že řada lidí vědomky či nevědomky občas nějaké to jablko nebo oříšek převeze. Možná právě kvůli velké izolovanosti Tasmánie, tady jsme poprvé na kontrolu narazili a to s plnou parádou. Tousty se salátovými listy a mrkev nám celník dovolil, nakrájená vyloupaná jablka nás ale nechal sníst, než nás pustil dál. Skupinka Asiatů za námi na tom byla hůř. Museli vyhodit plnou tašku ovoce. O zákazu jim asi nikdo neřekl. Vycvičený pes vesele pobíhal po letišti a vyčmuchal několik darebníků s posledními nepovolenými věcmi. Na závěr vyskočil na pás, aby očichal velká zavazadla přijíždějící z letadla. Měl to vlastně tak trochu jako běhací pás. A pokud se vám představa zvířete na běžícím páse zdá zcela zcestná, tak vězte, že například v Praze v Troji, tak závodní koně standardně trénují. Cestou z letiště jsme jeli přes znovu obnovený Tasmánský most. Do pilíře původního mostu v roce 1975 narazila projíždějící loď a ten se zhroutil.

Dopoledne jsme prošli rozsáhlou botanickou zahradu. Z mnoha částí se Radkovi nejvíce líbil útulný japonský kout. Po roce a půl jsme tu také viděli břízu. Pod jednou palmou dokonce rostli klouzci a my jsme si vzpomněli na domov. Po obědě jsme vydali na procházku k Signální stanici (Signal Station). Bohužel značení nebylo příliš dobré a GPS stávkovala. Po hodině, kdy jsme byli stále na začátku, jsme se obrátili, abychom včas přijeli na farmu na krmení zvířat. I když jsme oba z vesnice, byli jsme zvědaví, jak se hospodaří tady. Huonské údolí (Huon Walley Caravan Park), kde jsme měli první dva dny ubytováni, je ovocnářskou oblasti. Kemp nabízí okolo 70 míst pro stany a karavany a přes Vánoce to tu zelo prázdnotou. I tak nás starší paní domácí ubytovala na odlehlém konci, daleko od hrstky ostatních stanů a pár karavanů. Těžko říci, jestli vyslyšela naši prosbu na klidné místo co nejdál od silnice nebo vypadáme jako vášnivci a chtěla nás uklidit od rodinek s dětmi. Každopádně jsme skončili s plochou tří fotbalových hřišť na náš malý půjčený stan.

Farmář nám nejdříve představil vypaseného pašíka, který se nechal krmit z ruky. Byl pěkně vybíravý. Oschlé housky mu nejely, ale nad koláčky si chrochtal blahem, a to doslova. Další na řadu přišlo dojení kravky, která z pastvy přiběhla na farmářovo zavolání. Pán je šprýmař a my se nechali nachytat. Vychloubal se, že namíří nejčerstvější mléko přímo do pusy. Nevěřila jsem, že mléko tak daleko doletí. Ale farmář to měl spočítané, takže jsme skončili od mléka od hlavy až k patě. Na další mléko už farmář naštěstí přinesl plastové kelímky.

Z Tasmánie, konkrétně z Huonského údolí, se vyváží jablka do zbytku Austrálie. Večerní drink jsme si tak nemohli dát nikde jinde než v nedalekém muzeu jablek (The Apple Shed Museum) a podával se jablečný cidre. Tasmánie má mírné klima podobné tomu českému. A přestože na jižní polokouli na Vánoce připadá začátek léta, příliš teplo nám nebylo. Nebo jsme už zhýčkaní subtropickým klimatem Sydney, kde i na zimním kempování bylo v mém tenkém sepraném spacáku přijatelně. I tak jsme se jako již tradičně první den na dovolené spálili. Koho by napadlo namazat se ve čtyři ráno, když jsme jeli z domu. A přes den bylo tolik zajímavostí, že na opalovací krém jsme si ani nevzpomněli. Sladce unavení a s červenými nosy usínáme v našem stanu už se slepicemi.

