Sporty v Austrálii, aneb jak se cvičí hlavou dolů

Někteří Australané jsou sportem téměř posedlí. Oblíbenými sporty jsou zejména běh, jóga, jízda na kole, plavání a surfování. Australané stejně jako většina dalších národů by nám mohla závidět rozmanitost školní tělesné výchovy v Česku. Lyžování a plavání jako součást základního vzdělání není ve světě zdaleka standard. V multikulturní Austrálii mě například překvapilo, že velká část Asiatů neumí plavat. Řada obyvatel Austrálie také nikdy nelyžovala, což je pochopitelné vzhledem ke zdejšímu teplému klimatu a výskytu sněhu tam maximálně na nejvyšší hoře Mount Kosciuszko a na okolních vrcholcích Sněžných hor, kde díky jejich výšce nad 2 000 m.n.m. sníh v zimě netaje. Velké oblibě se v Austrálii těší golf a na rozdíl od Evropy nejde o sport bohatých. Nebývale populární tu je i sledování kriketu, ragby a dostihů. Ale pokud nechcete brát sport jen vážně, můžete si zahrát fotbal v nafukovací bublině nebo zajít na Barevný běh.

Stejně jako jinde na světě i v Austrálii je populární novinkou „bubble football“ (fotbal v bublině). Jde o velkou bublinu z průhledné folie, která má uprostřed díru skrz, do které si člověk vleze tak, aby mu končila nad koleny a až po hlavu vevnitř. Hra vypadá poměrně komicky. Možná z nešikovnosti ale často i úmyslně ze srandy do sebe hráči naráží. Díky bublinovému brnění se srážkou vzájemně odrazí a pak poskakují po hřišti s nohami ve vzduchu. Celá hra je nejen zábava ale i fyzicky náročná. Samotná bublina má kolem 12 kilogramů, hráči ji mají upevněnou popruhy jako batoh a po chvíli běhání se tak pěkně pronese.

Obrázek 1: Fotbal v bublinách

Během „Colour run“ neboli Barevného běhu nejde až tak o sportovní výkon, ale spíš o zábavu. Pořadatelé na běžce hází různobarevné prášky. Žertovný vzkaz od organizátorů bylo doporučení pro účastníky mít na sobě minimálně 17,8 % bílého oblečení. Přestože barvy by měly být smývatelné a šetrné jak k hráčům, tak i k přírodě, organizátoři doporučují naolejovat si vlasy, aby z nich barva lépe pouštěla. Na konci trati účastníci projdou bránou, ve které jsou umístěny fukary, aby z běžců odfoukly alespoň trochu barev. I tak ale po městě v den konání závodu narazíte na lidi obarvené od hlavy až k patě. Nepodařilo se mi dohledat, kam sahá tradice barevného běhu v Sydney, nápadně ale připomíná oslavy indického svátku Holi. V regionu Indie je házení barevných prášků již od středověku spojeny s oslavou jara a několikadenní tradiční oslavy se v posledních letech staly i atrakcí vyhledávanou dobrodruhy z různých koutů světa.

Obrázek 2: Barevný běh v Sydney

O poznání vážnějším sportem je kriket, který je někdy v češtině chybně zaměňován s kroketem. Ten druhý je disciplína, kdy se hráči dřevěnou palicí snaží skrz branky dostrkat svou kouli do cíle. Naproti tomu kriket je hra dvou jedenáctičlenných týmů připomínající baseball. V první části hry je postaven nadhazovač jednoho družstva proti pálkaři druhého družstva. Nadhazovač se snaží trefit tři tyčky stojící za pálkařem. Cílem pálkaře je tomu zabránit a odpálit míček. Na hřišti u jednotlivých met stojí i 10 pálkařů z druhého družstva. Po vyřazení posledního z nich se týmy prohodí. Cílem každého družstva je nasbírat co nejvíce bohů než dojde k vyřazení všech jeho pálkařů. Pravidla jsou poměrně komplikovaná a délka hry nejistá. Zpravidla se pohybuje okolo 8 hodin, ale může se protáhnout i na více dní. Hra je relativně pomalá a z mého pohledu lajka jeden chudák běží za odpáleným míčkem a pak se dalších pět minut všichni protahují a připravují na další míč. Vše se opakuje několik hodin. Bez ohledu na to, co si o hře myslím já, je sledování kriketu mezi Australany velmi populární. Jeden kamarád mi vyprávěl, že na něm má rád právě to, že během hry může odejít do obchodu nebo si popovídat s kamarády a pak se k sledování hry zase vrátit.

