Dovolená nedovolená na Fidži – 1. část

Velikonoc jsem se letos nemohli dočkat. Čekala nás totiž cesta na Fidži. Při plánování dovolené nás velmi překvapilo, že i v porovnání s australskými cenami je Fidži v některých oblastech dražší, i když je mi jasné, že náklady na život místních jsou velmi odlišné od turistických cen. My měli to štěstí, že v rámci oslav dvacátého výročí firma, pro kterou Radek pracuje, pozvala na Fidži na čtyři dny zaměstnance a jejich rodiny. Za mě nejlepší zaměstnavatel všech dob. My se rozhodli si pobyt prodloužit o další týdne. Vzhledem k místním cenám jsme se ale z Hiltonu stěhovali nejprve do hostelu, jeden měl 28 postelí na pokoji, a poté do domorodé vesnice s popiskem ubytování, elektřina je dostupná jen při zvláštních příležitostech. Díky této diverzitě jsme měli možnost poznat mnoho aspektů života na Fidži. Při našich cestách nejsme na ubytování nároční a bereme cokoliv, kde to nevypadá, že se probudíme v lepším případě jen bez jedné ledviny.

Obrázek 1: Uvítání na Fidži

Předchozí odstavec byl původní úvod blogu, napsaný když jsme ještě netušili, jak se všechno vyvine. Pak to ale přišlo. Během této dovolené nás potkalo snad všechno, co mohlo. Začalo to Radkovým ztraceným zavazadlem, následoval cyklon, mořská nemoc na lodi, otrava jídlem, druhý cyklon, zaplavené silnice a pro návratu domů horečka. Navzdory vší nepřízni osudu ale musíme přiznat, že Fidži je překrásná země a ještě bychom se tam někdy rádi podívali. Taky doufáme, že jsme si všechnu cestovatelskou smůlu vybrali alespoň na několik let dopředu.

Fidži je ostrovní stát na sever od Nového Zélandu. Rozkládá se nedaleko Vanuatu, Tongy a Nové Kaledonie. Z celkového počtu 300 ostrovů je pouze 100 trvale obydlených. Tři čtvrtiny z celkové populace méně než milion obyvatel žije na největším ostrově. Hlavní město Suva na východním pobřeží. Moto země je bojte se boha a ctěte královnu. Oficiální jazyky jsou angličtina, fidžijština a hindi. Indové tvoří více než třetinu fidžijské populace. Většinové náboženství je křesťanství a hinduismus v indické komunitě. Indy sem dovezli britští kolonizátoři na práci na plantážích s cukrovou třtinou a řada z nich tu již zůstala. Navzdory tomu, že byli považování za obyvatele druhé kategorie a například nesměli vlastnit půdu. Místo toho se tu ale prosadili jako skvělí podnikatelé ve službách. Větší rovnoprávnost jim přinesla až nová ústava v roce 1997. Mezi hlavní průmyslová odvětví na Fidži patří lesnictví, těžba minerálů, rybaření a samozřejmě turismus. Významné je i pěstování cukrové třtiny, které tu zavedli britští kolonizátoři. Ti ovládali Fidži od roku 1874 do 1970, kdy získali Fidžijci nezávislost.

My začali naši cestu v Nadi, na západním pobřeží, v hlavní turistické destinaci na Fidži. V této oblasti je i nejpočetnější indická komunita a největší hinduistický chrám na jižní polokouli. I když bych přísahala, že něco podobného jsem už četla o nějakém chrámu v Austrálii. Unikátní fidžijská kultura se vyvinula za století četných bojů mezi místními kmeny. Provázeli ji i rituální lidské oběti a kanibalismus byl součástí každodenního života. Fidžijci dnes o tomto období mluví jako o čase ďábla. Mezi námořníky se ostrovům přezdívalo kanibalské a vyhýbali se jim. Díky tomu se zachovala unikátní místní kultura. V 17. století na Fidži dorazil holandský mořeplavec Abel Tasman. Ano, ten Tasman, po kterém se dnes jmenuje australský ostrov Tasmánie. V 19. století evropští osadníci mířili na Fidži za lovem velryb, santalovým dřevem a jako misionáři. Obdobně jako do Austrálie i na Fidži s sebou Evropané přivezli spalničky, proti kterým neměla místní populace vyvinutou imunitu. Epidemie zabila čtyřicet tisíc místních obyvatel.

