Je jedním z divů světa a od roku 2007 je i součástí seznamu světového
dědictví UNESCO. O čem je řeč? No přece o Opeře v Sydney. Letos začátkem
roku jsme se tam vypravili na představení i my. Druhý největší sál Opery byl nacpaný
k prasknutí. Co se týče oblečení, mimo elegánů jsme narazili i na lidi
v tričku, šortkách nebo dokonce s kšiltovkou. Možná právě proto, že
jsme si vybrali jedno z nejlevnějších odpoledních představení, tento
kulturní zážitek si s námi nechtěla nechat ujít ani řada turistů a
batůžkářů. Překvapivá byla i konzumace pití a jídla přímo v hledišti a o
přestávce se nemohlo podávat nic jiného než bublinky. Zmrzlina tentokrát, na
rozdíl od sydneyské druhé největší scény, nebyla v nabídce. Lístky
pořídíte mezi 50 a 80 dolary. Na prestižní vystoupení ceny vyskočí na
několikanásobek. Alternativou je komentovaná prohlídka budovy, kterou jsem už
několikrát absolvovala jako překladatelka do češtiny.
Představením
s největšími operními hity vtipnými hláškami provázel klavírista. Nejvíc
se nám líbil Květinový duet z opery o indické bohyni Lakmé. Název většině
asi nic neřekne, ale melodii jste už určitě někdy slyšeli. A pokud ne, určitě si
ji pusťte. Rozhodně to není klasická opera, kterou si představíte. Poslední
chytlavou melodii, árie opilců z opery La Traviata od Giuseppe Verdiho si
zazpívali společně všichni hudebníci i celé hlediště. S velkou nadsázkou
můžeme říkat, že jsme si zazpívali v sydneyské Opeře. Pro nás to byl
zážitek, ale pro pěvce s vytříbeným hudebním sluchem, to asi byl očistec.
Na jevišti Opery nedávno vystoupili i čeští malí zpěváci z Kühnova dětského
sboru. Projekt byl připraven pro stejně staré diváky a byl přenášen do řady
škol po celé Austrálii.
Obrázek
1: Netradiční pohled na Operu zpředu
Fotka opery je
známá obvykle z boční strany, mnoho lidí tak asi překvapí, že z čelního
pohledu je vidět, jak Operu tvoří tři samostatné budovy. Vše stojí na masivním
betonovém podkladu, který skrývá několik pater do hloubky. Pod hladinou moře
jsou umístěny šatny, nahrávací studia i sklady rekvizit, které se na jeviště
vozí nákladními výtahy. Sály
jsou od podlahy až po strop obložené měkkým dřevem, které dobře nese vibrace
zvuku. Všechny jsou speciálně navržené tak, aby nebylo nutné používat
mikrofony. Když vystupují kapely, které na použití zvukové techniky trvají,
musí se stěny pokrýt těžkým sametem, aby akustika sálu nerušila. Zvučnost je
dosažena i vysokými stropy nad jevištěm. Aby hudebníci neohluchli, jsou
umístěny řady sedaček i za nimi, což rozbíjí zvuk. Stěny na chodbách a mezi sály jsou naopak neobložené,
pouze ze surového betonu. V dnešní době moderní industriální prvek byl
v šedesátých letech naprosto neobvyklým detailem. Otázkou je, nakolik to
bylo úmyslné nebo spíše důsledek nedostatečného rozpočtu. Oficiální vysvětlení
říká, že odhalenými hrubými povrchy byla vzdána pocta zedníkům, za jejich
těžkou práci.
Dánský
architekt Jørn Utzonem se do soutěže o návrh budovy opery v roce 1957 zapsal
sice až po uzavření přihlášek, jeho návrh byl ale natolik originální, že nad
tím porota přivřela oči. Skica však byla velmi abstraktní a mladinký architekt
neměl domyšlené technické řešení návrhu. Stavba začala podzemní částí a skupina
architektů pracovala na konkretizaci oblouků. Velké betonové klenby hrozily
zhroucením, proto musely být sestaveny z více částí. Velká prosklená okna
fungují jako sluneční brýle. Do skel jsou mimo jiné přidány mikro částečky
zlata. Střecha je promyšlenou kombinací béžových a bílých dlaždic, které světlo
odráží, ale neoslepují. Od slavnostního otevření v roce 1973, na které
přijela i Britská královna Elizabeth, se venkovní samočistící dlaždice umývaly
jen dvakrát. I tak se náklady na roční provoz budovy pohybují okolo
neuvěřitelných dvaceti milionů dolarů (přibližně 400 milionů Kč).
Obrázek
2: (zleva) Detail řešení na chodbě, venkovní dlaždice a dřevěné obložení sálu
Po 10
letech, kdy se stavba stále nechýlila ke konci, rozpočet byl mnohokrát překročen
a celý projekt čelil velké kritice, architekt Utson z Austrálie tajně odjel
a už se sem nikdy nevrátil. Jako jedno řešení byla představena loterie a část
stavby byla financovaná z jejích výnosů. Budova Opery se již několik let
po svém otevření těšila světové slávě, na překročený rozpočet už bylo dávno
zapomenuto a architekt byl požádán o zvelebení okolí Opery a modernizaci
některých prvků interiéru. Uražená hrdost však zvítězila a Jørn Utzon do
Austrálie odmítl přijet. I přesto má celý příběh šťastný konec a dostavba byla vyprojektována
původním architektem a jeho synem na dálku z Dánska. Společně navrhli
například unikátní prosklené výtahu nebo venkovní restaurace a bar. Vtipálkové
někdy tvar originální stavby přirovnávají k pářícím se želvám nebo hádajícím
se jeptiškám. Pro jiné se neotřelé řešení stalo symbolem svobodné fantazie a
jejího vítězství nad politickou mocí a byrokracií. A čím je Opera pro vás?
Tož tak. Děkujeme
všem čtenářům za přízeň a první neděli příští měsíc se můžete těšit na díl
našeho australského deníku o další z dominant Austrálie, Velkém bariérovém
útesu. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.
M+R