Ráno nás před stanem přivítala jinovatka a bylo to rozhodně poprvé, co jsem ve zmrzlé trávě šla na záchod v žabkách. Už chápu, že na Tasmánii žijí tučňáci a tuleni. Po brzké snídani jsme vyrazili na procházku v oblacích (Tahune Air Walk). Atrakce tu stojí od roku 2001 a masivní konstrukce by údajně unesla 12 malých slonů, tak nebyl důvod k obavám. Tahune znamená v jazyce domorodých Australců klidné místo s tekoucí vodou. Po procházce po železné konstrukci v úrovni korun stromů jsme pokračovali přes dva vysuté mosty a stezkou mezi borovicemi. Huonská borovice (pinie) se vyskytují pouze na Tasmánii a je ceněna pro kvalitní dřevo. Mohutné stromy připomínají spíše sekvoje s krátkými lehce zploštělými jehlicemi. Když se kácí les, sbírají lesáci semena stromů a pečlivě popisují, ze které oblasti pochází, aby je mohli znovu na stejné místo vysadit. Semena pukají, až pokud projdou požárem. Příroda si tak ošetřila, že po lesním požáru zmizí hustá nízká vegetace a malé stromky mají dostatek prostoru a světla k růstu. Dřevařský průmysl se v této oblasti rozběhl již s prvními anglickými osadníky. Díky hojnému používání dřeva jako stavebného materiálu a nejrůznějším dalším účelům je australská zahraniční bilance dřeva negativní. Schválně si tipněte, kolik jeden Australan spotřebuje dřeva ročně? Je to 1 000 kilo a číslo zahrnuje nejen dřevo použité na nábytek, papír a knihy ale i třeba na krabice.

 

Obrázek 2: Procházka v korunách stromů

Odpoledne byla v plánu další túra, když jsme ale viděli kamenitou nezpevněnou cestu, strach o půjčené auto nám nedovolil se po ní vydat. Rozhodli jsme se na místo toho prozkoumat tasmánské kulinární poklady. Začali jsme koláčem ze zdejších jablek. O titul nejlepší jablečný koláč soutěží každoročně zdejší hospodyňky. Koláč byl výborný. Naopak limonádu ze sarsaparilla (česky přestup pravý), kterou jsme si dali ze zvědavosti, můžeme doporučit jen milovníkům sirupu proti kašli.

Odpoledne se náš farmář pochlubil ukázkou, jak jeho psi zahání ovce do ohrady. Na Tasmánii chovají ovce plemene merino s nejkvalitnější vlnou, která údajně nekouše. Každoročně tu také střihači ovcí soutěží v různých disciplínách. Odpoledne jsme ještě vyrazili na ochutnávku medu do informačního centra. Koupili jsme si alespoň malou skleničku, kterou stihneme sníst tady, protože převoz medu mezi jednotlivými australskými státy je zakázán. Vybrali jsme med z blahovičníku (blue gum), který chutná po oříšcích. Populární je zejména tasmánský med z různých pylů z pralesů. Na rozdíl od zbytku světa zatím včely na Tasmánii nebyly napadeny nebezpečnou varroázou, proti které je nutné bojovat různými chemikáliemi. V období, kdy kvetou nejvýznamnější pralesní rostliny, naloží se úly s včelstvy na ohromné kamiony a rozestaví kolem pralesa. V budce u silnice jsme neodolali nabídce čerstvých malina a třešní. Farmáři postaví dřevěnou budku se svými produkty k silnici a řidiči podle cenovek v připravené kasičce nechají příslušný obnos.

K večeru jsme se vypravili ještě na vyhlídku na horu Mount Wellington, ze které je krásný výhled na Hobart. Hora je známá vysokým množstvím srážek a velmi nízkými teplotami. Celý kulinárně laděný den jsme završili večeří. Chtěli jsme ochutnat zdejší vyhlášené ryby. Po deváté večer na začátku pracovního týdne nebyl ale v ospalém Hobartu mnoho možností a tak jsme skončili s vietnamskou polévkou. Když jsme se za tmy vracely do kempu, bylo na dálnici vymeteno. Až později jsme si vzpomněli na desítky mrtvých klokanů, které jsme u silnice míjeli ráno a doporučení nejezdit za tmy kvůli velkému výskytu divokých zvířat. Naštěstí jsme dojeli v pořádku a unaveni jsme padli do stanu.

