Trocha australské historie

Když to vezmeme hodně ze široka, musíme začít u původních obyvatel Austrálie Aboriginců neboli Austrálců. Ti podle některých teorií přišli do Austrálie jako část prvního afrického kmene lidí a to téměř suchou nohou ještě před oddělením kontinentů. Po definitivním odtržení Australské pevniny se zde domorodci vyvíjeli odříznuti od okolního světa. Mají velmi snědou pleť, černé často kudrnaté vlasy, podsaditou postavu a výrazný širší nos. V ulicích australských měst na ně ale narazíte dnes pouze výjimečně. Angličtí kolonizátoři se k nim nezachovali zrovna přátelsky. V současnosti tvoří Aboriginci pouze 1 % australské populace a většina z nich bydlí mimo velká města. Z jejich jazyka je odvozeno nejen pojmenování australského hlavního města Canberra, tedy „místo setkání“, ale i anglické slovo pro klokana („kangaroo“). Vznik názvu tohoto zvířete je poměrně kuriózní. Jeden z prvních anglických usedlíků se domorodce zeptal, jak se jmenuje to divné zvíře, co hopsá kolem. Ten mu ale nerozuměl a odpověděl „nevím“, což je v aboriginském jazyce právě „kangaroo“. Podle aboriginských pověstí vzniku světa předcházela „doba snění“. K jejich kultuře neodmyslitelně patří hra na didgeridoo a typická tečkovaná malba v bílých a přírodních odstínech.

Obrázek 1: Domorodá malba

Novodobá australská historie se datuje od roku 1770, kdy v sydneyském zálivu Port Jackson přistál kapitán James Cook. Už v roce 1788 v oblasti Sydney zakotvila první flotila s trestanci z Evropy vedená kapitánem Arthurem Philipem. Jen několik dní poté u australských břehů přirazila i francouzská expedice. Se zabíráním Austrálie ale už přišli s křížkem po funuse. Podmínky na sluncem rozpáleném rudém kontinentě byly před vybudováním zemědělské produkce a hospodářského chovu dobytka velmi těžké a jak trestanci, tak i jejich dozorci museli čelit nezměrné bídě. Téměř nikdo z nich neměl navíc žádné zkušenosti se zemědělstvím, natož pak v subtropickém a tropickém podnebí. Obživou jim řadu měsíců zajišťovali pouze námořní dodávky z Anglie, které se často během dlouhé cesty zkazily. Paradoxní také je, že někteří z trestanců sem byli přepraveni k výkonu několikaletého trestu například za drobné krádeže, jejich následný návrat do rodné Anglie již ale nebyl domyšlen.

Krátce po přistání prvních trestanců vypukla v Austrálii epidemie neštovic, při které zemřela třetina vězňů a námořníků. Za oběť neštovicím padla i tisícovka Aboriginců. Tím ale jejich konflikt s anglickými dobyvateli teprve začal. Domorodcům byla násilně zabírána půda a děti smíšených aboriginsko-anglických rodičů byly posílány na převýchovu do bílých rodin nebo křesťanských misií. Děti z misií pak často končily jako sluhové v „bílých“ rodinách. Odebírání dětí pokračovalo až do roku 1970 a odebráno bylo celkem 100 000 dětí. Tato generace, která nepatří ani mezi Australany anglického původu, ale díky letům převýchovy a násilného odloučení od rodin a přírody nepatří ani mezi domorodce.  Bývají označováni jako „ukradená generace“. Půda byla jediným zdrojem obživy domorodců a poté co jim byla zabrána, nezbývalo jim než krást dobytek „bílým“ dobyvatelům, za což je často stihly kruté tresty. Kritická byla situace na ostrově Tasmánie pod jižním okrajem australského kontinentu, kde odměny vypsané za smrt Aborigince vedly téměř k jejich vyhlazení. Pokud se chcete o této problematice na počátku minulého století dozvědět více, můžu doporučit film Austrálie s Nicole Kidman a film Protikráličí plot natočený podle skutečné události o míšenských dětech, kterým se z převýchovného tábora podařilo utéct.

