Vánoce 2015 v Tasmánii – druhý díl

Sedmý den

Ráno jsme vyrazili na trh Eskmarket. Hlavní trh v centru Launcestonu (pro turisty) byl přes Vánoce zavřený a tak jsme se vydali mezi místní na vzdálenější tržiště. Chtěli jsme koupit hlavně ovoce a zeleninu, protože nezdravá strava a možná i pití špatně převařené vody v kempech se začalo podepisovat na našich žaludcích. Sice jsme nic nekoupili, protože nás nic neoslovilo, ale i tak to byl zážitek. Z většiny šlo o zboží z druhé ruky, mezi kterým se dalo najít vše od motoru k traktoru přes čínské tradiční předměty až po použité hračky.

Nedaleko města Launceston je i vinařství pana Josefa Chromého. Rodák z Československa v chladné Tasmánii zavedl revoluční metodu na ochranu vinné révy. Keře se postříkají vodou a tenká vrstva ledu, která takto vznikne, ochrání rostlinky před umrznutím. Jeho vinařství s dvouocasým lvem ve znaku patří k australské špičce. Pochutnat si můžete na vínech řady Zdar, nazvaných podle Chromého rodiště Žďáru, nebo šumivých sektech Pepik, tedy po našem Pepík, jak Josefovi v mládí říkala jeho maminka.

Zastavili jsme se i v alpské vesničce nedaleko Launcestonu. Založil ji nizozemský emigrant, pan Roelf Vos. Úspěšnému podnikateli na dovolené ve Švýcarsku učarovaly alpské vesničky a jednu nechal vybudovat i na Tasmánii. I když leží jen kousek nad hladinou moře, alpské kouzlo tam na vás zaručeně dýchne. Na informační tabuli se mimo jiné dočtete, že pan Vos měl hodně dětí, díky čemuž si dnes užívá čtyřiceti vnoučat.

Večer jsme se ještě prošli v městském parku a zítra vzhůru do národního parku Freycinet. Poznání tohoto výletu – v Austrálii měsíc ve tvaru C dorůstá, zatímco v D couvá, a potřebujete velkou zásobu jednodolarových mincí, na které tu funguje vše od pračky až po sprchu.

Osmý den

Brzy ráno vyrážíme na cestu, ale zastávce v pekařství neodoláme. Jablečný koláč číslo dvě. Tentokrát s pudinkem a sypáním. Mňam. Ve národním parku Freycinet jdeme na kratší procházku na záliv Vinné sklenky (Wineglass Bay). Nejsem si úplně jistá, jak název vznikl, ale podle mojí teorie má základ ve tvaru poloostrova, který je zúžen dvěma plážemi. Národní park Freycinet patří k těm nejnavštěvovanějším. Najít místo na parkování nám dalo pořádně zabrat a kempování tady jsme vzdali rovnou. Uzávěrka žádostí o místo v kempu přes Vánoce je v červenci, a protože počet zájemců převyšuje kapacitu, jsou místa přidělena losem. Krátká zastávka na focení u majáku a máme před sebou jeden z nejdelších úseků naší cesty, 400 kilometrů do Port Arthur.

Obrázek 7: Výhled na záliv Vinné sklenky (Wineglass Bay)

Špatná zpráva dne – přejeli jsme klokana. Na naši obranu ale musím říct, že už ho někdo přejel před námi. Podle toho, jak nám smrdí auto, tak už tam chvíli ležel. Také jsme si dnes všimli cedulí podél cesty nabízejících k adopci kus dálnice. Pokud vás neuspokojila nabídka adopce dětí v rozvojových zemích, zvířat z pražské zoo, nebo babiček z domova důchodců, jsem si jistá, že na Tasmánii mají ještě dostatek volných kilometrů k osvojení. Z místních názvů dnes vede kopec s názvem Zlom mi krk (Break-me-neck Hill). Jak tohle asi vzniklo?