Obrázek 2: Fidžijští bojovnici

Pojďme ale od historie k něčemu veselejšímu. Začněme třeba fidžijskou kuchyní. Asi tím nejtradičnějším fidžijským jídlem je rybí pokrm kokoda (čti kokoNda). Na rozdíl jiných jazyků, které mají některá písmena neznělá, například Francouzi nevylovují H, Fidžijci uprostřed některých slov naopak přidávají N. Město, které jsme navštívili se píše Nadi, ale čte Nandi. Ale zpět k místní kuchyni. Kokodu si připravíte následovně. Syrová ryba se nakrájí na kostky a nechá se odležet v citronové šťávě alespoň půl hodiny. Pak přidáme kokosový krém, nakrájené rajče a čili. Z české kuchyně k tomu má asi chuťově nejblíž zavináč s kokosovou příchutí. Fidžijci jsou milovníky kokosů a jsou součástí řady místních jídel. K oblíbeným dezertům patří banán s kokosovým krémem nebo kokosová zmrzlina.

Minimálně polovina lidí, kterým jsme řekly, že se na Fidži chystáme, nás varovala před kanibalstvím, kterým se tropický ráj v minulosti neblaze proslavil. Dnes už si z toho místní tak maximálně dělají srandu. Když jsem se jednou zeptali personálu, co je dnes k obědu, řekli nám jen „bílé maso“ a významně u toho mrkali. Ale nebojte jsem si jistá, že to bylo kuře. Další místní specialitou je pečení v hlíně na rozpálených kamenech. Nejprve se vykope díra v zemi, na kterou se naskládají rozžhavené kameny z ohně, další vrstva je bambus a palmové listí, pak maso, opět palmové listí a vrstva hlíny, které znemožní přístup vzduchu. Bambus tak nevzplane, jen chrání maso před přímým žárem. To se pak udělá na páře ve vlastní šťávě. Na velké oslavy místní zakopou celé prase. My zkusili kuře a šťavnatější stehýnko jsme asi v životě neměli.

Obrázek 3: Maso pečené v hlíně

Tradičním nápojem je zde kava (čti krátce), tedy výluh z kořene pepřovníku, který nemá s kávou nic společného. Ve velkém hmoždíři se nejprve kořen namele na prášek, přes plátýnko se pak louhuje ve velké dřevěné míse se studenou vodou. Nejvýše postavený člen v kruhu nabírá kavu z mísy skořápkou vydlabaného kokosu. Vždy se napije trochu sám a pak podá ostatním. Před i po pití všichni tlesknou a řeknou bula. Což ve fidžijštině znamená ahoj, přeneseně pak život a na zdraví. Chuť ani našedlá barva nápoje není příliš lákavá, připomíná bláto s příchutí pepře a dřeva. Alkohol zde tradičně nepijí. Místní muži si to však bohatě vynahradí kavou, která má uklidňující účinky a uvolňuje svaly. Je to velmi slabá droga a po kalíšku nebo dvou pravděpodobně nic neucítíte. Místní u kavy dokáží sedět hodiny a s velkým množstvím jsou tak uvolnění, že když na ně přijde hlad, neudrží vidličku a jídlo musí koulet po své paži do otevřené pusy, kterou si zapřou o rameno. Nejhorší prý je, když se vám ale jídlo u pusy nepodaří zastavit a vaše zrelaxovaná ruku s ním prostě pokračuje dál. Tuhle historku s námi sdílel místní náčelník a hned potom dodal, že on už kavu nepije. Můj tip je, že paní náčelníková mu kavu zakázala, protože vysedával s chlapy hodiny v kruhu, srkali kavu, místo aby pracovali na plantáži s cukrovou třtinou.