Pokud váháte nad tím, co je to protikráličí plot, čtěte dále. Králík divoký byl z Evropy zavlečen do Austrálie již s prvními anglickými loděmi. Díky absenci přirozených predátorů se králíci nezřízeně množili a postupně se rozšířili na celé území Austrálie včetně ostrova Tasmánie. Nejenže spásali úrodu zemědělcům ve velkém, ale díky nedostatku vegetace přispěli i k vymizení téměř jedné osminy původních australských savců, kteří byli vyhubeni ve 20. století. Naděje v samovolné vyřešení králičí invaze australskými lokálními predátory se ukázala jako lichá a proto byl zahájen aktivní boj. Jed, pasti a cílený lov byl následován přivezením lišek a koček, které se také enormně přemnožily a dávaly bohužel přednost lovu původních australských drobných savců, kteří byli lehčí kořist než rychlý králík. Po selhání všech těchto opatření byl v západní Austrálii v roce 1907 vybudován protikráličí plot dlouhý téměř 2 000 kilometrů. Jeho význam byl ale zanedbatelný, protože králíci již byli rozšíření na jeho obou stranách. V 50. letech 20. století bylo rozhodnuto o drastičtějším řešení a byl vypuštěn virus myxomatózy. Populace králíků díky němu klesla z 600 milionů „pouze“ na 100 milionů. Po čase ale virus zmutoval na méně účinný, králíci se stali odolnější a jejich počty začaly opět narůstat jako při jakékoliv jiné epidemii. Za stejným účelem byla později vysazena i králičí blecha, která ale nevydržela horké australské podnebí. Po krátkodobém snížení počtu králíku, jejich počty vždy opět narostly. V současnosti je snaha o vývoj nového silnějšího viru.

Obrázek 2: Aboriginská vlajka

I když dnes Aboriginci nejsou vnímáni negativně a jejich vlajka visí po boku té australské v parlamentu a na všech významných akcích, aboriginská otázka je stále ožehavým tématem. Už jsme byli upozorněni, že anglické slovo „aboriginal“ může být někdy vnímáno jako rasizmus a vhodnější je například výraz „indigenous“ tedy „domorodý“. Situace se nevyřešila ani po roce 2008 po oficiální omluvě australské vlády za zabrání půdy a veškerá příkoří způsobená původnímu australskému obyvatelstvu. Jako odškodné jim byly přiznány vysoké důchody, čímž se ale rozpoutal další problém. Tato generace Aboriginců již neumí žít v souladu s přírodou, ale ani nejsou připraveni začlenit se do životního stylu „bílých“ Australanů. Vysoké důchody, díky kterým nejsou nuceni chodit do práce, zároveň přispěli k dramatickému nárůstu alkoholizmu v aboriginské populaci.

Australský svaz (Commonwealth of Australia) byl založen 1. ledna 1901 a dnes zde naleznete neuvěřitelný kulturní a národností mix. Čtyři z deseti Australanů jsou migranti, nebo první generace potomků přistěhovalců zejména z různých asijských a evropských států. Pokud vaše angličtina má zatím pár mezer a nemůžete se zbavit přízvuku, není důvod k obavám, rozhodně v tom tady nebudete sami. Zároveň je ale Austrálie skvělým místem na zlepšení angličtiny a asi nejlepším místem pro získání kamarádů z nejrůznějších zemí.

