Vánoce 2015 v Tasmánii – druhý díl

Sedmý den

Ráno jsme vyrazili na trh Eskmarket. Hlavní trh v centru Launcestonu (pro turisty) byl přes Vánoce zavřený a tak jsme se vydali mezi místní na vzdálenější tržiště. Chtěli jsme koupit hlavně ovoce a zeleninu, protože nezdravá strava a možná i pití špatně převařené vody v kempech se začalo podepisovat na našich žaludcích. Sice jsme nic nekoupili, protože nás nic neoslovilo, ale i tak to byl zážitek. Z většiny šlo o zboží z druhé ruky, mezi kterým se dalo najít vše od motoru k traktoru přes čínské tradiční předměty až po použité hračky.

Nedaleko města Launceston je i vinařství pana Josefa Chromého. Rodák z Československa v chladné Tasmánii zavedl revoluční metodu na ochranu vinné révy. Keře se postříkají vodou a tenká vrstva ledu, která takto vznikne, ochrání rostlinky před umrznutím. Jeho vinařství s dvouocasým lvem ve znaku patří k australské špičce. Pochutnat si můžete na vínech řady Zdar, nazvaných podle Chromého rodiště Žďáru, nebo šumivých sektech Pepik, tedy po našem Pepík, jak Josefovi v mládí říkala jeho maminka.

Zastavili jsme se i v alpské vesničce nedaleko Launcestonu. Založil ji nizozemský emigrant, pan Roelf Vos. Úspěšnému podnikateli na dovolené ve Švýcarsku učarovaly alpské vesničky a jednu nechal vybudovat i na Tasmánii. I když leží jen kousek nad hladinou moře, alpské kouzlo tam na vás zaručeně dýchne. Na informační tabuli se mimo jiné dočtete, že pan Vos měl hodně dětí, díky čemuž si dnes užívá čtyřiceti vnoučat.

Večer jsme se ještě prošli v městském parku a zítra vzhůru do národního parku Freycinet. Poznání tohoto výletu – v Austrálii měsíc ve tvaru C dorůstá, zatímco v D couvá, a potřebujete velkou zásobu jednodolarových mincí, na které tu funguje vše od pračky až po sprchu.

Osmý den

Brzy ráno vyrážíme na cestu, ale zastávce v pekařství neodoláme. Jablečný koláč číslo dvě. Tentokrát s pudinkem a sypáním. Mňam. Ve národním parku Freycinet jdeme na kratší procházku na záliv Vinné sklenky (Wineglass Bay). Nejsem si úplně jistá, jak název vznikl, ale podle mojí teorie má základ ve tvaru poloostrova, který je zúžen dvěma plážemi. Národní park Freycinet patří k těm nejnavštěvovanějším. Najít místo na parkování nám dalo pořádně zabrat a kempování tady jsme vzdali rovnou. Uzávěrka žádostí o místo v kempu přes Vánoce je v červenci, a protože počet zájemců převyšuje kapacitu, jsou místa přidělena losem. Krátká zastávka na focení u majáku a máme před sebou jeden z nejdelších úseků naší cesty, 400 kilometrů do Port Arthur.

Obrázek 7: Výhled na záliv Vinné sklenky (Wineglass Bay)

Špatná zpráva dne – přejeli jsme klokana. Na naši obranu ale musím říct, že už ho někdo přejel před námi. Podle toho, jak nám smrdí auto, tak už tam chvíli ležel. Také jsme si dnes všimli cedulí podél cesty nabízejících k adopci kus dálnice. Pokud vás neuspokojila nabídka adopce dětí v rozvojových zemích, zvířat z pražské zoo, nebo babiček z domova důchodců, jsem si jistá, že na Tasmánii mají ještě dostatek volných kilometrů k osvojení. Z místních názvů dnes vede kopec s názvem Zlom mi krk (Break-me-neck Hill). Jak tohle asi vzniklo?

Devátý den

V některých obdobích byl vězením celý ostrov Tasmánie velký jako Česká republika. K těm zřejmě nejznámějším vězeňským komplexům patří Port Arthur, kam jsme se dnes vydali na prohlídku. Vězení bylo aktivně využíváno 20 let (od 1833 do 1853). Zařízením prošlo dvanáct tisíc vězňů a okolo čtyř tisíc chlapců. Angličané sem byli posílání z nejrůznějších důvodů. Mimo zlodějů (23%) to byli lidé za absenci v práci (22%), chlapci a muži, kteří byli moc mladí nebo naopak staří na to, aby osidlovali Austrálii (25%), násilníci a ti kteří porušili jinak pravidla (22%), ti co byli nevinní, ale nehodilo se to přiznat (6%), opilci (5%) a duševně nemocní. Trestní odpovědnost byla v té době od 7 let a tak mezi vězni byli bez jakéhokoliv měkčího zacházení i malé děti.

