Někteří Australané jsou sportem téměř posedlí. Oblíbenými sporty jsou
zejména běh, jóga, jízda na kole, plavání a surfování. Australané stejně jako
většina dalších národů by nám mohla závidět rozmanitost školní tělesné výchovy
v Česku. Lyžování a plavání jako součást základního vzdělání není ve světě
zdaleka standard. V multikulturní Austrálii mě například překvapilo, že
velká část Asiatů neumí plavat. Řada obyvatel Austrálie také nikdy nelyžovala,
což je pochopitelné vzhledem ke zdejšímu teplému klimatu a výskytu sněhu tam
maximálně na nejvyšší hoře Mount Kosciuszko a na okolních vrcholcích Sněžných
hor, kde díky jejich výšce nad 2 000 m.n.m. sníh v zimě netaje. Velké
oblibě se v Austrálii těší golf a na rozdíl od Evropy nejde o sport
bohatých. Nebývale populární tu je i sledování kriketu, ragby a dostihů. Ale
pokud nechcete brát sport jen vážně, můžete si zahrát fotbal v nafukovací
bublině nebo zajít na Barevný běh.
Stejně jako jinde na světě i v Austrálii je populární novinkou „bubble football“
(fotbal v bublině). Jde o velkou bublinu z průhledné folie, která má
uprostřed díru skrz, do které si člověk vleze tak, aby mu končila nad koleny a až
po hlavu vevnitř. Hra vypadá poměrně komicky. Možná z nešikovnosti ale
často i úmyslně ze srandy do sebe hráči naráží. Díky bublinovému brnění se
srážkou vzájemně odrazí a pak poskakují po hřišti s nohami ve vzduchu.
Celá hra je nejen zábava ale i fyzicky náročná. Samotná bublina má kolem 12
kilogramů, hráči ji mají upevněnou popruhy jako batoh a po chvíli běhání se tak
pěkně pronese.
Obrázek 1: Fotbal
v bublinách
Během „Colour run“ neboli Barevného běhu nejde až tak o sportovní výkon,
ale spíš o zábavu. Pořadatelé na běžce hází různobarevné prášky. Žertovný vzkaz
od organizátorů bylo doporučení pro účastníky mít na sobě minimálně 17,8 %
bílého oblečení. Přestože barvy by měly být smývatelné a šetrné jak k hráčům,
tak i k přírodě, organizátoři doporučují naolejovat si vlasy, aby
z nich barva lépe pouštěla. Na konci trati účastníci projdou bránou, ve
které jsou umístěny fukary, aby z běžců odfoukly alespoň trochu barev. I
tak ale po městě v den konání závodu narazíte na lidi obarvené od hlavy až
k patě. Nepodařilo se mi dohledat, kam sahá tradice barevného běhu
v Sydney, nápadně ale připomíná oslavy indického svátku Holi. V regionu
Indie je házení barevných prášků již od středověku spojeny s oslavou jara
a několikadenní tradiční oslavy se v posledních letech staly i atrakcí vyhledávanou
dobrodruhy z různých koutů světa.
Obrázek 2:
Barevný běh v Sydney
O poznání vážnějším sportem je kriket, který je někdy v češtině chybně
zaměňován s kroketem. Ten druhý je disciplína, kdy se hráči dřevěnou
palicí snaží skrz branky dostrkat svou kouli do cíle. Naproti tomu kriket je
hra dvou jedenáctičlenných týmů připomínající baseball. V první části hry
je postaven nadhazovač jednoho družstva proti pálkaři druhého družstva.
Nadhazovač se snaží trefit tři tyčky stojící za pálkařem. Cílem pálkaře je tomu
zabránit a odpálit míček. Na hřišti u jednotlivých met stojí i 10 pálkařů
z druhého družstva. Po vyřazení posledního z nich se týmy prohodí.
Cílem každého družstva je nasbírat co nejvíce bohů než dojde k vyřazení
všech jeho pálkařů. Pravidla jsou poměrně komplikovaná a délka hry nejistá. Zpravidla
se pohybuje okolo 8 hodin, ale může se protáhnout i na více dní. Hra je
relativně pomalá a z mého pohledu lajka jeden chudák běží za odpáleným
míčkem a pak se dalších pět minut všichni protahují a připravují na další míč. Vše
se opakuje několik hodin. Bez ohledu na to, co si o hře myslím já, je sledování
kriketu mezi Australany velmi populární. Jeden kamarád mi vyprávěl, že na něm má
rád právě to, že během hry může odejít do obchodu nebo si popovídat
s kamarády a pak se k sledování hry zase vrátit.