V roce 2015 Sydney hostí mistrovství světa v kriketu. Víceméně náhodou jsem se dostala na první zápas a z obou týmů jsem byla lehce zmatená. Utkala se Jihoafrická republika, za kterou nastoupili urostlí běloši, často blonďáci, a tým vysokých černochů z „West Indies“. Vysvětlení, proč jsou v africkém týmu samí běloši, bylo jednoduché. Jedná se o potomky holandských dobyvatelů, kteří tvoří v Jihoafrické republice významnou část populace. Co za stát je v češtině „West Indies“ jsem ale rozluštila až za pomoci internetu. Chvíli jsem váhala nad Indií, ale Indové jsou obvykle menší podsadití a rozhodně nevypadají jako vyšší afričtí černoši. „West Indies“ je česky Západní Indie s velkým Z, nejedná se totiž o označení subkontinentu v Asii, ale jde o region několika ostrovů ve střední Americe (v širším slova smyslu celý americký kontinent). Označení vzniklo, když Krištof Kolumbus doplul do Ameriky a myslel si, že objevil západní cestu do Indie. Z té doby se zachoval i název domorodců Indiáni. V angličtině se stejně jako Indové označují „Indians“. Ale zpět ke kriketu. V dalších dnech mistrovství se utkaly týmy Austrálie, Srí Lanky, Anglie a Afganistánu. Tato hra je rozšířena zejména v bývalých anglických koloniích. Mezi státy, kde se kriket hraje na vyšší úrovni, patří dále Nový Zéland a Indie, tentokrát již opravdu ta asijská. Mladí Indové jsou velkými fanoušky kriketu a často znají všechny jeho světové hvězdy a řadu detailů o jednotlivých zápasech posledních několika let. Tuto znalost mohou zužitkovat při testu k žádosti o Australské občanství, jehož součástí je i často i znalost kriketu. Indové tak mají značný bodový náskok před národy, kde je kriket okrajovou záležitostí, jako například v ČR.

Další událostí australské kriketové sezóny je pětidenní zápas v prvních lednových týdnech. Na začátku roku 2015 se utkala Austrálie s týmem Indie a domácí byli jasnými favority. Hraní celodenních zápasů i jejich sledování na z většiny nekrytém stadionu při teplotách přesahujících 35°C byl nadlidský výkon jak od hráčů, tak i od diváků. Vyšší tribuny pod sebou viděly jen řady klobouků a nejrychlejší na hřišti byl pravděpodobně kameramana na dvoukolém vozítku Segway. Zpestřením je třetí den zápasu, který je na počest úmrtí manželky jednoho z významných australských hráčů tradičně věnován sbírce na podporu prevence rakoviny prsu. Všichni včetně hráčů se ten den obléknou do sytě růžové, která je barvou charitativní organizace s tímto cílem. Rovněž tribuny jsou téměř jednolitě růžové. Na stadionu probíhá sbírka a nejen v Sydney je připravena řada doprovodných akcí.

Obrázek 3: Kriket

K dalším oblíbeným australským sportům patří ragby a fotbal. Byla by ale chyba australský fotbal („football“) srovnávat s tím evropským, kterému se tu říká „soccer“. Ten australský se dá přirovnat spíše k americkému fotbalu s tím rozdílem, že Australané jsou větší drsňáci a mimo miniaturních trenýrek a přiléhavých triček nemají žádné chrániče ani přilby, což dělá hru zajímavější i pro dámskou část publika. Hlavní rozdíl mezi australským fotbalem a zdejším ragby je tvar branky a míra povoleného kontaktu mezi soupeři. Branku na australský fotbal tvoří čtyři svislé tyče, jde tedy vlastně o jednu hlavní a dvě postranní branky. Ta na ragby má tvar písmene H a hráči musí přehodit středovou tyč.