Obrázek 8: Pevnost Port Arthur

Vězení není obehnané žádným plotem ani zdmi. Okolní klima ale nedávalo možnost přežití, což byla nejlepší prevence. Vězni se i přesto pokoušeli o útěk a to nejrůznějšími způsoby. Jeden se navlékl do kůže klokana, ale i toho psi vyčuchali. Areál se skládá z 30 budov, mezi kterými je i kostel, mlýn, nemocnice, knihovna a večerní škola pro malé vězně. Mlýn byl bohužel postavený velmi nešťastně a voda neotáčela kolem dostatečně. Do mlýnského kola tak nahnali deset vězňů, kteří v těžké dvanáctihodinové směně v mlýnském kole běhali jako křečci. Téměř nikdo z vězňů neměl povědomí o zemědělství a zdejší podnebí bylo natolik odlišné od Anglie, že se s tím neuměli vypořádat. Vězni tak byli odkázaní na dovoz jídla z domoviny. Po několikaměsíční plavbě, ale přicházelo z většiny zkažené. Zásobovací hala měla kapacitu pro jídlo na tři měsíce, takže o čerstvosti nemůže být řeč. V nemocnici pro nedostatek personálu přijali i jednoho z vězňů, který měl v záznamech, že studoval medicínu v Londýně. Jako chirurg tu působil několik let. Když se ale ukázalo, že žádné lékařské vzdělání nemá, stihl ho krutý trest – amputace ruky provedenou jeho kolegy, kteří o takovém zákroku věděli možná ještě méně než on. Domky dozorců v areálu byly útulné a jednom z nich nás zaujala kůže vombata před krbem. Ale co jiného by si tam vlastně dali.

O přestěhování na Tasmánii nebyl v Anglii zrovna zájem, a lidé sem byli přesouvání za trest spíš než za odměnu. Pro vězně byla jízdenka jednosměrná. Po propuštění čelili velmi těžkým podmínkám neosídleného ostrova, ale zároveň měli příležitost nakoupit levnou půdu, jejíž cena vystřelila v době australské zlaté horečky do závratných výšin. Bývalí vězni si tak mohli dopomoci k lepšímu živobytí než jako zlodějíčci v Anglii. Řada vězňů se ale konce svého trestu nedožila. Byli pohřbívání na malém ostrůvku, kterému se přezdívá Ostrov smrti. Počet hrobů se odhaduje na více než tisíc, ale najdete tu pouze dvacet náhrobních kamenů. Po řadu let neměli vězni právo na náhrobní kámen. Netradiční je i uspořádání hrobů. Na rozdíl od většiny hrobů na světě, které jsou orientované západovýchodně, náhrobky na Tasmánii míří na sever. Podle některých jde o výhled k rodné Anglii. Na náhrobních kamenech je také řada překlepů. Zřejmým vysvětlením je, že úředník, který zadával kameníkovi práci měl silný irský přízvuk a kameník nebyl žádný lingvista, tudíž vytesal, co mu rozuměl nebo spíše nerozuměl.

Obrázek 9: Ostrov smrti v pevnosti Port Arthur

Večer jsme zpět v Hobartu a jdeme si užít trhu s názvem Chuť Tasmánie na počest konce závodu jachet ze Sydney do Hobartu. Závod startuje na druhý svátek vánoční v Sydney a končí v ústí řeky v Hobartu o několik dní později. Stovky lidí vítají vítěznou posádku a ještě než začnou oslavy, je nutné podle tradice vítěze pořádně vymáchat. Oslavám předchází těžká dřina. Závod v délce přes tisíc kilometrů je odborníky považován za jeden z nejtěžších. Letošního, již 69. ročníku, se zúčastnilo více než 80 jachet z celého světa.Při západu slunce odjíždíme zpět do kempu, kde celá naše dovolená začala. Tentokrát už je mnohem plnější, než když jsme jej před pár dny opustili.