Obrázek 3:Tasmánský čert

Ráno nás přivítal teplejší den. Nebo jsme se už aklimatizovali. Po snídani jsme sbalili stan a vyrazili na naši okružní cestu kolem Tasmánie. Ranní kávu jsme si užili s výhledem ze Signální stanice (signál station). Předchozí bloudění nás odradilo od pěšího výstupu a tentokrát jsme se nahoru vydali autem. Kavárnu zdobily dech beroucí fotky tasmánské polární záře (Aurora), která vzniká v důsledku magnetického pole. Barva je obvykle červená a zelená a jsou to atomy a molekuly z naší atmosféry. Je těžko předvídatelná, ale nejčastěji může být v Austrálii pozorována ve fázi slunce, která nastane jednou za 11 let a naposledy byla v roce 2013.

Kolem silnice se krajina vlnila a oblé kopečky připomínali panoramata z Pána prstenů, jen s vyprahlou žlutou trávou. Odpolední krátký výšlap kolem jezera Svaté Kláry (Lake Saint Clair) a vzhůru do kempu. Večer jsme stan rozvinuli v minimalistickém kempu bez sprch. I tak byl ale jako většina australských kempů a veřejných prostor vybaven grilem. Už jste někdy vařili vodu v ešusu na grilu? Já ano. 

24. prosinec, Štědrý den je tu. V Austrálii se Vánoce slaví až 25. tak jsme využili otevřených obchodů a vyrazili na prohlídky dolů v Queenstown. V poklidném městečku nebylo den před svátky příliš rušno a tak jsme měli soukromou túru. Prošedivělý průvodce v dole na měď, zlato a stříbro sám několik let pracoval. A i když je tu zákaz focení, ukazuje nám nejlepší místa, a jen nás popohání, aby nás fotit nikdo nevyděl. Před vstupem do dolu nás vybaví holínkami, přilbou, svítilnou a skládacím dýchacím přístrojem pro všechny případy. Hned nás ale uklidňuje, že ho nikdy nepoužil. U ústí tunelu míjíme spouštěč smrdutého plynu, kterým se dává zpráva o nebezpečí do všech šachet. Díky uměle vybudované ventilaci je v tunelech mírný podtlak a během pár vteřin je varovný smrad všude.

Jedeme do tunelu po svažující se silnici, až už za sebou nevidíme světlo v ústí tunelu. Všude kolem je naprostá tma a svírá nás nepříjemný pocit, ale zvědavost vyhrává a míříme dolů. Po zhruba šestikilometrové jízdě vystupujeme z našeho džípu a jdeme si prohlédnout hlubinné stroje na drcení kamenů a selekci vzácných kovů. Celkově bylo v tomto komplexu za posledních sto let vybudováno čtrnáct kilometrů chodeb pro náklaďáky a hloubka dolu je přes kilometr. V minulosti tu bylo zaměstnáno i 2 000 horníků, dnes je to pouze 400 a v řadě úkolů nahradila lidskou práci ta mechanická. Horníci berou za těžkou práci i na Austrálii nadstandardní odměnu a pracují vždy pět dní, po kterých následuje pět dní volna. V dolech tu pracuje i několik žen a jsou velmi oblíbené pro svou pečlivou práci. Zajímavostí je, že v České republice je práce žen v dolech zakázána zákonem dodnes.

Obrázek 4: Vybaveni na cestu do dolu  

Důl v Queenstown plně kryje náklady na svůj provoz z těžby zlata a profituje z prodeje stříbra a mědi. Důl je vlastněn indickou společností a všechna měď je po vytěžení transportována do Indie. V odpočívárně dole od stropu visely šňůrky od čajových sáčků. Strop byl jimi hojně posetý a na vodorovné zdi se držely díky jejímu drsnému povrchu. O nenápadném jezírku na povrchu nám průvodce prozradí, že je hluboké přes 300 metrů a shromažďuje se tam voda odčerpaná z podzemí.