V roce 2015 Sydney hostí mistrovství světa v kriketu. Víceméně
náhodou jsem se dostala na první zápas a z obou týmů jsem byla lehce zmatená.
Utkala se Jihoafrická republika, za kterou nastoupili urostlí běloši, často
blonďáci, a tým vysokých černochů z „West Indies“. Vysvětlení, proč jsou
v africkém týmu samí běloši, bylo jednoduché. Jedná se o potomky
holandských dobyvatelů, kteří tvoří v Jihoafrické republice významnou část
populace. Co za stát je v češtině „West Indies“ jsem ale rozluštila až za
pomoci internetu. Chvíli jsem váhala nad Indií, ale Indové jsou obvykle menší
podsadití a rozhodně nevypadají jako vyšší afričtí černoši. „West Indies“ je
česky Západní Indie s velkým Z, nejedná se totiž o označení subkontinentu
v Asii, ale jde o region několika ostrovů ve střední Americe (v širším
slova smyslu celý americký kontinent). Označení vzniklo, když Krištof Kolumbus
doplul do Ameriky a myslel si, že objevil západní cestu do Indie. Z té
doby se zachoval i název domorodců Indiáni. V angličtině se stejně jako
Indové označují „Indians“. Ale zpět ke kriketu. V dalších dnech
mistrovství se utkaly týmy Austrálie, Srí Lanky, Anglie a Afganistánu. Tato hra
je rozšířena zejména v bývalých anglických koloniích. Mezi státy, kde se
kriket hraje na vyšší úrovni, patří dále Nový Zéland a Indie, tentokrát již
opravdu ta asijská. Mladí Indové jsou velkými fanoušky kriketu a často znají
všechny jeho světové hvězdy a řadu detailů o jednotlivých zápasech posledních
několika let. Tuto znalost mohou zužitkovat při testu k žádosti o Australské
občanství, jehož součástí je i často i znalost kriketu. Indové tak mají značný bodový
náskok před národy, kde je kriket okrajovou záležitostí, jako například
v ČR.
Další událostí australské kriketové sezóny je pětidenní zápas
v prvních lednových týdnech. Na začátku roku 2015 se utkala Austrálie
s týmem Indie a domácí byli jasnými favority. Hraní celodenních zápasů i jejich
sledování na z většiny nekrytém stadionu při teplotách přesahujících 35°C
byl nadlidský výkon jak od hráčů, tak i od diváků. Vyšší tribuny pod sebou
viděly jen řady klobouků a nejrychlejší na hřišti byl pravděpodobně kameramana
na dvoukolém vozítku Segway. Zpestřením je třetí den zápasu, který je na počest
úmrtí manželky jednoho z významných australských hráčů tradičně věnován
sbírce na podporu prevence rakoviny prsu. Všichni včetně hráčů se ten den
obléknou do sytě růžové, která je barvou charitativní organizace s tímto cílem.
Rovněž tribuny jsou téměř jednolitě růžové. Na stadionu probíhá sbírka a nejen
v Sydney je připravena řada doprovodných akcí.
Obrázek 3: Kriket
K dalším oblíbeným australským sportům patří ragby a fotbal. Byla by
ale chyba australský fotbal („football“) srovnávat s tím evropským,
kterému se tu říká „soccer“. Ten australský se dá přirovnat spíše
k americkému fotbalu s tím rozdílem, že Australané jsou větší drsňáci
a mimo miniaturních trenýrek a přiléhavých triček nemají žádné chrániče ani
přilby, což dělá hru zajímavější i pro dámskou část publika. Hlavní rozdíl mezi
australským fotbalem a zdejším ragby je tvar branky a míra povoleného kontaktu
mezi soupeři. Branku na australský fotbal tvoří čtyři svislé tyče, jde tedy
vlastně o jednu hlavní a dvě postranní branky. Ta na ragby má tvar písmene H a
hráči musí přehodit středovou tyč.
Z laického pohledu bych rvačky v australském fotbale popsala, že
hráči z obou týmů se sesypou na jednu kopu na chudáka s míčem a někde
na dně hromady bojují o míč. Bitky v australském ragby jsou obvykle pouze
mezi několika hráči a po kratší chvilce přestanou bojovat sami nebo je rozežene
rozhodčí. Obě hry jsou poměrně násilné a vítězný tým často přebírá trofej se
zkrvavenými tvářemi a roztrhanými dresy. Vítězný tým australské ragby ligy 2014
je zelenočervený tým Rabbitohs, neboli zajíčci. Po jejich velkolepé výhře byli
lidé v dresech a vlajky v oknech v Sydney k vidění ještě
další dva týdny. Nejen finálový zápas se hrál na olympijském stadionu
v Sydney. Zajímavostí je mimo jiné i to, že po olympiádě byl celý stadion
snížen, konkrétně o nejhornější tribuny, které byly dočasnou stavbou jen po
dobu olympiády. Neumím si představit, jak velké to muselo být, protože i dnes
je celá stavba gigantická.