Desátý den

Na ostrov Brunny Island jsme hned ráno vyrazili dvoupatrovou lodí pro auta. Cesta trvá zhruba třicet minut a díky odříznutosti od okolního světa se na ostrově vyvinula jedinečná fauna a flora. Žije zde nejmenší druh tučňáka na světě. Přes den ale vyráží na lov do moře, takže není lehké ho potkat. Tasmánští tučňáci na rozdíl od svých známějších příbuzných nenosí frak, ale hnědý kabátek. Pro potravu se dokáži potopit až 30 metrů a živí se třeba malými sledi. Správce parku, který turistům u vyhlídky říkal zajímavosti, nás vyvedl z omylu, že tučňáci žijí jen v chladných oblastech. V Austrálii se vyskytuji i v subtropickém Sydney nebo třeba v Adelaide. Správce se také zmínil o anomálii klokanů albínů, kteří se na ostrově vyskytují v neobvykle vysokém počtu. V jeho vysvětlení figurovala náhoda, ale mě je to jasné, kdo by odolal zdejším bělostným plážím, i klokan by podlehl jejich kráse a tak se barva jejich srsti přizpůsobila. Ostrov je známý i svou sýrárnou, kam jsme se vypravili i my. Ačkoliv krásné pláže lákaly ve slunném dni ke koupaní, ledová voda od jižního pólu rychle změní váš názor. Tučňáky ani bílé klokany jsme sice nepotkali, ale při cachtaní na mělčině jsme narazili na rejnoka. Na naší poslední zastávce jsme viděli, jak místní sbírali divoké ústřice. Nepředstavujte si ale nějaký komerční sběr. Rodinky s dětmi to měli jako odpolední zábavu a přenosné ledničky šikovně plnili všichni členové domácnosti, i když těm slabším musel někdy přispěchat na pomoc tatínek s kladivem a dlátem.

Obrázek 10: Sýr na Brunny Island

V kempu jsme večer číhali na ptakopysky. Stejně jako jejich příbuzní ježury se živí ptakopysci převážně červy. Přesto jsou u zadní nohy vybaveni jedovým trnem, kterým by dokázali zabít psa. První angličtí dobyvatelé byli přesvědčeni, že příroda nemohla něco takového stvořit a místní si z nich vystřelili tím, že kryse přišili kachní zobák, plovací blány a předstírají, že klade vejce. Latinský název ptakopyska ornithorhynchus znamená doslovně ptačí nos. Ptakopyska jsme se nedočkali, i tak to byl krásný večer. Poslední noc dovolené. To to uteklo.

Jedenáctý den

Naši dovolenou na Tasmánii ani nemůžeme zakončit jinak než návštěvou stanice na ochranu tasmánských čertů Bonorong Wildlife Sanctuary. Tahle šelmička velikosti středně velkého psa odchovává mláďata ve vaku jako například klokan. Je tedy jediným žijícím masožravým vačnatcem. Jak už jeho zavalitá postava a krátké nožky napovídají, nejde o žádného lovce a hoduje spíše na mršinách, za kterými už se nemusí honit. Navzdory hrozivému jménu tasmánský čert nikdy nenapadl člověka. Jméno mu dali první osadníci, kteří v noci slyšeli z buše neznámé zvuky, které přisoudili ďáblu.

S tasmánskými čerty je stejně jako s většinou australských zvířat problém, že přes den spí nebo se schovávají před sluncem a aktivní jsou jen v noci. V minulosti se vyskytovali čerti na celém území Austrálie, nyní na ně narazíte již jen na ostrově Tasmánie a to jen pokud budete mít štěstí. Stavy tasmánských čertů klesly v posledních dvaceti letech o 90 % a odborníci se obávají úplného vyhubení tohoto unikátního druhu, jak se to stalo ve třicátých letech tasmánským tygrům. Důvodem rapidního poklesu počtu tasmánských čertů jsou jak srážky s auty, tak i rakovina, proti které zatím neexistuje účinná léčba. V některých oblastech byla v noci kvůli ochraně přírody snížena maximální rychlost o čtvrtinu, což přineslo úbytek počtu srážek se zvířetem o polovinu.

Obrázek 11: Tasmánský čert

Dalším zvířátkem, se kterým jsme se v záchranné stanici konečně potkali, je vombat. Taky jsme si konečně pohladili koalu. Tři mláďata vombata, o která se láskyplně starala jejich pečovatelka, byla zachráněna z kapsy mrtvé vombatí mámy. Ano, i vombati jsou vačnatci a v kapse přejeté mámy dokáží přešít i několik dní. Zatím roztomilí uličníci se ve věku dvou let dostanou do velmi agresivní puberty a budou vypuštěni zpět do volné přírody. Zajímavostí o vombatech je, že na rozdíl od většiny ostatních živočichů nedělají kulaté, ale hranaté bobky. Vědci to přičítají malému množství vody ve vombatí stravě. Každý večer vyprodukuje vombat osmdesát až sto takových krychliček. Vombati budují rozsáhlé podzemní paláce, kde mají samostatnou noru na ložnici, záchod i spižírnu. V případě ohrožení zablokují vchod svým pevným zadkem, kde mají velmi tvrdou kost a téměř žádná nervová zakončení. Takto se brání proti tradičním australským predátorům. Po příjezdu Angličanů jsou ale jejich největšími nepřáteli stali zavlečení králíci, kteří v některých oblastech devastujícím způsobem spásají trávu.