Průvodce nám dal také užitečné rady na naší další cestu, například, že tasmánské čerty je možné hladit pouze na ocásku, protože se neumí dostatečně otočit. Má silné čelisti, kterými roztomilá šelmička dokáže ukousnout lidský prst. Oběd jsme si na doporučení dali v nádražní starodávné kavárničce u manželky našeho průvodce. Já měla lososa a Radek kalamáry, což bych počítala jako štědrovečerní rybu, i když to technicky nebyl ani kapr, ani večeře. Ze stanice vyjíždí pravidelně parní lokomotiva na vyhlídkové jízdy. My už ale spěcháme dál.

Cestou jsme na silnici potkali dvě ježury a klokana. Tentokrát ještě živé. Dnešní den byl ve znamení celodenního výšlapu nedaleko hory Cradle Mountain, která je nejvyšším bodem Tasmánie a svou výškou 1 545 m připomíná českou Sněžku. Celkově má Tasmánie s Českou republikou mnoho společného – podobnou rozlohu i klima. Jen leží na opačném konci světa. Ale zpět na Cradle Mountain. Nejprve jsme vystoupali na vyhlídku Marianne Lookout a celou túru jsme završili cestu kolem Hrdliččího jezera (Dove Lake). Počasí nám přálo a sluníčko nás příjemně hřálo. Vombaty jsme sice neviděli, ale i tak to byl krásný výlet s vánočním nádechem. Lidé se na stezkách zdravili „Veselé Vánoce!“ a řada z nich měla santovskou čepici nebo třeba třpytivou girlandu na batohu.

Obrázek 5: Cradle Mountain

Poučili jsme se o familiárním výrazu pro Vánoce Chrissie (čti jako české slovo krysí s lehkým anglickým přízvukem). K zajímavým vánočním zvykům v Anglii a jejích bývalých koloniích patří „cracker bon bons“. Jak již název napovídá, jde o velký bonbon zabalený do vánočního papíru. Jen místo čokolády je uvnitř papírek s dětským vtipem nebo malá hračka. U slavnostního vánočního oběda dostane každá dvojice jeden bon bon a se sousedem u stolu ho roztrhnou. Komu zůstane v ruce větší část, může si nechat obsah. Malá petarda uvnitř práskne při trhání odtud název cracker (prásknutí). Kromě vtipu jsou uvnitř bonbonů i papírové koruny, které si všichni na společný oběd nasadí. Papírové královské koruny se jako součást některých oslav vyskytovaly už ve starověkém Římě. Tradici vánočních bonbonů vymyslel v roce 1847 Brit Tom Smith na podporu prodeje svých čokoládových bonbonů. Aby odlišil své bonbony od velké konkurence na trhu s cukrovinkami, začal Smith přidávat do bonbonů milostné zprávy a později i petardičky. Aby se papír neshořel, byly obaly zvětšeny a časem se z nich vytratily i sladkosti. Tradice se natolik zabydlela, že Tomu Smithovi byl postaven v Londýně památník. Když jsme nastupovali do letadla pod seznamem nepovolených věcí byl dolepen papírek s povinností nahlásit personálu třaskavé bonbony.

26. prosince na boxing day řada žen vyrazí ukořistit ty nejlepší kousky z vánočního výprodeje a pro australské pány je připraven tradiční zápas kriketu. Hra může trvat i několik dní, tak není nutné ji pozorně sledovat celou dobu. Nejoblíbenější způsob, jak si ji užít, je pozvat pár kamarádů, nakoupit dostatek piva, masa a klobásek na gril. Pánská jízda začíná obvykle již dopoledne a protáhne se většinou až do doby než se vrátí manželka znavená nákupy a vyhodí podnapilé kumpány. Celý den grilování na terase s občasným odbíháním do obýváku na kontrolu skóre je představou ideální vánoční zábavy řady Australanů.

