V druhé části našeho
pobytu jsme strávili dva dny v odlehlé vesničce na nevelkém ostrově.
Naplánovali jsme zde i setkání s našimi kamarády Vendulou a Petrem, kteří
v té době také byli na Fidži. Výletní loď pro zhruba 500 lidí postupně
stavěla u mnoha ostrovů a lidé nasedali do menších lodí, které pro ně
z resortu poslali. Naše zastávka byla až po pěti hodinách házení, které
jsem, nebýt poslední půlhodiny, zvládli bez nevolnosti. Když jsme dorazili do
vesnice následovalo představení starostovy a předání kavy a menšího peněžitého
daru. Starosta zrovna nebyl doma, tak za něho vše vyřídila jeho manželka a
dcera. Jak již jsme věděli z potvrzení rezervace ve vesnici panují
pravidla ohledně oblékání. Ženy musí mít sukni alespoň pod kolena a rozhodně není
akceptovatelné chodit na pláži ve vesnici v plavkách. Vydali jsme se proto
koupat na odlehlí konec pláže. Kdo mohl ale vědět, že tudy za chvíli budou
proudit davy děti a dospělých kteří se vrací z vedlejší vesnice. Kvůli
malé viditelnosti a nebezpečné situaci s korálem, který jsme zahlédli na
poslední chvíli, jsme vylezli z moře a šli s ploutvemi po pláži zpět
k ručníku. Zrovna v tu chvíli přišla největší skupinka místních a
dali se s námi do řeči. Oba jsme měli plavky a triko. Snažila jsem se tak
alespoň zakrývat zadek v plavkách ploutví. Moc to ale nešlo. Dospělí to
naštěstí nijak nekomentovali, ale jejich asi sedmiletá dcera si mě pořád upřeně
prohlížela.
Obrázek 7: Domorodá vesnice
Vesnice nemá zavedenou ani
tekoucí vodu ani elektřinu. Dešťovou vodu chytají do velkých nádrži, kde si pak
každý může přijít nacedit. Elektřina je každý den od 7 do 10 z dieselového
generátoru. Není však zavedená do všech chatiček. Díky odlehlosti ostrova a
malému osvětlení tu jsou příznivé podmínky na pozorování jižní hvězdné oblohy
s Mléčnou dráhou. Měli jsme tu také možnost seznámit se s fidžijským
pojetím času. Když se Fidžijce například zeptáte v kolik bude slibovaná
túra, pravděpodobně se bude snažit vyhnout přímé odpovědi. Pokud i nadále
budete trvat na časovém údaji a řekne vám například ve dvě hodiny, může to být
kdykoliv mezi dvanáctou a čtvrtou. Na jejich obranu ale musím dodat, že i
navzdory nepřízni počasí byli milí a snažili se nám pomoct najít aktivity jen
co na chvíli vysvitlo slunce nebo se trochu uklidnilo rozbouřené moře.
Místní na nás nepůsobili
příliš podnikavým dojmem a později jsme také zjistili, že za celým projektem
stojí Němec, který zakládá podobné ubytování v různých zemích. I když si
účtuje provizi, přináší do vesnice alespoň nějaký příjem. Místní se tím ale
příliš netrápí. Když dojdou peníze, nechají se na nějaký čas najmout na práci
v hotelu. Nebo také ne. Život ve vesnici nevyžaduje mnoho peněz.
K jídlu si shodí kokos z palmy před domem, k obědu uvaří místní
druh brambor kasava, který roste bez velkého úsilí v džungli za vesnicí a
když jsou příznivé podmínky, nachytají kraby nebo ryby. V rámci našeho
ubytování bylo i jídlo v rodinách. Každé jídlo vařila jiná domácnost. Měli jsme
tak možnost se seznámit s jejich životním stylem. Poznali jsme rodinu
pastora, který si stěžoval na místní nevěrné muže, které sem přijel napravit.
Podle fidžijské tradice jsou faráři a jejich rodiny každé tři roky přemístěni
do nové lokality, kde šíři své učení. Další den jsme obědovali u vojáka
mírových jednotek, který byl a znovu se chystal do Egypta. Poslední jídlo bylo
u velmi milé paní, která nám prozradila recept na zdejší specialitu, palačinky
roti. Bílá mouka se v míse zalije vroucí vodou a vypracuje se řidší těsto.
Tenké palačinky se po osmažení máčí v kokosovém mléce a podávají
s místním třtinovým cukrem. Dalším oblíbeným jídlem ve vesnici je indická
čočková polévka dahl s rýži.
Obrázek 8: Snídaně v domorodé
vesnici
Druhý den, když vysvitlo
slunce nás kamarád farář zasvětil do otevírání kokosů. Překvapilo nás, že ty
hnědé zralé z obchodu jsou ve skutečnosti ve žluté dužnině, ze které se
stejně jako vlašské ořechy musí vyloupnout. Jen to nejde tak snadno. Místní na
to používají bodák zapíchnutý do země, který vrazí pod silnou slupku a páčí.