Devátý den

V některých obdobích byl vězením celý ostrov Tasmánie velký jako Česká republika. K těm zřejmě nejznámějším vězeňským komplexům patří Port Arthur, kam jsme se dnes vydali na prohlídku. Vězení bylo aktivně využíváno 20 let (od 1833 do 1853). Zařízením prošlo dvanáct tisíc vězňů a okolo čtyř tisíc chlapců. Angličané sem byli posílání z nejrůznějších důvodů. Mimo zlodějů (23%) to byli lidé za absenci v práci (22%), chlapci a muži, kteří byli moc mladí nebo naopak staří na to, aby osidlovali Austrálii (25%), násilníci a ti kteří porušili jinak pravidla (22%), ti co byli nevinní, ale nehodilo se to přiznat (6%), opilci (5%) a duševně nemocní. Trestní odpovědnost byla v té době od 7 let a tak mezi vězni byli bez jakéhokoliv měkčího zacházení i malé děti.

Obrázek 8: Pevnost Port Arthur

Vězení není obehnané žádným plotem ani zdmi. Okolní klima ale nedávalo možnost přežití, což byla nejlepší prevence. Vězni se i přesto pokoušeli o útěk a to nejrůznějšími způsoby. Jeden se navlékl do kůže klokana, ale i toho psi vyčuchali. Areál se skládá z 30 budov, mezi kterými je i kostel, mlýn, nemocnice, knihovna a večerní škola pro malé vězně. Mlýn byl bohužel postavený velmi nešťastně a voda neotáčela kolem dostatečně. Do mlýnského kola tak nahnali deset vězňů, kteří v těžké dvanáctihodinové směně v mlýnském kole běhali jako křečci. Téměř nikdo z vězňů neměl povědomí o zemědělství a zdejší podnebí bylo natolik odlišné od Anglie, že se s tím neuměli vypořádat. Vězni tak byli odkázaní na dovoz jídla z domoviny. Po několikaměsíční plavbě, ale přicházelo z většiny zkažené. Zásobovací hala měla kapacitu pro jídlo na tři měsíce, takže o čerstvosti nemůže být řeč. V nemocnici pro nedostatek personálu přijali i jednoho z vězňů, který měl v záznamech, že studoval medicínu v Londýně. Jako chirurg tu působil několik let. Když se ale ukázalo, že žádné lékařské vzdělání nemá, stihl ho krutý trest – amputace ruky provedenou jeho kolegy, kteří o takovém zákroku věděli možná ještě méně než on. Domky dozorců v areálu byly útulné a jednom z nich nás zaujala kůže vombata před krbem. Ale co jiného by si tam vlastně dali.

O přestěhování na Tasmánii nebyl v Anglii zrovna zájem, a lidé sem byli přesouvání za trest spíš než za odměnu. Pro vězně byla jízdenka jednosměrná. Po propuštění čelili velmi těžkým podmínkám neosídleného ostrova, ale zároveň měli příležitost nakoupit levnou půdu, jejíž cena vystřelila v době australské zlaté horečky do závratných výšin. Bývalí vězni si tak mohli dopomoci k lepšímu živobytí než jako zlodějíčci v Anglii. Řada vězňů se ale konce svého trestu nedožila. Byli pohřbívání na malém ostrůvku, kterému se přezdívá Ostrov smrti. Počet hrobů se odhaduje na více než tisíc, ale najdete tu pouze dvacet náhrobních kamenů. Po řadu let neměli vězni právo na náhrobní kámen. Netradiční je i uspořádání hrobů. Na rozdíl od většiny hrobů na světě, které jsou orientované západovýchodně, náhrobky na Tasmánii míří na sever. Podle některých jde o výhled k rodné Anglii. Na náhrobních kamenech je také řada překlepů. Zřejmým vysvětlením je, že úředník, který zadával kameníkovi práci měl silný irský přízvuk a kameník nebyl žádný lingvista, tudíž vytesal, co mu rozuměl nebo spíše nerozuměl.