Chtěli jsme se vrátit na Cradle Mountain udělat nějaké fotky a zkusit další stezku, počasí nám ale nepřálo. Prší a prší. Proto jedeme do města Lauceston. V jednom úseku pršelo tak silně, že stěrače nestíhaly a my polo oslepení omylem najeli do odbočovacího pruhu, což se nakonec ukázalo jako dobrá volba. Odbočka totiž vedla do kavárny malinové farmy. Všechno tu vypadalo lákavě a bylo těžké se rozhodnout. Nakonec jsme odolali netradiční kombinaci slaniny s malinami a dali si vafle s malinovou zmrzlinou a scones s marmeládou, jak jinak než malinovou. Scones jsou hutné australské neplněné buchty, skoro jako ty české jen kdybyste do nich nepřidali droždí, takže takové trochu sražené.

Obrázek 6: Malinová hostina

Odpoledne stále pršelo, tak jsme se schovali do muzea Královny Viktorie (Queen Victoria Museum), jehož sbírky jsou takovou všehochutí. Najdete tu expozici o historii Tasmánie od dob dinosaurů, hravou výstavu pro děti, část věnovanou jižní obloze, muzeum železnice a mnoho dalších. Konečně jsme tu viděli tasmánského čerta, i když jen vycpaného. Tasmánský čert neboli ďábel medvědovitý, největší žijící dravý vačnatec, velikosti psa, při boji vydává neuvěřitelné zvuky, které děsily první dobyvatele. A to ještě nepotkali jeho předchůdce zygomaturus z doby dinosaurů, který byl velký jako menší medvěd. Zajímavá byla i fotografická část věnovaná osobnostem Launcestonu. Šlo o běžné lidi, majitele kaváren, učitelky tance, podnikatele a našli jsme mezi nimi i vojenského letce původem z Československa. K pozdnímu obědu jsme si dali fish ´n´ chips, tedy rybu a hranolky ve vyhlášeném stejnojmenném bistru na břehu řeky Tamar. Na večerní procházku jsme šli do rezervace Cataract Gorge. Místní páv, lanovka s deštníčky a útulná kavárna ve mně evokovali atmosféru plováren třicátých let.

Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět v neděli se můžete těšit na pokračování naší tasmánské vánoční výpravy. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R

Australská zlatá horečka

Ano, i Austrálie má svou zlatou horečku, jen se o ní nemluví tolik jako o té v Americe, o které vznikla řada filmů. V posledních několika stoletích proběhla zlatá horečka v Austrálii, Číně, Kalifornii a ta zřejmě nejznámější na řece Klondike, kterou ve svých románech proslavil Jack London.

Ale od začátku o té australské. Ještě před tím, než začala australská těžba zlata, byl zde jako platidlo používán rum. První australští usedlíci, kteří čelili těžkým životním podmínkám a chybějící infrastruktuře, požádali britskou královnu o peníze na nemocnici. Ta jim bohužel nevyhověla. Jeden z politiků však přišel s nápadem, získat peníze z prodeje licence na dovoz alkoholu do Austrálie. Tímto činem vydělal na sydneyskou nemocnici, která je tak velká, že nikdy nebyla plně využitá k léčbě nemocných. Nemocnice je dodnes přezdívána „rumová“. Jako platidlo byl objemný rum nahrazen záhy praktičtějším zlatem.

Zlaté šílenství začalo v australském státě Nový Jižní Wales na východním pobřeží a bylo následováno významnými nálezy zlata na jihu ve státě Viktoria a završeno těžbou na západním pobřeží na konci devatenáctého století.

V Novém Jižním Walesu bylo první zlato objeveno již v roce 1823. K jeho masové těžbě ale došlo až později. V roce 1851 zlato hledalo zhruba 100 lidí. O několik měsíců později již tu byly 2000 zlatokopů a další tisíce byly na lodích do Austrálie. Během deseti let zlaté horečky vzrostla populace Nového Jižního Walesu z 200 000 na 357 000. Výnosy v této lokalitě činily během druhého roku zlatého šílenství přes 24 tun zlata. V roce 1872 všechny statistiky překonal nález 235 kilogramů těžkého zlatého nuggetu velikosti dospělého muže, pojmenovaného po svém nálezci Holtermannův nugget. Když přivřu obě oči, Holtermann mi připomíná tatínka Péti Bajzy ze seriálového zpracování Poláčkova románu Bylo nás pět. Když odmyslíme časovou nepřesnost, mohlo by to být vysvětlení, kde vzal na svůj koloniál.