Díky své velké odříznutosti od okolního světa se Austrálii významně nedotkla ani jedna ze světových válek a v současnosti je s výjimkou Antarktidy jediným kontinentem bez aktivního válečného konfliktu. I přesto nebo právě proto jsou Australané na své vojáky velmi hrdí a 25. dubna slaví ANZAC den. ANZAC je zkratka pro australské a novozélandské vojenské jednotky (Australian and New Zealand Army Corps), zejména ty bojující během první světové války. Den tohoto státního svátku byl zvolen podle vylodění australských jednotek na poloostrově Gallipoli v provincii Canakkale v evropské části Turecka, která sousedí s úžinou Dardanely. Anglická a francouzská vojska podpořená australskými jednotkami obléhala tehdejší osmanskou říši a chtěli se zmocnit strategického průplavu. Australské jednotky se na poloostrově Gallipoli vylodily 25. dubna 1915. Letos si tak Australané připomněli sté výročí jedné z nejvýznamnějších historických událostí krátké novodobé australské historie. A i když pro Austrálii skončila bitva drtivou porážkou, jsou na ni velmi hrdí a podle jednotek ANZAC pojmenovali nejen slavné sušenky, ale i druhý největší most v Sydney

Na ANZA C den se každoročně koná velkolepá vojenská přehlídka a u příležitosti stého výročí, vyšla i řada knih, byl natočen výpravný seriál v hollywoodském stylu inspirovaný skutečnými příběhy a australské televizní kanály se již několik měsíců předhání v množství odvysílaných dokumentů na toto téma. Na řadě míst Austrálie se ve státní svátek tradičně koná ve 4:15 pieta za vojáky padlé v této bitvě. V Sydney následuje dopoledne vojenská přehlídka a vzdání holdu při západu slunce. U příležitosti stého výročí byl zorganizován i tábor Gallipoli, kdy lidé měli mít možnost přenocovat v jednom ze sydneyských parků podobně, jako kdysi nocovali vojáci, kteří se chystali do bitvy. Protože park, kde se akce měla konat, máme za rohem, zvažovali jsme, že bychom se ke stanování přidali. Odradila nás ale velmi vysoká cena vstupného a špatné počasí. Kvůli silným dešťům a povodním byla tato akci z podmáčeného parku přesunuta a nakonec bohužel pravděpodobně i zrušena.

V samotný ANZAC den ale panovalo po dlouhé době slunečné počasí a tak jsme vyrazili obdivovat průvod. Nepředstavujte si ale žádný manifest vojenské techniky a síly. Armádní kapely střídali současní aktivní vojáci a skupinky postarších veteránů často i na invalidních vozících. Spojitost s britskou historií demonstrovaly skupinky dudáků v kiltech s velkými chocholy na hlavách, právě takovými, které má i hradní stráž před londýnským Buckinghamským palácem. Nejen na hrudích vojáků ale i na civilním oblečení několika lidí mezi diváky se leskla řada vyznamenání a metálů. Celá akce byla velmi emotivní. Když procházeli kolem vojáci, lidé srdečně tleskali, mávali a skandovali. V průvodu šli i pozůstalí padlých vojáků s jejich fotografiemi. Úctu přihlížející vzdávali diváci i červeným květem vlčího máku, který je obecně znám jako květina úcty k padlím vojákům, nebo snítkou rozmarýnu, který má v Austrálii má stejnou symboliku.

Obrázek 3: Vojenská přehlídka na ANZAC den.

Během druhé světové války uskutečnily japonské ponorky sérii útoků na Sydney a australský Newcastle. Dvě ze tří trpasličích ponorek, které v roce 1942 chtěly zaútočit na spojenecké lodě v přístavu v Sydney, byly odhaleny. Ta poslední namísto spojenecké flotily potopila trajekt, na kterém zemřelo 21 námořníků. Osud poslední ponorky nebyl znám až do roku 2006, kdy ji na severních plážích v Sydney našel amatérský potápěč. My zatím při potápění viděli maximálně chobotnici, ale třeba se nám příští sezónu taky poštěstí nějaký větší úlovek.

Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět v neděli se můžete těšit na Australskou angličtinu pro pokročilejší cestovatele. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R

Velikonoce u protinožců

O tom, že Velikonoce byly v tradičním smyslu oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista, asi už slyšel každý. Ale zamysleli jste se někdy nad tím, že související tradice byly vymyšleny na míru severní polokouli a na té jižní působí někdy trochu zvláštně? Velikonoce jsou oslavou nového života a to nejen toho Ježíšova, ale i mláďat a jarního rozpuku rostlin, což je symbolizováno tradiční žlutou a zelenou, případně i dalšími sytými barvami jara. V Austrálii, respektive na jižní polokouli, ale v době Velikonoc vrcholí podzim a oslava svátků jara, kterou sem přivezli angličtí kolonizátoři, tu dostává podzimní nádech. Obdobnému dilematu čelíte i o Vánocích, které v Austrálii připadají na léto. Moderní multikulturní Austrálie se s tím ale vypořádala po svém. Z každé kultury si vzala něco a dohromady tu vznikl neotřelý mix originálních australských tradic. Příkladem je masopustní průvod Mardi Gras. Původně křesťanskou tradici tu ke své propagaci využili homosexuálové a každoročně se prezentují nejen v Sydney ve velkolepém průvodu. O Mardi Gras se můžete více dočíst v jednom z minulých dílů. Teď už ale zpět k Velikonocům.

Na rozdíl od Česka je v Austrálii státní svátek nejen Velikonoční pondělí, ale i Velký pátek, kdy byl Ježíš podle Bible ukřižován. Datum Velikonoc je v Austrálii stejně jako v Česku pohyblivé a připadá na první úplněk po 21. březnu (první jarní úplněk). Tento výpočet byl zaveden již v roce 532 v rámci juliánského kalendáře Juliem Caesarem. V 16. století byl převzat i kalendářem gregoriánským. Anglický výraz pro Velikonoce „Easter“ je podle některých odvozeno od pohanského označení jara („eastre“) a později i pohanské bohyně matky Eostre, jejíž jméno je v různých zdrojích přepisováno různě. Původ českého slova Velikonoce se zdá zřejmější, ale odborníci se o přesném významu přou. V tradičním pojetí Velikonocům předcházel čtyřicetidenní půst, který je dobou rozjímání. Jeden z největších sydneyských kostelů, katedrála Svaté Marie, ve které jsme se byli před Velikonocemi podívat, měl symbolicky zakryté všechny sochy fialovým plátnem. Znovu odhalené byly až na Velikonoce.

 

Obrázek 1: Katedrála Svaté Marie

K novodobým svátkům patří v Austrálii hot cross buns, tedy kynuté neplněné buchty se sušeným ovocem a kořením, na vrchu se symbolickým křížem. V obchodech tu narazíte i na čokoládové zajíce v barevném alobalu, kteří jsou na chlup stejné jako ti čeští. Zajíc jako symbol plodnosti byl v souvislosti s Velikonocemi pravděpodobně poprvé zmíněn již v 16. století v Německu, odkud se tradice rozšířila do Anglie a dalších zemí. Angličtí dobyvatelé ji pak sebou přivezli i do Austrálie. První sladkosti ve tvaru velikonočních zajíců vznikly až zhruba o 300 let později pravděpodobně opět v Německu. V této oblasti má Austrálie jednu zvláštnost – velikonoční čokoládové bandikuty. Kampaň započala v roce 1991 a měla podpořit ochranu bandikutů, jejichž počty dramaticky klesly díky přemnožení do Austrálie zavlečených králíků. V prodeji byly se sloganem „žádní zajíci, ale bandikuti“. V roce 2015 ale na pultech vyhráli na plné čáře čokoládoví zajíci. Bandikuta jsem neviděla ani jednoho. Ještě že v přírodě to tak drtivá prohra bandikutů není. Na zajímavosti o australské králičí invazi se můžete těšit v příštím díle.