 
Obrázek 12: Vombat

Poslední odpoledne na Tasmánii jsme strávili v muzeu starého a nového umění (MONA). Zážitkem tu byli i samotné záchody. Každá kabinka byla v jiném stylu. Jedna v třpytivém disko designu a další třeba zahalená tmou jen s videem promítaným na podlahu. Z moderních expozicí mi uvízly v paměti velké skleněné tubusy s různými přívodovými a jednou odvodovou hadicí, které v celku fungovaly jako lidský trávící trakt. Nevím, čím je krmili, ale smrdělo to přes půl muzea. Největším trhákem sekce starého umění byla vzácná mumie, na kterou jsme si vystáli asi půlhodinovou frontu. Mumie byla vystavená uprostřed tmavé místnosti s minimalistickým osvětlením. Spodní část místnosti byla zatopena vodou a k vystaveným mumiím se muselo přejít přes bílé čtvercové kameny. Celá expozice tím byla velmi působivá, možná až mírně děsivá.

Ale teď už jsme na letišti. Ahoj Tasmánie, bylo to krásných jedenáct dní a zas někdy na shledanou třeba s polární září. Ujeli jsme téměř 2 000 kilometrů a viděli velký kus Tasmánie, ale i tak zůstala spousta míst, které bychom ještě někdy chtěli navštívit.

Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět v neděli se můžete těšit na oddechovější a slibujeme, že i kratší díl o televizi, filmech a rádiu v Austrálii. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R

Vánoce 2015 v Tasmánii – první díl

Když jsme se rozhodli letošní Vánoce strávit na Tasmánii, moc jsme toho o ní upřímně nevěděli. Zeptali jsme se kamarádů ze Sydney, co by nám o Tasmánii řekli. Nejvíc nás asi pobavil známý, který nás významně upozorňoval na nutnost přeřídit si hodinky. Když se nám to nějak nezdálo, tak upřesnil, že myslel o 20 až 30 let zpět proti Sydney. Je sice pravda, že s mobilním a internetovým pokrytím to na řadě míst není žádná sláva. Na druhou stranu byla ale Tasmánie, konkrétně Cape Grim, vyhlášena místo s nejčistším vzduchem na světě. V Sydney jsme opustili kamarády, vánoční stromeček v Queen Victoria Building s krystaly Swarovski za 30 000 AUD (600 000 Kč), veselý vánočně vyzdobený linkový autobus i vše ostatní a vyrazili do Tasmánie.

 Obrázek 1: Netradičně vyzdobený linkový autobus

Tasmánie, místními familiárně označovaná jako Tassie (čti „tazí“), je známá zejména zemědělstvím a v rámci Austrálie se řadí k místům s největší nezaměstnaností, i když v porovnání s Ostravskem nebo jinými problematickými regiony v Evropě, není situace na Tasmánii nijak dramatická. Přesto zdejší populace roste v porovnání se zbytkem Austrálie velmi pomalu. Za rok na Tasmánii vzroste populace o tolik, kolik v západní Austrálii přibyde lidí za dva dny. Moře Bassova průlivu, který odděluje Tasmánii od hlavní australské pevniny, je velmi neklidné. Ztroskotala tu řada mořeplavců a často tuto oblast přirovnávali k Bermudskému trojúhelníku. Z pevninské Austrálie můžete na Tasmánii přeletět nebo dojet trajektem. Pokud nemáte opravdu odolný žaludek nebo se dostatečně nezásobíte pytlíky a léky na mořskou nemoc, vyplatí se zvolit první variantu.