Obrázek 1: Holtermannův nugget

Zlatá horečka v australském státě Viktorie začala v roce 1851 a trval pouze deset let. Navzdory relativně krátké době se tu vytěžilo přes 60 milionů trojských uncí zlata, tedy 2 000 tun. Město Melbourne v období zlaté horečky skokově rostlo. Kde ještě v roce 1835 nebyli žádní běloši, o dvacet let později již stálo stodvacetitisícové město. Město Castlemaine se proslavilo možností sbírat zlaté nuggety bez nutnosti kopat a poté vzali zlatokopové útokem zlatonosné řeky v této oblasti.

Vidina rychlého bohatství přilákala zlatokopy z celého světa, což pozitivně přispělo k nárůstu v té době nevelká australská populace. Masový byl příliv zejména Číňanů. Ve snaze potlačit tento trend byla vydána řada diskriminačních zákonů. Například některé dopravní prostředky měly kvótu, že Číňané musí tvořit měně než polovinu cestujících. Poté co do Austrálie dorazily zprávy o nálezech zlata v Americe, následoval exodus zlatokopů, zejména těch z Evropy a Ameriky. Ve snaze udržet na rudém kontinentě nové obyvatele, přislíbili zástupci britské vlády odkup australského zlata, na vládní náklady byly vypraveny jednotky geologů specializujících se na zlato a obměna byla slíbena tomu, kdo první objeví nové naleziště.

Zlatá horečka s sebou přinesla i řadu sociálních a ekonomických problémů. Deset městeček na jih od Melbourne se proměnilo v ohromný slum a stany se staly domovem tisíců migrantů z celého světa. Zlatokopové utápěli své těžké životní a pracovní podmínky v alkoholu. Rozšířil se také výkon nejstaršího povolání, prostitutky zajišťovaly zábavu v genderově nevyvážené společnosti. Profesionální společnice byly svým způsobem také zlatokopky. V Austrálii si přišly na čtyřnásobný výdělek než jejich kolegyně v jiných lokalitách. Dalším problémem byly nedostatečné dodávky jídla i zlatokopecké náčiní, což vyhnalo jejich ceny během jedné z největších zásobovacích krizí do závratných výšin. V pouštních neobydlených oblastech byly navíc komplikované dodávky vody. Jsou tak známé nejen případy úmrtí žízní, ale i v důsledku nemocí ze špíny.

Po několika desetiletích australské zlaté horečky byla těžba zlata zcela zastavena. Velký boom zlatokopectví zejména v západní Austrálii nastal v důsledku pádu americké burzy a zdvojnásobení cen zlata v roce 1921. Bohužel větší nálezy byly tehdejší technologií nedosažitelné a tak po několika letech došlo k opětovnému utlumení těžby. Díky novým technologiím a opětovnému nárůstu světových cen zlata, byla těžba v Austrálii znovu obnovena v 80. letech.

Významná jsou také australská naleziště železné rudy na západním pobřeží. Většina z nich se nachází v odlehlých velmi řídce osídlených oblastech. Zdejší zaměstnanci se přezdívají „flying workers“ (létající pracovníci). Obvykle mají domov a rodiny v některém z velkých australských měst a několik týdnů práce střídá týden volna s rodinou. Skutečnost, že takový pracovní režim nevyhovuje každému, je kompenzována velmi štědrou výplatou i na australské poměry. Bohužel i tak si odloučení od rodiny a přátel vybírá svou daň a mezi létajícími pracovníky je významné procento sebevražd. Většina z nich chce takto procovat pouze chvíli a našetřit nějaké peníze. Poté co si ale zvyknou na vyšší životní úroveň, nadstandardní výplata se jim jen těžko opouští. Před několika měsíci byl dosažen smutný rekord v procentu sebevražd těchto pracovníků. Vzhledem ke klíčovému významu tohoto odvětví zasedala nad touto problematikou i australská vláda.