Z laického pohledu bych rvačky v australském fotbale popsala, že hráči z obou týmů se sesypou na jednu kopu na chudáka s míčem a někde na dně hromady bojují o míč. Bitky v australském ragby jsou obvykle pouze mezi několika hráči a po kratší chvilce přestanou bojovat sami nebo je rozežene rozhodčí. Obě hry jsou poměrně násilné a vítězný tým často přebírá trofej se zkrvavenými tvářemi a roztrhanými dresy. Vítězný tým australské ragby ligy 2014 je zelenočervený tým Rabbitohs, neboli zajíčci. Po jejich velkolepé výhře byli lidé v dresech a vlajky v oknech v Sydney k vidění ještě další dva týdny. Nejen finálový zápas se hrál na olympijském stadionu v Sydney. Zajímavostí je mimo jiné i to, že po olympiádě byl celý stadion snížen, konkrétně o nejhornější tribuny, které byly dočasnou stavbou jen po dobu olympiády. Neumím si představit, jak velké to muselo být, protože i dnes je celá stavba gigantická.

Obrázek 4: Okolí olympijského areálu

Letní olympiáda se konala v Austrálii dvakrát. V roce 1956 v Melbourne a v roce 2000 v Sydney. Není překvapivé, že vzhledem k australskému klimatu se zde nekonala žádná zimní olympiáda. V olympijském areálu mimo několika různě velkých stadionů narazíte i na rozsáhlé multifunkční haly, které jsou dějištěm koncertů, přednášek a řady dalších akcí. Na Velikonoce se tu každoročně koná Royal Easter Show. Kamarád to popsal jako jedinečnou příležitost pro městské děti vidět živou ovci a zjistit odkud pochází zelenina. Zemědělci z australského venkova tu několik dní prodávají i prezentují své produkty. Součástí olympijského areálu je i řada turistických a cyklistických stezek. A chybět nesmí ani veřejná grilovací místa a dětská hřiště. Vzdálenější části parku jsou domovem řady ptáků.

Další oblíbenou australskou sportovní kratochvílí jsou koňské dostihy, minimálně jeden den v roce. Konkrétně první listopadové úterý, kdy se běží Melbourne Cup. Ve tři odpoledne, kdy se běží hlavní závod, se na několik minut zastaví život nejen v Melbourne, ale v celé Austrálii. Ze slávy této akce se snaží těžit i ostatní města a pořádají nejen přenos hlavního dostihu, ale i řadu doprovodných akcí a závodů. Jedna z největších australských akcí tohoto druhu se koná v Sydney ve čtvrti Randwick. Inzerovaná účast na této akci byla 25,000 návštěvníků, pro které bylo připraveno 300 kg krevet, 500 tuctů ústřic (což je 6,000 kusů), tuna hranolků a půl tuny salátu. Co se týče nápojů, k dostihům neodmyslitelně patří sekt. Aby se hostům s lahví a sklenkami lépe korzovalo a aby jim šumivé víno ve slunném jarním počasí neteplalo, prodával se v malé plastové tašce, která byla naplněna ledem. Svůj účel to jistě splnilo, to jak to ladilo s róbami přítomných dam, je otázka druhá. Móda na sydneyském dostihu byla jedním z hlavních témat většiny deníků několik posledních dní před závodem. Ozdoba velikosti talíře nebo podobně pompézní klobouček, vysoké podpatky a různé převážně krátké šaty patří k povinné výbavě dam. Řada přítomných, zejména pánů, se bavila sázením na přenosných sázkových terminálech. Jedna z největších sázkařských společností uspořádala rozsáhlou propagační kampaň, kdy v centru Sydney umístila několik osedlaných matenic slámy s koňskou hlavou. Vítěze, který vydrží v sedle slaměného koně 24 hodin a splní další podmínky, čekala lákavá výhra. Za zmínku ještě stojí nápaditá a často opravdu velmi kreativní pojmenování některých koní. Některá skrývala celé příběhy. Zaujali mě zejména hřebec jménem „Bez pochyb“ (Free of doubt), „Kdo zastřelil barmana“ (Who shot the barman) a kůň „Názor“ (Opinion). Vítězem Melbourne cup 2014 se stal „Ochranář“ (Protectionist). U mě ale minimálně podle jména na plné čáře vyhrál hřebec „Osvoboď mé srdce z řetězů“ (Unchain my heart). Téměř bezprostředně po přetržení cílové pásky přicválal k vítěznému vraníkovi reportér na bělouši a ještě během vyklusávání zvládl se zadýchaným žokejem udělat rozhovor v sedle. Žurnalista vypadal tak napůl mezi jezdcem a mimozemšťanem, protože mu ze zad trčelo několik antén. Pokud budete někdy v Austrálii na začátku listopadu, jistě tato podívaná stojí za to.