Obrázek 4: Okolí olympijského areálu
Letní olympiáda se konala v Austrálii dvakrát. V roce 1956 v
Melbourne a v roce 2000 v Sydney. Není překvapivé, že vzhledem
k australskému klimatu se zde nekonala žádná zimní olympiáda. V
olympijském areálu mimo několika různě velkých stadionů narazíte i na rozsáhlé
multifunkční haly, které jsou dějištěm koncertů, přednášek a řady dalších akcí.
Na Velikonoce se tu každoročně koná Royal Easter Show. Kamarád to popsal jako
jedinečnou příležitost pro městské děti vidět živou ovci a zjistit odkud
pochází zelenina. Zemědělci z australského venkova tu několik dní
prodávají i prezentují své produkty. Součástí olympijského areálu je i řada
turistických a cyklistických stezek. A chybět nesmí ani veřejná grilovací místa
a dětská hřiště. Vzdálenější části parku jsou domovem řady ptáků.
Další oblíbenou australskou sportovní kratochvílí jsou koňské dostihy,
minimálně jeden den v roce. Konkrétně první listopadové úterý, kdy se běží
Melbourne Cup. Ve tři odpoledne, kdy se běží hlavní závod, se na několik minut
zastaví život nejen v Melbourne, ale v celé Austrálii. Ze slávy této
akce se snaží těžit i ostatní města a pořádají nejen přenos hlavního dostihu,
ale i řadu doprovodných akcí a závodů. Jedna z největších australských
akcí tohoto druhu se koná v Sydney ve čtvrti Randwick. Inzerovaná účast na této
akci byla 25,000 návštěvníků, pro které bylo připraveno 300 kg krevet, 500
tuctů ústřic (což je 6,000 kusů), tuna hranolků a půl tuny salátu. Co se týče nápojů,
k dostihům neodmyslitelně patří sekt. Aby se hostům s lahví a
sklenkami lépe korzovalo a aby jim šumivé víno ve slunném jarním počasí
neteplalo, prodával se v malé plastové tašce, která byla naplněna ledem.
Svůj účel to jistě splnilo, to jak to ladilo s róbami přítomných dam, je
otázka druhá. Móda na sydneyském dostihu byla jedním z hlavních témat většiny
deníků několik posledních dní před závodem. Ozdoba velikosti talíře nebo
podobně pompézní klobouček, vysoké podpatky a různé převážně krátké šaty patří
k povinné výbavě dam. Řada přítomných, zejména pánů, se bavila sázením na
přenosných sázkových terminálech. Jedna z největších sázkařských
společností uspořádala rozsáhlou propagační kampaň, kdy v centru Sydney
umístila několik osedlaných matenic slámy s koňskou hlavou. Vítěze, který
vydrží v sedle slaměného koně 24 hodin a splní další podmínky, čekala
lákavá výhra. Za zmínku ještě stojí nápaditá a často opravdu velmi kreativní
pojmenování některých koní. Některá skrývala celé příběhy. Zaujali mě zejména
hřebec jménem „Bez pochyb“ (Free of doubt), „Kdo zastřelil barmana“ (Who shot
the barman) a kůň „Názor“ (Opinion). Vítězem Melbourne cup 2014 se stal
„Ochranář“ (Protectionist). U mě ale minimálně podle jména na plné čáře vyhrál
hřebec „Osvoboď mé srdce z řetězů“ (Unchain my heart). Téměř bezprostředně
po přetržení cílové pásky přicválal k vítěznému vraníkovi reportér na
bělouši a ještě během vyklusávání zvládl se zadýchaným žokejem udělat rozhovor
v sedle. Žurnalista vypadal tak napůl mezi jezdcem a mimozemšťanem,
protože mu ze zad trčelo několik antén. Pokud budete někdy v Austrálii na
začátku listopadu, jistě tato podívaná stojí za to.
Tož tak. Děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět v neděli
se můžete těšit na díl o australských zvířátkách, tentokrát exkluzivně a poprvé
napsáno Radkem. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.
M+R
Žádné komentáře:
Okomentovat