Podle legendy došlo k nálezu australské železné rudy v 60. letech, když byl při letu v bouři zlatokop Hancock přinucen letět nízko nad zemí a všiml si stovek kilometrů železných hor. Až později se ukázalo, že jeho objev ukrývá 24 miliard tun železné rudy. Paradoxem je, že největší objem exportu australské železné rudy míří do Číny. Pohnutou historii má i australská těžba niklu, který našel své odbytiště zejména v době války ve Vietnamu. Tento konflikt raketově vystřelil ceny akcií australských těžařských společností.

Mezi další nerostné bohatství Austrálie patří uhlí a stříbro. Významný je také export australských perel a opálů. Austrálie je známá i díky zemědělské produkci a australská přenice je označována jako nové zlato. Perlička na závěr. Schválně tipněte si, kolik procent australské pevniny zabírají doly? Přes nemalý význam těžařství je to pouze 0,02% a větší rozlohu než australské doly zaujímají zdejší hospody.

Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň. Bohužel pracovní, studijní a jiné povinnosti nás dohnaly, a proto jsme nuceni na chvíli blog přerušit. TENTO DÍL JE POSLEDNÍ PŘED NAŠÍ PŘESTÁVKOU. Na další se můžete těšit v LEDNU. Připravujeme pro vás díl o australské televizi, vinařství, Velkém bariérovém útesu, Radkův díl o cestě autem kolem poloviny Austrálie a mnoho dalších. Užijte si zbytek českého léta a v lednu na shledanou.

M+R

O vtipných momentech a zajímavostech práce v Austrálii

Austrálie jako první zavedla v roce 1856 osmihodinovou pracovní dobu s odůvodněním, že propuštění vězni, kteří tvořili v té době významnou část australské populace, potřebují více prostoru na sociální začlenění a zlepšení morálky. Dalším důvodem byly četné stížnosti anglických kolonizátorů na horké australské podnebí.  Austrálie byla přezdívána pracovním rájem a trend snižování počtu pracovních hodin se odtud rozšířil i do ostatního civilizovaného světa. Před touto reformou nebylo neobvyklá čtrnáctihodinová pracovní doba šestkrát v týdnu. Pracovní soboty byly v Austrálii zrušeny již v roce 1948, kdy se Evropa ještě vzpamatovávala z válečných škod. V Československu se o sobotách budovaly lepší socialistické zítřky mnohem déle. I když ke snižování počtu pracovních sobot u nás docházelo již od 60. let, definitivně byly zrušeny až na jaře 1989. I když Australané mají pověst, že nejsou mistři přesčasů a hned po pracovní době raději rychle spěchají na pláž, v metropolitní Sydney je i řada kariérně orientovaných lidí a pro některé z nich jsou soboty pracovní i dnes.

Co se Australské ekonomiky týče. Drží si pátý kontinent dlouhodobě nízkou míra nezaměstnanosti, která se stejně jako v Česku pohybuje okolo šestiprocentního průměru. Stejně jako v Česku i v Austrálii jsou oblasti s vyšší nezaměstnaností. Australským Ostravskem a Mosteckem je například ostrov Tasmánie.  A to zejména díky své geografické poloze a nevůli Tasmánců opustit ostrov. V únoru 2015 byla míra inflace v Česku stlačená měnovou politikou ČNB k historickému minimu 0,1 %. Cílování inflace provádí ČNB od roku 1998. Od roku 2013 pak také cílování měnového kurzu. Což stlačilo českou inflaci, která se ještě do roku 1998 pohybovala okolo 10%. Australská míra inflace je rovněž na svém minimu v porovnání s minulými lety a dosahuje 1,5%. Ale zpět k zajímavostem z australského pracovního života.