Tož tak. Děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět v neděli se můžete těšit na díl o australských zvířátkách, tentokrát exkluzivně a poprvé napsáno Radkem. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R

Mardi Gras

Surry Hills, čtvrť, ve které bydlíme, leží v těsné blízkosti centra Sydney. Navzdory sousedství mrakodrapů světových firem je naše městská část plná starých viktoriánských domků a malebných zákoutí. Snad právě proto je centrem sydneyských umělců, bohémů, homosexuálů a transsexuálů. Není tak nic divného, že tady narazíte na páry stejného pohlaví a muže oblečené v ženských šatech, často s výrazným líčením a někdy i nepřirozeně velkým poprsím. Na ulici tu potkáte řadu výstředně oblečených Australanů. Na denním pořádku jsou pánská síťovaná trika, masivní černé vysoké boty i v létě a extravagantní brýle. Korunou pak bývá netradiční účes. Například lidí s modrými vlasy tu týdně potkám tolik, kolik jsem neviděla za celý předchozí život. Nekonvenčnímu životnímu stylu obyvatel naší čtvrti je přizpůsobena i skladba zdejších obchodů a barů. Narazíte tu na několik obchodů s pánským spodním prádlem s výlohou plnou extravagantních velmi vykrojených slipů a tang. A pokud toužíte po vystoupení zpěvačky v minišatech s podezřele mužnými rysy a přehnaným silikonovým poprsím, jistě se vám nejpozději ve druhém náhodně zvoleném baru zadaří. Ulice jsou tu plné obchodů s nekonvenčním uměním, výstředním oblečením, ale i romantických kaváren. Řada z nich se pyšní označením „bohemian“, které jsem původně znala jen ve významu „český“. Při prvních procházkách po naší čtvrti, jsem získala dojem, že jsme se přestěhovali do české čtvrti. Slovo „bohemian“ tady totiž najdete na každém rohu. Jak jsem ale zjistila „bohemian“ může znamenat jak český tak i bohémský. Takže všichni Češi jsou vlastně tak trochu bohémové.