Naši dovolenou jsme zahájili v hlavním městě australského státu Tasmánie, v Hobartu. Zajímavý byl už přílet. Mezi australskými státy je přísný zákaz převozu ovoce, ořechů, semen a některých dalších potravin. Důvodem jsou obavy ze zavlečení některých druhů a rozšíření nemocí. Pokud hranici přejíždíte autem, na vše dohlíží na kontrolních stanovištích, kde zkoumají i to, zda nemáte na botách nebo autech moc hlíny, ve které by se mohla semena přenést a případně vás nekompromisně pošlou k myčce. Cestou z letadla jsou k dispozici koše na poslední nedojedené svačiny a hrozba namátkových kontrol, se kterými jsme se do nedávna nesetkali a tak věřím, že řada lidí vědomky či nevědomky občas nějaké to jablko nebo oříšek převeze. Možná právě kvůli velké izolovanosti Tasmánie, tady jsme poprvé na kontrolu narazili a to s plnou parádou. Tousty se salátovými listy a mrkev nám celník dovolil, nakrájená vyloupaná jablka nás ale nechal sníst, než nás pustil dál. Skupinka Asiatů za námi na tom byla hůř. Museli vyhodit plnou tašku ovoce. O zákazu jim asi nikdo neřekl. Vycvičený pes vesele pobíhal po letišti a vyčmuchal několik darebníků s posledními nepovolenými věcmi. Na závěr vyskočil na pás, aby očichal velká zavazadla přijíždějící z letadla. Měl to vlastně tak trochu jako běhací pás. A pokud se vám představa zvířete na běžícím páse zdá zcela zcestná, tak vězte, že například v Praze v Troji, tak závodní koně standardně trénují. Cestou z letiště jsme jeli přes znovu obnovený Tasmánský most. Do pilíře původního mostu v roce 1975 narazila projíždějící loď a ten se zhroutil.

Dopoledne jsme prošli rozsáhlou botanickou zahradu. Z mnoha částí se Radkovi nejvíce líbil útulný japonský kout. Po roce a půl jsme tu také viděli břízu. Pod jednou palmou dokonce rostli klouzci a my jsme si vzpomněli na domov. Po obědě jsme vydali na procházku k Signální stanici (Signal Station). Bohužel značení nebylo příliš dobré a GPS stávkovala. Po hodině, kdy jsme byli stále na začátku, jsme se obrátili, abychom včas přijeli na farmu na krmení zvířat. I když jsme oba z vesnice, byli jsme zvědaví, jak se hospodaří tady. Huonské údolí (Huon Walley Caravan Park), kde jsme měli první dva dny ubytováni, je ovocnářskou oblasti. Kemp nabízí okolo 70 míst pro stany a karavany a přes Vánoce to tu zelo prázdnotou. I tak nás starší paní domácí ubytovala na odlehlém konci, daleko od hrstky ostatních stanů a pár karavanů. Těžko říci, jestli vyslyšela naši prosbu na klidné místo co nejdál od silnice nebo vypadáme jako vášnivci a chtěla nás uklidit od rodinek s dětmi. Každopádně jsme skončili s plochou tří fotbalových hřišť na náš malý půjčený stan.

Farmář nám nejdříve představil vypaseného pašíka, který se nechal krmit z ruky. Byl pěkně vybíravý. Oschlé housky mu nejely, ale nad koláčky si chrochtal blahem, a to doslova. Další na řadu přišlo dojení kravky, která z pastvy přiběhla na farmářovo zavolání. Pán je šprýmař a my se nechali nachytat. Vychloubal se, že namíří nejčerstvější mléko přímo do pusy. Nevěřila jsem, že mléko tak daleko doletí. Ale farmář to měl spočítané, takže jsme skončili od mléka od hlavy až k patě. Na další mléko už farmář naštěstí přinesl plastové kelímky.

Z Tasmánie, konkrétně z Huonského údolí, se vyváží jablka do zbytku Austrálie. Večerní drink jsme si tak nemohli dát nikde jinde než v nedalekém muzeu jablek (The Apple Shed Museum) a podával se jablečný cidre. Tasmánie má mírné klima podobné tomu českému. A přestože na jižní polokouli na Vánoce připadá začátek léta, příliš teplo nám nebylo. Nebo jsme už zhýčkaní subtropickým klimatem Sydney, kde i na zimním kempování bylo v mém tenkém sepraném spacáku přijatelně. I tak jsme se jako již tradičně první den na dovolené spálili. Koho by napadlo namazat se ve čtyři ráno, když jsme jeli z domu. A přes den bylo tolik zajímavostí, že na opalovací krém jsme si ani nevzpomněli. Sladce unavení a s červenými nosy usínáme v našem stanu už se slepicemi.