I v Austrálii to obvykle začíná životopisem. Jeho australská forma může Evropany zaskočit. Narazit můžete hned u nadpisu. Anglické slovo pro životopis „curriculum vitae“ se tu nepoužívá a řada lidí ani neví, co znamená. Uspějete spíše s výrazem „resume“, někdy přepisované jako „résumé“. Zapomeňte na české poučky o životopise na jednu stránku obsahujících pouze informace přímo související s danou prací. V Austrálii jsou detailní životopisy a pracovní reference vyžadovány i od servírek a uklízeček. Nezapomeňte zmínit, na jakých projektech a esejích jste pracovali ve škole, že jste organizovali maturitní ples, vyhráli matematickou olympiádu a turnaj v šipkách. Samozřejmostí je i výčet silných stránek tipu týmový duch a nadstandardní organizační dovednosti, a barvitý popis, jak jste je v minulosti využili. No v ČR bych se asi vysmála všem s takovým životopisem, tady je to ale norma.  Podle australských příruček jsou dvě až tři stránky životopisu minimum pro absolventa bez praxe.

Americké za všech okolností rovné zacházení se začíná vkrádat i do Austrálie. V žádném případě tak ke svému životopisu nesmíte připojit fotku, aby nemohlo na jejím základě dojít k diskriminaci. Upřímně hlubší význam v tom nevidím, protože o asijském původu člověka jménem Nguyen není sporu, ať už vidíte fotku nebo ne. Zároveň najít fotku žadatele o zaměstnání je otázkou pár vteřin na internetu. Na druhou stranu je pochopitelné, že například při práci s klienty, mají přednost kandidáti s odpovídajícím vzděláním, ale i ti, kteří firmu reprezentují svou vizáží.

Zatím to tu ještě není ale dotažené až do amerických extrémů. Nedávno jsem slyšela rozhovor s jedním Čechem, který v rámci vojenské jednotky prodělal mimo školení, co dělat v případě minového útoku i výcvik, jak se chovat k americkým vojačkám. Nepřípustné je například pouštění do dveří a pohled delší než tři vteřiny.  Takové „zvrhlé“ chování by mohlo být kvalifikováno jako sexuální harašení.

Naše životopisy jsme vyladili na australskou podobu relativně rychle, i tak jsme ale několikrát narazili. Alespoň je teď čemu se zasmát. Na počátku našeho pobytu tady jsem se zeptala konzultanta z personálního oddělení, jestli mám poslat životopis i s fotkou a ten vypadal, že omdlí na místě.  Když jsem odstranila fotku z životopisu a dostala se na pohovor na servírku, chtěla jsem se blýsknout zkušeností jako hosteska. Bohužel jsem použila slovo „hostess“, které znamená spíš než hostesku společnici včetně sexuálních služeb. Paní na pohovoru se na mě divně dívala, tak jsem to pro jistotu ještě zopakovala. Na to proč se tolik divila, jsem přišla až za několik dní.

Australský puritánský přístup k alkoholu už jsem zmiňovala, ale existují výjimky. Šokující je například přístup zaměstnavatelů k alkoholu. Na jednu stranu samozřejmě ani v Austrálii nemůžete chodit do práce opilí. Na stranu druhou ale v řadě kanceláří dávají pro své zaměstnance volně k dispozici pivo, cidre, a někdy i víno. Ne že by se pilo od rána do večera, ale v pátek odpoledne si zaměstnanci rádi při práci přihnou a bez alkoholu se neobejdou ani odpolední školení a schůzky.

Na závěr bych se s vámi ráda podělila o australské práci snů, o které nedávno psal i jeden český magazín pro pány. Zaměstnání spočívající v chození na masáž zahrnující i sexuální služby na účet státního rozpočtu je při nejmenším netradiční. Celý koncept má ale bohulibí cíl nejen pro samotného zaměstnance. Jde totiž o způsob boje s prostitucí. Při podezření, že některý maserský salón poskytuje více než jen úlevu od bolavých zad, je najímána soukromá detektivní agentura, která pošle své agenty v civilu, a pokud se podezření prokáže, agenti musí podat usvědčující svědectví u soudu. Šance na usvědčení nelegální prostituce se zvyšují, pokud si daný agent s rádoby masérkou užil.

Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět v neděli se můžete těšit na díl o australské zlaté horečce. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R