Obrázek 2: Bandikut

K australským velikonočním tradicím patří i barevná vajíčka, spíše ale jen ta čokoládová. Někteří rodiče je schovávají na zahradě a děti je pak hledají a věří, že je tam připravil velikonoční zajíc. Hledání vajíček pro děti pořádá i řada organizací. Zřejmě největší a nejoblíbenější taková akce je v několikakilometrovém Centennial parku. Lístky jsou beznadějně vyprodané již řadu týdnů před Velikonocemi. Na koledu, jakou známe z Česka, australské děti nechodí a velikonoční zajíc jim čokoládová vajíčka schovává už v neděli stejně jako v řadě jiných zemí. Takže tradice veskrze příjemné. Zamysleli jste se ale někdy s odstupem nad těmi českými? Protože je známe od dětství, nepřipadá nám na nich nic zvláštního. Když o nich ale vyprávíte cizincům, nevěřícné výrazy zpravidla střídá zděšení. Tradice pomlázky z vrbového proutí se snad až na Česko, Slovensko a pár sousedních regionů v dnešní době nikde nedodržuje. Pokud tak cizincům řeknete, že kluci a muži vyrazí v pondělí ráno obejít slečny a dámy ve svém okolí, párkrát je přetáhnou pomlázkou, aby neuschly, a za odměnu dostanou štamprli, kraslici a mašličku, zdá se jim to obvykle velmi šokující. Takže až si příště budete povídat s nějakým cizincem, můžete se pobavit jeho reakcí.

V období Velikonoc je velkým lákadlem v Austrálii i Royal Easter Show (česky Královská velikonoční show), která se koná v řadě měst i městeček. V Sydney ji dva týdny hostí bývalý olympijský park. Sami Australané někdy říkají, že slouží k tomu, aby rodiče mohli svým městským dětem ukázat, jak vypadá živá ovečka a že vajíčka nerostou v supermarketu. Zemědělci z venkova dovezou řadu živého dobytka a hrdě představují své produkty. K vidění jsou i různé soutěže, například dřevorubecké nebo ve stříhání ovcí. Velké oblibě se těší i rodeo na divokých koních a nejen pro děti jsou připravené pouťové atrakce. Kamarádi nám festival doporučili nejen jako skvělou možnost seznámit se blíže s australským zemědělstvím, ale i jedinečnou příležitost poznat pravou australskou náturu, slang a přízvuk, na který v multikulturním Sydney hned tak nenarazíte. Od návštěvy nás bohužel odradil déšť, který v Sydney neustal většinu prodlouženého víkendu. Snad nám tedy vyjdou alespoň naše budoucí cestovatelské plány a budeme mít možnost poznat krásy australského venkova na vlastní kůži.

Tož tak. Děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět v neděli se můžete těšit na Australskou historii v kostce, ale rozhodně se nebojte strohého výčtu dat a historických událostí. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R

Radkův díl o zvířatech

O tom, co v Austrálii hopsá po souši, už psala Maruška, takže já se dneska zaměřím na zvířata pod vodou a ve vzduchu. Šnorchl jsme si koupili hned na začátku léta a už jsme viděli řadu zajímavých ryb, krabů, chobotnic a dalších potvor. A když si vezmu do vody i foťák vyženou mě na břeh až promodralé ruce. U pobřeží Sydney nelze přehlédnou gropery, ryby s výraznými zuby a rty, které by jim mohla závidět i Angelina Jolie. Velká pusa dala i český název celé jejich čeledi - „pyskounovití“.Gropeři často bývají doprovázeni řadou menších rybek. Překvapivým zjištěním bylo, že všichni gropeři jsou na počátku života samičky a až časem se z některých stanou samci. Samci dorůstají délky až 120 cm a mají kobaltově modré zbarvení. Zatímco samičky jsou hnědozelené a zhruba poloviční. V určité oblasti žije zpravidla pouze jeden až dva samci a větší množství samiček. Pokud dominantní samec zemře, největší samička vyroste, změní barvu a pohlaví a stane se dominantním samcem. Takže gropeři jsou vlastně takový transsexuálové. Když se k nim potopíte, vůbec se nebojí a naopak se může stát, že k vám zvědavě připlavou. Šokující je i jejich délka života a to až 35 let. Groper je v australském svazovém státě Nový jižní Wales (to je ten, kde je Sydney) přísně chráněn a v roce 1998 se stal dokonce státním symbolem.