Ráno nás před stanem přivítala jinovatka a bylo to rozhodně poprvé, co jsem ve zmrzlé trávě šla na záchod v žabkách. Už chápu, že na Tasmánii žijí tučňáci a tuleni. Po brzké snídani jsme vyrazili na procházku v oblacích (Tahune Air Walk). Atrakce tu stojí od roku 2001 a masivní konstrukce by údajně unesla 12 malých slonů, tak nebyl důvod k obavám. Tahune znamená v jazyce domorodých Australců klidné místo s tekoucí vodou. Po procházce po železné konstrukci v úrovni korun stromů jsme pokračovali přes dva vysuté mosty a stezkou mezi borovicemi. Huonská borovice (pinie) se vyskytují pouze na Tasmánii a je ceněna pro kvalitní dřevo. Mohutné stromy připomínají spíše sekvoje s krátkými lehce zploštělými jehlicemi. Když se kácí les, sbírají lesáci semena stromů a pečlivě popisují, ze které oblasti pochází, aby je mohli znovu na stejné místo vysadit. Semena pukají, až pokud projdou požárem. Příroda si tak ošetřila, že po lesním požáru zmizí hustá nízká vegetace a malé stromky mají dostatek prostoru a světla k růstu. Dřevařský průmysl se v této oblasti rozběhl již s prvními anglickými osadníky. Díky hojnému používání dřeva jako stavebného materiálu a nejrůznějším dalším účelům je australská zahraniční bilance dřeva negativní. Schválně si tipněte, kolik jeden Australan spotřebuje dřeva ročně? Je to 1 000 kilo a číslo zahrnuje nejen dřevo použité na nábytek, papír a knihy ale i třeba na krabice.

 

Obrázek 2: Procházka v korunách stromů

Odpoledne byla v plánu další túra, když jsme ale viděli kamenitou nezpevněnou cestu, strach o půjčené auto nám nedovolil se po ní vydat. Rozhodli jsme se na místo toho prozkoumat tasmánské kulinární poklady. Začali jsme koláčem ze zdejších jablek. O titul nejlepší jablečný koláč soutěží každoročně zdejší hospodyňky. Koláč byl výborný. Naopak limonádu ze sarsaparilla (česky přestup pravý), kterou jsme si dali ze zvědavosti, můžeme doporučit jen milovníkům sirupu proti kašli.

Odpoledne se náš farmář pochlubil ukázkou, jak jeho psi zahání ovce do ohrady. Na Tasmánii chovají ovce plemene merino s nejkvalitnější vlnou, která údajně nekouše. Každoročně tu také střihači ovcí soutěží v různých disciplínách. Odpoledne jsme ještě vyrazili na ochutnávku medu do informačního centra. Koupili jsme si alespoň malou skleničku, kterou stihneme sníst tady, protože převoz medu mezi jednotlivými australskými státy je zakázán. Vybrali jsme med z blahovičníku (blue gum), který chutná po oříšcích. Populární je zejména tasmánský med z různých pylů z pralesů. Na rozdíl od zbytku světa zatím včely na Tasmánii nebyly napadeny nebezpečnou varroázou, proti které je nutné bojovat různými chemikáliemi. V období, kdy kvetou nejvýznamnější pralesní rostliny, naloží se úly s včelstvy na ohromné kamiony a rozestaví kolem pralesa. V budce u silnice jsme neodolali nabídce čerstvých malina a třešní. Farmáři postaví dřevěnou budku se svými produkty k silnici a řidiči podle cenovek v připravené kasičce nechají příslušný obnos.

K večeru jsme se vypravili ještě na vyhlídku na horu Mount Wellington, ze které je krásný výhled na Hobart. Hora je známá vysokým množstvím srážek a velmi nízkými teplotami. Celý kulinárně laděný den jsme završili večeří. Chtěli jsme ochutnat zdejší vyhlášené ryby. Po deváté večer na začátku pracovního týdne nebyl ale v ospalém Hobartu mnoho možností a tak jsme skončili s vietnamskou polévkou. Když jsme se za tmy vracely do kempu, bylo na dálnici vymeteno. Až později jsme si vzpomněli na desítky mrtvých klokanů, které jsme u silnice míjeli ráno a doporučení nejezdit za tmy kvůli velkému výskytu divokých zvířat. Naštěstí jsme dojeli v pořádku a unaveni jsme padli do stanu.

Obrázek 3:Tasmánský čert

Ráno nás přivítal teplejší den. Nebo jsme se už aklimatizovali. Po snídani jsme sbalili stan a vyrazili na naši okružní cestu kolem Tasmánie. Ranní kávu jsme si užili s výhledem ze Signální stanice (signál station). Předchozí bloudění nás odradilo od pěšího výstupu a tentokrát jsme se nahoru vydali autem. Kavárnu zdobily dech beroucí fotky tasmánské polární záře (Aurora), která vzniká v důsledku magnetického pole. Barva je obvykle červená a zelená a jsou to atomy a molekuly z naší atmosféry. Je těžko předvídatelná, ale nejčastěji může být v Austrálii pozorována ve fázi slunce, která nastane jednou za 11 let a naposledy byla v roce 2013.