Obrázek 9: Ostrov smrti v pevnosti Port Arthur

Večer jsme zpět v Hobartu a jdeme si užít trhu s názvem Chuť Tasmánie na počest konce závodu jachet ze Sydney do Hobartu. Závod startuje na druhý svátek vánoční v Sydney a končí v ústí řeky v Hobartu o několik dní později. Stovky lidí vítají vítěznou posádku a ještě než začnou oslavy, je nutné podle tradice vítěze pořádně vymáchat. Oslavám předchází těžká dřina. Závod v délce přes tisíc kilometrů je odborníky považován za jeden z nejtěžších. Letošního, již 69. ročníku, se zúčastnilo více než 80 jachet z celého světa.Při západu slunce odjíždíme zpět do kempu, kde celá naše dovolená začala. Tentokrát už je mnohem plnější, než když jsme jej před pár dny opustili.

Desátý den

Na ostrov Brunny Island jsme hned ráno vyrazili dvoupatrovou lodí pro auta. Cesta trvá zhruba třicet minut a díky odříznutosti od okolního světa se na ostrově vyvinula jedinečná fauna a flora. Žije zde nejmenší druh tučňáka na světě. Přes den ale vyráží na lov do moře, takže není lehké ho potkat. Tasmánští tučňáci na rozdíl od svých známějších příbuzných nenosí frak, ale hnědý kabátek. Pro potravu se dokáži potopit až 30 metrů a živí se třeba malými sledi. Správce parku, který turistům u vyhlídky říkal zajímavosti, nás vyvedl z omylu, že tučňáci žijí jen v chladných oblastech. V Austrálii se vyskytuji i v subtropickém Sydney nebo třeba v Adelaide. Správce se také zmínil o anomálii klokanů albínů, kteří se na ostrově vyskytují v neobvykle vysokém počtu. V jeho vysvětlení figurovala náhoda, ale mě je to jasné, kdo by odolal zdejším bělostným plážím, i klokan by podlehl jejich kráse a tak se barva jejich srsti přizpůsobila. Ostrov je známý i svou sýrárnou, kam jsme se vypravili i my. Ačkoliv krásné pláže lákaly ve slunném dni ke koupaní, ledová voda od jižního pólu rychle změní váš názor. Tučňáky ani bílé klokany jsme sice nepotkali, ale při cachtaní na mělčině jsme narazili na rejnoka. Na naší poslední zastávce jsme viděli, jak místní sbírali divoké ústřice. Nepředstavujte si ale nějaký komerční sběr. Rodinky s dětmi to měli jako odpolední zábavu a přenosné ledničky šikovně plnili všichni členové domácnosti, i když těm slabším musel někdy přispěchat na pomoc tatínek s kladivem a dlátem.

Obrázek 10: Sýr na Brunny Island

V kempu jsme večer číhali na ptakopysky. Stejně jako jejich příbuzní ježury se živí ptakopysci převážně červy. Přesto jsou u zadní nohy vybaveni jedovým trnem, kterým by dokázali zabít psa. První angličtí dobyvatelé byli přesvědčeni, že příroda nemohla něco takového stvořit a místní si z nich vystřelili tím, že kryse přišili kachní zobák, plovací blány a předstírají, že klade vejce. Latinský název ptakopyska ornithorhynchus znamená doslovně ptačí nos. Ptakopyska jsme se nedočkali, i tak to byl krásný večer. Poslední noc dovolené. To to uteklo.

Jedenáctý den

Naši dovolenou na Tasmánii ani nemůžeme zakončit jinak než návštěvou stanice na ochranu tasmánských čertů Bonorong Wildlife Sanctuary. Tahle šelmička velikosti středně velkého psa odchovává mláďata ve vaku jako například klokan. Je tedy jediným žijícím masožravým vačnatcem. Jak už jeho zavalitá postava a krátké nožky napovídají, nejde o žádného lovce a hoduje spíše na mršinách, za kterými už se nemusí honit. Navzdory hrozivému jménu tasmánský čert nikdy nenapadl člověka. Jméno mu dali první osadníci, kteří v noci slyšeli z buše neznámé zvuky, které přisoudili ďáblu.