Obrázek 4: Pohoda na Fidži

Během dne i večeře jsme viděli řadu představení místního tance, stavění bambusového voru, pletení sukní a košíků z palmových listů. Namakaní borci se řvaním přiběhli v sukních z trávy. Poskakováním a výkřiky budili respekt. Taková tropická varianta bojové písně „Kdož jsú boží bojovníci“. Kvůli izolovanosti Fidžijci dlouho neuměli zpracovat kovy a všechny tradiční nástroje včetně zbraní jsou ze dřeva, bambusu, palmového listí nebo mušlí. Barevně pomalované látky mají často přírodní motivy s palmou, rybou nebo třeba mušlemi. Obliba tradičního tetování a některé další motivy mají společné prvky s domorodým obyvatelstvem sousedního Nového Zélandu, s Maury. Stejně jako oni i Fidžijci mají tmavou snědou pleť a jsou vysocí s robustní kostrou. I zde však mají někteří problémy s obezitou, za kterou zřejmě mohou tradiční těžká jídla. Tučný kokos, který je základem většiny sladkých i slaných pokrmů, štíhlé postavě příliš nepřeje.

Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a příští týden se můžete těšit na další díl našeho cestovatelského deníku z Fidži. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R

Víkendová plavba na hausbótu na řece Hawkesbury

Půjčení hausbótu jsme plánovali už delší dobu a letos v březnu jsme se konečně vypravili na prodloužený víkend na řeku Hawkesbury, oblíbené výletní oblasti nedaleko Sydney. I když to všechno začalo epidemií nachlazení u většiny posádky ještě před vyplutím, podezření na kurděje se nepotvrdilo. Všichni plavčíci zmobilizovali zbytky sil a vyjeli jsme v plném počtu deseti námořníků-amatérů.  Podmínkou vstupu na palubu bylo přečtení knihy Utajená řeka a kostým s vodní tématikou. Na palubě se tak sešli žena vodníka, námořníci i piráti. Jen se obávám, že česká postava vodníka se našemu australskému členu posádky musela zdát přinejmenším podivná. A samotné slovo vodník se ukázalo jako překladatelský oříšek.

K řízení se nikdo příliš nehrnul a tak to, poté co nás slečna z půjčovny bezpečně vyvezla z přístavu, zbylo na mě. Ještě nikdy mi téměř kilometr široká řeka nepřipadala tak úzká. Na manévrování máte kormidlo a můžete přidávat nebo ubírat výkon dvojici motorů. Zatočit na místě je ale poměrně složité a kvůli velkému zpoždění, musí kapitán každý krok plánovat dostatečně předem. Po několika otáčkách a hlavně s přibližujícím se mostem, jsem byla po krátké vzpouře v roli kapitána vystřídána Radkem. Nechtěli jsme podcenit riziko, že trefíme jeden z pilířů. Radkovi se to tam ještě povedlo obstojně. Za mostem se ale řeka stáčela, což už jsme nevybrali. Pro velký úspěch jsme tak projeli pod mostem zpět. V půjčovně, kde pohyb všech lodí vidí na velkém monitoru, se nad našimi manévry jistě velmi pobavili. Po chvíli si nový kapitán vše osahal a dva kamarádi se přiznali, že mají s řízením zkušenosti. Počasí nám přálo a po propršených týdnech jsme měli první slunečný víkend. Mohli jsme si tak užívat rybaření, jízdu na paddleboardech, plavání i grilování přímo na palubě.