Kolem silnice se krajina vlnila a oblé kopečky připomínali panoramata z Pána prstenů, jen s vyprahlou žlutou trávou. Odpolední krátký výšlap kolem jezera Svaté Kláry (Lake Saint Clair) a vzhůru do kempu. Večer jsme stan rozvinuli v minimalistickém kempu bez sprch. I tak byl ale jako většina australských kempů a veřejných prostor vybaven grilem. Už jste někdy vařili vodu v ešusu na grilu? Já ano. 

24. prosinec, Štědrý den je tu. V Austrálii se Vánoce slaví až 25. tak jsme využili otevřených obchodů a vyrazili na prohlídky dolů v Queenstown. V poklidném městečku nebylo den před svátky příliš rušno a tak jsme měli soukromou túru. Prošedivělý průvodce v dole na měď, zlato a stříbro sám několik let pracoval. A i když je tu zákaz focení, ukazuje nám nejlepší místa, a jen nás popohání, aby nás fotit nikdo nevyděl. Před vstupem do dolu nás vybaví holínkami, přilbou, svítilnou a skládacím dýchacím přístrojem pro všechny případy. Hned nás ale uklidňuje, že ho nikdy nepoužil. U ústí tunelu míjíme spouštěč smrdutého plynu, kterým se dává zpráva o nebezpečí do všech šachet. Díky uměle vybudované ventilaci je v tunelech mírný podtlak a během pár vteřin je varovný smrad všude.

Jedeme do tunelu po svažující se silnici, až už za sebou nevidíme světlo v ústí tunelu. Všude kolem je naprostá tma a svírá nás nepříjemný pocit, ale zvědavost vyhrává a míříme dolů. Po zhruba šestikilometrové jízdě vystupujeme z našeho džípu a jdeme si prohlédnout hlubinné stroje na drcení kamenů a selekci vzácných kovů. Celkově bylo v tomto komplexu za posledních sto let vybudováno čtrnáct kilometrů chodeb pro náklaďáky a hloubka dolu je přes kilometr. V minulosti tu bylo zaměstnáno i 2 000 horníků, dnes je to pouze 400 a v řadě úkolů nahradila lidskou práci ta mechanická. Horníci berou za těžkou práci i na Austrálii nadstandardní odměnu a pracují vždy pět dní, po kterých následuje pět dní volna. V dolech tu pracuje i několik žen a jsou velmi oblíbené pro svou pečlivou práci. Zajímavostí je, že v České republice je práce žen v dolech zakázána zákonem dodnes.

Obrázek 4: Vybaveni na cestu do dolu  

Důl v Queenstown plně kryje náklady na svůj provoz z těžby zlata a profituje z prodeje stříbra a mědi. Důl je vlastněn indickou společností a všechna měď je po vytěžení transportována do Indie. V odpočívárně dole od stropu visely šňůrky od čajových sáčků. Strop byl jimi hojně posetý a na vodorovné zdi se držely díky jejímu drsnému povrchu. O nenápadném jezírku na povrchu nám průvodce prozradí, že je hluboké přes 300 metrů a shromažďuje se tam voda odčerpaná z podzemí.

Průvodce nám dal také užitečné rady na naší další cestu, například, že tasmánské čerty je možné hladit pouze na ocásku, protože se neumí dostatečně otočit. Má silné čelisti, kterými roztomilá šelmička dokáže ukousnout lidský prst. Oběd jsme si na doporučení dali v nádražní starodávné kavárničce u manželky našeho průvodce. Já měla lososa a Radek kalamáry, což bych počítala jako štědrovečerní rybu, i když to technicky nebyl ani kapr, ani večeře. Ze stanice vyjíždí pravidelně parní lokomotiva na vyhlídkové jízdy. My už ale spěcháme dál.

Cestou jsme na silnici potkali dvě ježury a klokana. Tentokrát ještě živé. Dnešní den byl ve znamení celodenního výšlapu nedaleko hory Cradle Mountain, která je nejvyšším bodem Tasmánie a svou výškou 1 545 m připomíná českou Sněžku. Celkově má Tasmánie s Českou republikou mnoho společného – podobnou rozlohu i klima. Jen leží na opačném konci světa. Ale zpět na Cradle Mountain. Nejprve jsme vystoupali na vyhlídku Marianne Lookout a celou túru jsme završili cestu kolem Hrdliččího jezera (Dove Lake). Počasí nám přálo a sluníčko nás příjemně hřálo. Vombaty jsme sice neviděli, ale i tak to byl krásný výlet s vánočním nádechem. Lidé se na stezkách zdravili „Veselé Vánoce!“ a řada z nich měla santovskou čepici nebo třeba třpytivou girlandu na batohu.