Obrázek 1: Groper.

Zdroj: Richard Ling (Flickr) [CC BY-SA 2.0 (http://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.0)], via Wikimedia Commons

Na řadu ptáků, kteří jsou v Česku k vidění jen v zoo nebo u chovatelů, v Austrálii narazíte na každém kroku. Austrálie je domovem mnoha papoušků, například kakadu zde žije hned několik druhů. Přestože původně obývali rozsáhlé lesní porosty, dokázali se přizpůsobit i městskému životu. Není žádnou výjimkou je slyšet, jak se ozývají svým chraptivým vřeštěním a vidět je sedět třeba na semaforu. Některé druhy, jako například kakadu bílý, jsou považovány za nejpřítulnějšího z papoušků a ke svému majiteli si vytváří silné citové pouto. Lidé si je i zde oblíbili a dávají jim zobání za okno nebo na terasu. Zpočátku se zastaví jeden či dva, ale než se nadějete, tak přistane na hostinu i desítka kakadu. Často se k nim přidají i lori mnohobarví, kteří dostali své jméno podle výrazného zbarvení.

Obrázek 2: Kakadu na Mrs Macquarie's Chair

Obrázek 3: Lori mnohobarvý.

Zdroj: User:Fir0002 (Own work) [GFDL 1.2 (http://www.gnu.org/licenses/old-licenses/fdl-1.2.html)], via Wikimedia Commons

Ve městě si nelze nevšimnout všudypřítomných ibisů. Větší bílí opeřenci připomínají čápa s dlouhým zahnutým zobákem. Takto uzpůsobený zobák jim slouží k lovení raků a mušlí při brodění se bahnem. Ibisi žijící ve městě tenký zoban využijí zejména při prohrabávání popelnic a košů.

Obrázek 4: Ibis

Poměrně nečekanými živočichy, na které narazíte přímo v centru Sydney, jsou létající lišky. Nejedná se o ty čtyřnohé z lesa, ale o obrovské netopýry. Jde o největší létající savce na světě. Jejich rozpětí křídel dosahuje úctyhodného 1,5 metru. V odborné literatuře toto zvíře najdete pod názvem kaloň malajský, ale přezdívá se mu také upír jedlý, jelikož v některých oblastech Pacifiku je považován za delikatesu. Na rozdíl od většiny ostatních netopýrů nemají kaloni příliš vyvinutý sluch a k orientaci ve tmě a k lovu potravy nepoužívají echolokaci. Neživí se hmyzem, ale nektarem, ovocem a květy. Za potravou vyrážejí po setmění a létají i do oblastí vzdálených více než 50 kilometrů. Mláďata, která se teprve učí létat a nejsou schopná se vrátit na svůj domovský strom, přespí cestou na jiném a v návratu pokračují až druhý den ráno.

Obrázek 4: Létající lišky. 

Zdroj: Mnolf [GFDL (http://www.gnu.org/copyleft/fdl.html), CC-BY-SA-3.0 (http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/) or CC BY-SA 2.0 (http://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.0)], via Wikimedia Commons

Svým typickým pisklavým zvukem na sebe upozorňují každý večer. Když chceme vidět celou kolonii, zajdeme do nedalekého Centennial parku, kde jich nad hlavou visí tisíce. Byli tam přestěhování z Královské botanické zahrady, jelikož takové množství už dávalo místním stromům a rostlinám příliš zabrat. Alespoň to k nim nemáme daleko.

Austrálie je známá různorodostí místní fauny. Kromě druhů rozšířených i na ostatních kontinentech zde narazíte i na řadu zvířat, která se tu díky velké vzdálenosti od ostatní pevniny vyvíjela unikátním způsobem. O těch zase někdy příště.

Tož tak. Děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět v neděli se můžete těšit opět na Maruščin tentokrát velikonoční díl. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.
M+R