Obrázek 1: Pirát Honza na paddleboardu (foto Petr Novák)

Starší, ale nedávno zrekonstruovaný hausbót pro 10 lidí se stal naším domovem na příští dva dny. I přestože nešlo o žádnou luxusní jachtu, nechybělo nic, co bychom mohli potřebovat. Nevelké vnitřní prostory byly plně vykompenzovány střešní terasou s posezením, kde jsme si užívali teplých paprsků australského babího léta a nočního pozorování jižní oblohy. Na palubě nechyběla mimo plně vybavené kuchyně ani sprcha. Vzhledem k limitovanému množství vody bylo sprchování omezeno na minutu na osobu na den. Pokud se rychle namočíte, vypnete vodu, namydlíte a bleskově spláchnete, dá se to stihnout i s mytím vlasů. Zkuste si to někdy doma. Na své pěvecké číslo pod proudem tekoucí vody, ale musíte zapomenout. Z technického vybavení mělo naše plavidlo mimo jiné alarm, který se spustí při plavbě na mělčině. Když začalo první den něco pískat, hned jsme zbystřili a zahájili úhybné manévry, po chvíli se ale ukázalo, že hluk jde z nedovřené lednice.

Největším zklamáním pro pánskou část posádky bylo ale jednoznačně to, že jsme nekotvili. Využívali jsme méně náročné uvazování k připraveným bójkám. I když se to možná na první pohled nezdá, kotvení může být poměrně komplikované. Zejména, když máte, stejně jako my, kotvu bez elektrického navijáku. Různé tvary kotvy jsou vhodné na odlišné složení dna. Musí se také vzít v úvahu příliv a odliv, a také proudy a směr větru, které se mohou během chvíle změnit. Při nočním kotvení musí proto posádka pravidelně kontrolovat, jestli kotva stále drží na místě. Zájmovostí je to, že na rozdíl od Australských silnic, na místních řekách se jezdi vpravo. Zřejmě jde o mezinárodní konvenci, kdy všechny lodě jezdi vpravo, aby v mezinárodních vodách nedocházelo ke zmatkům.

Obrázek 2: Naše plavidlo (foto Petr Novák)

Pro většinu z nás to bylo setkání po delší době a tak pro samé povídání a bohatý program, na plánované deskové hry téměř nedošlo. V sobotu jsme se vydali prozkoumávat širší okolí a užívat si sluníčka. Kluci skákali ze skály do vody, plavali jsme a pádlovali jsme na paddleboardu. Téměř prázdninová pohoda. Užívali jsme si i projížďky na dinghy, malém čluny, který jsme dostali, abychom mohli prozkoumávat i mělčiny, kam se s velkou lodí nedá zajet. Oblast je známá i mezi rybáři a i naší rybářské části posádky se podařil pěkný úlovek. Nad rybou jsme se ale slitovali a dali jí svobodu. Zahlédli jsme i několik rejnoků, černé placaté skvrny u dna, které mohou vypadat jako kámen. Když se ale přiblížíte rychle, odplavou nebo se zahrabou do písku. Připomnělo nám to cestu do Melbourne, kde na pláži v městečku Bendalong místní vyhazovali zbytky z čistění ryb do moře a rejnoci se ve velkém naučili chodit na tuhle hostinu. Můžete tak stát po kotníky ve vodě obklopeni těmito přátelskými tvory.

Obrazek 3: Rybáři v akci (foto Petr Novák)

Úrodné okolí řeky bylo v minulosti hojně osídleno domorodými Aboriginskými kmeny. Oblast se v roce 1789 vypravili prozkoumat i britští dobyvatelé. Věřili, že našli řeky dokonce dvě, a trvalo jim další 3 roky, než zjistili, že skončili u stejné řeky, kde před lety začali. Řeka získala své jméno po hraběti Hawkesburym, který pocházel z významné mořeplavecké rodiny. Do příchodu železnice hrála řeka důležitou roli v přepravě potravin ze zemědělských oblastí do Sydney. 