S tasmánskými čerty je stejně jako s většinou australských zvířat problém, že přes den spí nebo se schovávají před sluncem a aktivní jsou jen v noci. V minulosti se vyskytovali čerti na celém území Austrálie, nyní na ně narazíte již jen na ostrově Tasmánie a to jen pokud budete mít štěstí. Stavy tasmánských čertů klesly v posledních dvaceti letech o 90 % a odborníci se obávají úplného vyhubení tohoto unikátního druhu, jak se to stalo ve třicátých letech tasmánským tygrům. Důvodem rapidního poklesu počtu tasmánských čertů jsou jak srážky s auty, tak i rakovina, proti které zatím neexistuje účinná léčba. V některých oblastech byla v noci kvůli ochraně přírody snížena maximální rychlost o čtvrtinu, což přineslo úbytek počtu srážek se zvířetem o polovinu.

Obrázek 11: Tasmánský čert

Dalším zvířátkem, se kterým jsme se v záchranné stanici konečně potkali, je vombat. Taky jsme si konečně pohladili koalu. Tři mláďata vombata, o která se láskyplně starala jejich pečovatelka, byla zachráněna z kapsy mrtvé vombatí mámy. Ano, i vombati jsou vačnatci a v kapse přejeté mámy dokáží přešít i několik dní. Zatím roztomilí uličníci se ve věku dvou let dostanou do velmi agresivní puberty a budou vypuštěni zpět do volné přírody. Zajímavostí o vombatech je, že na rozdíl od většiny ostatních živočichů nedělají kulaté, ale hranaté bobky. Vědci to přičítají malému množství vody ve vombatí stravě. Každý večer vyprodukuje vombat osmdesát až sto takových krychliček. Vombati budují rozsáhlé podzemní paláce, kde mají samostatnou noru na ložnici, záchod i spižírnu. V případě ohrožení zablokují vchod svým pevným zadkem, kde mají velmi tvrdou kost a téměř žádná nervová zakončení. Takto se brání proti tradičním australským predátorům. Po příjezdu Angličanů jsou ale jejich největšími nepřáteli stali zavlečení králíci, kteří v některých oblastech devastujícím způsobem spásají trávu.

 
Obrázek 12: Vombat

Poslední odpoledne na Tasmánii jsme strávili v muzeu starého a nového umění (MONA). Zážitkem tu byli i samotné záchody. Každá kabinka byla v jiném stylu. Jedna v třpytivém disko designu a další třeba zahalená tmou jen s videem promítaným na podlahu. Z moderních expozicí mi uvízly v paměti velké skleněné tubusy s různými přívodovými a jednou odvodovou hadicí, které v celku fungovaly jako lidský trávící trakt. Nevím, čím je krmili, ale smrdělo to přes půl muzea. Největším trhákem sekce starého umění byla vzácná mumie, na kterou jsme si vystáli asi půlhodinovou frontu. Mumie byla vystavená uprostřed tmavé místnosti s minimalistickým osvětlením. Spodní část místnosti byla zatopena vodou a k vystaveným mumiím se muselo přejít přes bílé čtvercové kameny. Celá expozice tím byla velmi působivá, možná až mírně děsivá.

Ale teď už jsme na letišti. Ahoj Tasmánie, bylo to krásných jedenáct dní a zas někdy na shledanou třeba s polární září. Ujeli jsme téměř 2 000 kilometrů a viděli velký kus Tasmánie, ale i tak zůstala spousta míst, které bychom ještě někdy chtěli navštívit.

Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět v neděli se můžete těšit na oddechovější a slibujeme, že i kratší díl o televizi, filmech a rádiu v Austrálii. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R