Obrázek 1: Naše oblíbená sousední ulice

Cestou z centra města domů také míjíme řadu obchodů označených jako „Tool shed“, což v češtině doslovně znamená „kůlna (s nářadím)“. Dlouho jsme si lámali hlavu, co to je za obchody a jednou jsme se tam málem vypravili koupit chybějící šroubek. Naštěstí jsme ale včas zjistili, že v Austrálii se takto nepochopitelně označují sexshopy. Dalším zdejším krycím názvem obchodů s erotickými pomůckami je „adult shop“, tedy „obchod pro dospělé“. Zmást v angličtině může i výraz „night club“. V Česku se tak obvykle označují nevěstince, v angličtině to ale znamená obyčejnou diskotéku. Takže na tom, když v angličtině řeknete, že jste byli v „night clubu“, není nic špatného. Naopak jsem narazila, když jsem australským kamarádům vyprávěla, že jsem byla na masáži. Masáž („massage“) je v chápání Australanů totiž často krycí název pro erotické služby. A mému příběhu o masáži a bolavých zádech skoro ani nechtěli věřit. Poslední záludností, se kterou jsem se setkala, je slovo hosteska („hostess“). Pod českým výrazem si představím slečnu, která rozdává v supermarketu ochutnávky. V anglicky mluvících zemích se tím ale myslí spíše společnice často poskytující často i sexuální služby. Umíte si asi představit, jak se tvářila manažerka, které jsem na jednom ze svých prvních pohovorů vyprávěla, že jsem pracovala při škole jako hosteska („hostess“). Naštěstí se nakonec vše vysvětlilo.

Zpět ale k tématu dnešního článku. I když s naší čtvrtí úzce souvisí. Mardi Gras je francouzský výraz pro „tučné/tlusté úterý“ tedy den, kdy si lidé naposledy popřáli před obdobím půstu. Tento den byl tradičně spojen i s rejem masek v ulicích. Tradice karnevalu v povánočním období často následovaného půstem je rozšířena nejen v řadě evropských zemí, ale i v severní a jižní Americe. I když kořeny této tradice a její formy se velmi liší nejen mezi jednotlivými státy, ale i v rámci regionů. V některých městech jako například v Sydney je Mardi Gras oslavou gayské a lesbické komunity. Během několikadenních oslav jsou připraveny nejen výstavy a filmy s touto tématikou, ale svou podobu změní například i některé bankomaty (anglicky „ATM“) a je na nich hrdě napsáno „gAyTM“ („homosexuální bankomat/bankomat pro homosexuály“).

Obrázek 2: gAyTM

Jak už jsem zmínila, právě naše čtvrt, je oblíbenou destinací homosexuálů, není tedy divu, že pávě tudy míří v rámci festivalu několikakilometrový průvod masek včetně několika alegorických vozů. Iniciativa spojená s tímto festivalem podle svých stránek usiluje o zviditelnění lesbických žen, gayů, bisexuálů, transsexuálů, intersexuálů/hermafroditů a dalších sexuálních menšin. Snaží se inspirovat svět k lásce jednoho k druhému a oslavou diverzity lásky. Její znak, růžová ležatá osmička symbolizuje nekonečné milování.

Tato akce přivádí dnes do Sydney statisíce návštěvníků. Ne vždy ale byla vřele přijímaná širokou veřejností. První pochod se uskutečnil v roce 1978 a setkal se s neočekávaným policejním násilím. Od těch dob se ale postoj k homosexuálům ve většině civilizovaného světa změnil. To co bylo původně nazýváno úchylkou a později nemocí, se dnes považuje za zcela normální a svobodu každého. Pro Mardi Gras byl průlomový zákon z roku 1979, který dovoloval v Sydney pořádat demonstrace i bez předchozího povolení. V tomto roce se pochodu zúčastnilo přes 3 000 lidí. Rok na to byla představena party po průvodu a řada doprovodných akcí následovala v dalších letech. Publikum se každoročně rozrůstalo, ale i tak festival čelil kritice některých skupin. Například v roce 1985 byla Margi Gras téměř zrušena kvůli apelu na bezpečnost týkající se AIDS. Reverend Fred Nile je neznámějším duchovním, který Mardi Gras veřejně odsoudil a v 90. letech se proslavil modlením za déšť v době Mardi Gras a částečně „uspěl“. O akci se začínala zajímat i média a turisté. Počet návštěvníků v roce 1993 je odhadován na půl milionu a ekonomický přínos na 38 milionů AUD (760 milionů CZK). V roce 1994 zařadila jedna z hlavních australských televizních stanic ABC padesátiminutový sestřih z Mardi Gras v hlavním večerním vysílacím čase. Navzdory kritice šlo o nejsledovanější nedělní program všech dob. Margi Gras se pro organizátory stalo výnosným byznysem již v 90. letech. Do červených čísel se dostali kvůli malému počtu zahraničních turistů a strachu z létání po 11. září 2001. Během několika let ale festival opět vzrostl a v roce 2006 byla Mardi Gras v Sydney vyhlášena jako jeden z 10 nejlepších karnevalů a celosvětově nejlepší akci pro homosexuály. Od roku 2012 se průvodu pravidelně účastní 10 000 barevných masek. Podle organizátorů je sydneyská Mardi Gras globální homosexuální akcí roku a unikátní příležitostí, jak uniknout zimě na severní polokouli. O důvod víc, proč přijet do Sydney.