O britské kolonizaci v blízkosti řeky Hawkesbury  napsala Kate Grenville bestseller Utajená řeka (The Secret River). Pokud nejste zrovna čtenáři, můžete si pustit stejnojmenný dvoudílný film. Australské drama se odehrává počátkem 19. století. Historický román čtivou formou přibližuje každodenní realitu v Austrálii té doby. Příběh chudého Willa Thornhilla začíná v Británii, kde se hladem a zimou protlouká do chvíle, kdy je odsouzen za drobnou krádež k deportaci do Austrálie. Po vystoupení z temné lodi plné nemocí a nedostatku jídla je po několikaměsíční plavbě z Británie přidělen na nucené práce v Sydney. Přijíždí za ním i manželka s dětmi, která zde jako svobodný občan začala podnikat a založila si hospodu. Austrálie patřila k prvním zemím světa, kde mohli ženy nejen vlastnit majetek, podnikat, ale i dědili, protože jejich manželé ve výkonu trestu k tomu nebyli oprávněni. Život v kolonii ale nebyl jednoduchý. Obyvatelé se denně potýkali s chybějící zdravotní péčí, neuspokojivými dodávkami převážně zkaženého jídla z Británie, nedostatkem žen, střety s domorodci a alkoholismem. Problémy s alkoholem mezi bílým i domorodým obyvatelstvem dosáhly takové úrovně, že byl vyhlášen úplný zákaz alkoholu.

Obrázek 4: Krajina v oblasti řeky Hawkesbury (foto Petr Novák)

Hlavní hrdina je za tvrdou práci osvobozen. Vězeňská jízdenka do Austrálie však byla zásadně jednosměrná. Rodina tak stojí před volbou šetřit na zpáteční cestu nebo hledat štěstí v nové zemi. Will Thornhill vzpomíná na krušná léta v Británii a vidina úspěchu ho udrží v Austrálii, kde se majitelem půdy stane Brit, který si místo jako svůj majetek označil jako první. Pro chudáka Willa je vlastnění půdy splněným snem a s něčím takovým v Británii nemohl počítat. S nulovýma zkušenostma se zemědělstvím se pouští do pěstování kukuřice. Když se mu začíná dařit, získá na práci na svém poli i dva vězně. Ti často procovali v nelidských podmínkách připomínající spíše otročení, guvernér proto usměrnil jejich práci „pouze“ na šest dní v týdnu, deset hodin denně. S rostoucím počtem a velikostí farem britských dobyvatelů rostly třenice s domorodými Aboriginci, kteří byli vyhnáni z nejúrodnějších oblastí. V okolí řeky Hawkesbury vše vyvrcholilo příchodem britských vojáků, kteří domorodce nemilosrdně zmasakrovali.

Z obavy o těžce získanou úrodu i ze strachu o vlastní rodinu se hlavní hrdina zúčastní bitvy, při které se místní rozhodnou vzít svou verzi spravedlnosti do vlastních rukou. Autorka knihy poutavě líčí tehdejší situaci i pomocí různých postav obyvatel řeky Hawkesbury. Soused, který má s domorodou Aboriginkou děti, ale z obavy o názor sousedů to tají. Britské děti, které mezi svými kamarády nerozlišují, si hrají si bílými i Aboriginskými vrstevníky. Rodiče tato přátelství zakazují ze strachu motivovaného hlavně neznalostí. Britské ženy hledají u místních pomoc a léčitelské znalosti. Lékařská pomoc byla nedostatková v i Sydney, mimo město téměř neexistující. Další obyvatel vesnice, je zahořklý vdovec, který na neštovice v Austrálii ztratil ženu i všechny děti. Na neštovice zavlečené do Austrálie Brity zemřela i řada domorodců, kteří proti této neznámé nemoci neměli žádné protilátky. Jedna z postav je i násilník, kterému tvrdé zacházení a bičování zkazilo charakter a probudilo v něm nenávist k domorodcům. Během osudového masakru je většina domorodců v oblasti zabita a i když hlavní hrdina dosáhne bohatství, o kterém ani nesnil, pronásledují ho výčitky svědomí. Navzdory pohnuté historii jde o velmi krásné místo, které se jistě vyplatí navštívit.

Obrázek 5: Námořnickým ahoj se za celou posádku loučí kapitán Radek (foto Petr Novák)

Tož tak. Děkujeme všem čtenářům za přízeň a brzy se můžete těšit na další díl našeho australského deníku. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R