Obrázek 5: Cradle Mountain

Poučili jsme se o familiárním výrazu pro Vánoce Chrissie (čti jako české slovo krysí s lehkým anglickým přízvukem). K zajímavým vánočním zvykům v Anglii a jejích bývalých koloniích patří „cracker bon bons“. Jak již název napovídá, jde o velký bonbon zabalený do vánočního papíru. Jen místo čokolády je uvnitř papírek s dětským vtipem nebo malá hračka. U slavnostního vánočního oběda dostane každá dvojice jeden bon bon a se sousedem u stolu ho roztrhnou. Komu zůstane v ruce větší část, může si nechat obsah. Malá petarda uvnitř práskne při trhání odtud název cracker (prásknutí). Kromě vtipu jsou uvnitř bonbonů i papírové koruny, které si všichni na společný oběd nasadí. Papírové královské koruny se jako součást některých oslav vyskytovaly už ve starověkém Římě. Tradici vánočních bonbonů vymyslel v roce 1847 Brit Tom Smith na podporu prodeje svých čokoládových bonbonů. Aby odlišil své bonbony od velké konkurence na trhu s cukrovinkami, začal Smith přidávat do bonbonů milostné zprávy a později i petardičky. Aby se papír neshořel, byly obaly zvětšeny a časem se z nich vytratily i sladkosti. Tradice se natolik zabydlela, že Tomu Smithovi byl postaven v Londýně památník. Když jsme nastupovali do letadla pod seznamem nepovolených věcí byl dolepen papírek s povinností nahlásit personálu třaskavé bonbony.

26. prosince na boxing day řada žen vyrazí ukořistit ty nejlepší kousky z vánočního výprodeje a pro australské pány je připraven tradiční zápas kriketu. Hra může trvat i několik dní, tak není nutné ji pozorně sledovat celou dobu. Nejoblíbenější způsob, jak si ji užít, je pozvat pár kamarádů, nakoupit dostatek piva, masa a klobásek na gril. Pánská jízda začíná obvykle již dopoledne a protáhne se většinou až do doby než se vrátí manželka znavená nákupy a vyhodí podnapilé kumpány. Celý den grilování na terase s občasným odbíháním do obýváku na kontrolu skóre je představou ideální vánoční zábavy řady Australanů.

Chtěli jsme se vrátit na Cradle Mountain udělat nějaké fotky a zkusit další stezku, počasí nám ale nepřálo. Prší a prší. Proto jedeme do města Lauceston. V jednom úseku pršelo tak silně, že stěrače nestíhaly a my polo oslepení omylem najeli do odbočovacího pruhu, což se nakonec ukázalo jako dobrá volba. Odbočka totiž vedla do kavárny malinové farmy. Všechno tu vypadalo lákavě a bylo těžké se rozhodnout. Nakonec jsme odolali netradiční kombinaci slaniny s malinami a dali si vafle s malinovou zmrzlinou a scones s marmeládou, jak jinak než malinovou. Scones jsou hutné australské neplněné buchty, skoro jako ty české jen kdybyste do nich nepřidali droždí, takže takové trochu sražené.

Obrázek 6: Malinová hostina

Odpoledne stále pršelo, tak jsme se schovali do muzea Královny Viktorie (Queen Victoria Museum), jehož sbírky jsou takovou všehochutí. Najdete tu expozici o historii Tasmánie od dob dinosaurů, hravou výstavu pro děti, část věnovanou jižní obloze, muzeum železnice a mnoho dalších. Konečně jsme tu viděli tasmánského čerta, i když jen vycpaného. Tasmánský čert neboli ďábel medvědovitý, největší žijící dravý vačnatec, velikosti psa, při boji vydává neuvěřitelné zvuky, které děsily první dobyvatele. A to ještě nepotkali jeho předchůdce zygomaturus z doby dinosaurů, který byl velký jako menší medvěd. Zajímavá byla i fotografická část věnovaná osobnostem Launcestonu. Šlo o běžné lidi, majitele kaváren, učitelky tance, podnikatele a našli jsme mezi nimi i vojenského letce původem z Československa. K pozdnímu obědu jsme si dali fish ´n´ chips, tedy rybu a hranolky ve vyhlášeném stejnojmenném bistru na břehu řeky Tamar. Na večerní procházku jsme šli do rezervace Cataract Gorge. Místní páv, lanovka s deštníčky a útulná kavárna ve mně evokovali atmosféru plováren třicátých let.

Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět v neděli se můžete těšit na pokračování naší tasmánské vánoční výpravy. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R