Obrázek 3: Nejlepší foto úlovky v letošní Mardi Gras

Mezinárodně uznávané označení homosexuálních organizací a akcí je duhová vlajka. A tato symbolika se odrážela jak na oblečení návštěvníků, tak i na výzdobě podniků v okolí Mardi Gras. Dalším, v Česku možná méně známým, označením homosexuálů je růžový trojúhelník, který je i oficiálním logem organizace pořádající Mardi Gras. Tento symbol byl původně používán nacisty k označování homosexuálů v koncentračních táborech, později se ale stal znakem odboje homosexuálů, jejich hrdosti a práv. Homosexuální komunita ho dnes používá jako hrdé označení vlastní sexuální orientace.

Obrázek 4: Nejlepší foto úlovky v letošní Mardi Gras

A jak jsem Mardi Gras oslavili my? Vzhledem k tomu, že hlavní trasa karnevalového průvodu vedla kolem našeho domu, nešlo se oslavám vyhnout. V průvodu se střídaly nejrůznější skupiny. Sydneyská zoo vyslala alegorický vůz s nápisem „buď svůj, buď divoký“. Následovala parta chlápků, co se na znamení ve dvojicích vášnivě políbili. Dodávky se otřásaly vlněním tanečníků na korbách. Chlapci oblečení do pár řetízků a trojúhelníčku látky v předu střídali ty oděné v latexu od hlavy až k patě. Ale ani dámy se nedaly zahanbit a celý průvod zahájila spanilá jízda lesbiček na motorkách. Zúčastnily se všechny věkové skupiny od malých dětí s rodiči až po bělovlasé, včetně alegorického vozu hrdě připomínajícímu první ročník v roce 1978. K vidění byl i koktejl velikosti dvoupatrového domu. Vzhledem k blížícím se volbám byla řada vystoupení doprovázena i slogany kandidátů a někteří z nich se průvodu zúčastnili osobně. Prezentovaly se nejrůznější zájmové a profesní skupiny zdravotníků, sportovců, policistů ale i „milovníků maracuji“, snad právě proto, že anglicky se jmenuje „passionfruit“, tedy doslovně „vášnivé ovoce“. Vše se samozřejmě neobešlo bez záplav třpytek, třásní, taneční hudby a tisíců duhových vlajek i oblečků. Když už jsme u těch barev i já se nechala strhnout a upekla jsem alespoň duhový dort. Průvod ke své prezentaci využila i řada společností, protože i kdyby v Sydney žily jen obligátní 4 % homosexuálů, je to 200 000 potenciálních zákazníků a to nepočítám jejich příznivce a další sexuální menšiny. Příležitosti takto se zviditelnit se chopila například australská letecká společnost Qantas. Barevným alegorickým vozem ve tvaru letadla a se sloganem „rainbow roo“ (tedy slangově „duhový klokan“) si vysloužila potlesk přihlížejících. Bylo zábavné dívat se na lidi, kteří se nebojí udělat si srandu sami ze sebe. A navíc jsme měli tu velkou výhodu, že jsme všem mohli sledovat z pohodlí našeho bytu a na rozdíl od většiny diváků jsme nemuseli stát na chodníku několik hodin předem, abychom si zajistili dobrý výhled.

Tož tak. Děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět v neděli se můžete těšit na článek s názvem Sporty v Austrálii, aneb jak se cvičí hlavou dolů. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R