Oloupaný hnědý kokos pak otevřou mačetou. Mě to trvalo několik seknutí. Drobná
manželka faráře, která se na to už asi nemohla dívat a potřebovala rozlousknout
svůj kokos a začít vařit oběd, přišla, dvakrát zlehka klepla mačetou a byla
hotová. Je prostě nutné vědět, kde je nejslabší místo kokosu.
Obrázek 9: Louskání kokosů
Odpoledne nás místní švihák
Bill vzal na prohlídku školy do vedlejší vesnice. Po kamenitém pobřeží cesta
trvala asi půl hodiny. Kvůli tragickému sesuvu kamení, který před několika
měsíci zasypal dvě školačky, děti teď vozí do školy a ze školy loď, pokud to
tedy povětrnostní podmínky dovolí. Základní a střední škola odhadem čítá 500
dětí z okolních vesnic. Školáci ze vzdálenějších ostrovů jsou ubytování
v prostých domcích hned vedle školy. Umím si představit, že ti si někdy
zanadávají, že na ně se zrušená škola kvůli nepřízni počasí nevztahuje. Dvě
skupinky zrovna měli na hřišti před školou tělocvik. Jedna hrála rugby a druhá
evropský fotbal. V odpoledním dusnu nás ani příliš nelákalo se jít přidat.
Nahlédli jsme raději do otevřených oken tříd. V jedné se menší děti učili
o podmořském životě a nové poznatky kreslily vodovkami. V další budově
měli praktické vyučování na práci v hotelu, což je na ostrovech hlavní
zdroj příjmu pro velkou část rodin. Z poslední třídy na nás pokřikovali
středoškolští výrostci. Raději jsme se tedy otočili, abychom jim příliš
nenarušili vyučování.
Obrázek 10: Fidžijská hodina
tělocviku
Cestou zpět nám ještě domácí
ukázal ovoce, které je dobré na akné a spáleniny od slunce. Trval na tom, že
musíme použít nejzralejší až hnijící kusy, které smrděli na několik metrů. Díky
Vendy, že ses za nás obětovala. Bill nám také ukázal v džungli klece
s místními pašíky. Došla také řeč na Českou republiku. Vyprávění o sněhu
pro něho asi bylo tak nepředstavitelné, že se nás zcela vážně ptal, jestli
v zimě vůbec vycházíme ven. Nejsem si také jistá, jestli nám věřil, že u
nás nerostou ananasy, banány a ani papája, a většinu roku si musíme vystačit
převážně s jablky nebo ovocem dovezeným z tropů, které se ale
s místní čerstvou papájou nedá srovnat. Naše chuťové buňky byly
překvapené, když jsme k jednomu obědu dostali pití výrazné tropické chuti,
o kterém jsem byla přesvědčená, že jde o nějaký chemický sirup. Majitelka nám
však ukázala strom, ze kterého neznámé bílé ovoce vzhledu malého mozku pochází.
Měli jsme tedy nejčerstvější možný džus.
Zajímavost, které jsem si na
Fidži všimli, je obliba žabek Baťa. Měli je i obyvatelé odlehlé vesnice a
v nabídce je měl za cenu okolo 100 korun i malý obchůdek v hotelovém
komplexu. Kamarád Petr neodolal a jedny si koupil. Dali jsme se u toho do řeči
s místní prodavačkou, která sice neměla tušení, kde je Česká republika
odkud Baťa pochází. Prozradila nám, ale že „značkové“ Baťa žabky si Fidžijci
oblíbili jako obuv na sváteční příležitost. Vzhledem k místnímu klimatu si
tu s pantoflemi vystačí celý rok. V létě se v nich nepotí noha a
v druhé polovině roku, v období dešťů, voda jednou stranou nateče a
druhou zase vyteče. Prostě jako se vším, ani s tímto si tu příliš nedělají
hlavu.
Naše poslední zastávka byl
tropický ráj, ostrůvek obklopený korály a pojmenovaný podle častého výskytu
rejnoků. Jediným škraloupem byli po mohutných deštích všudypřítomní komáři,
kteří mě obecně milují. Po vydatné snídani, jsme před nimi utekly na
šnorchlování. Různobarevné korály a mnoho ryb bylo hned u pobřeží. Během
plavání zpět k našemu ubytování jsme jen pár metrů od břehu zahlédli i
rejnoka a velkou chobotnici, která měnila barvu podle toho, na který korál se
zrovna přisála. Hned jak jsme skočili do vody, začalo nás něco štípat a svědit.
Náš průvodce nám řekl, že to jsou podmořské blechy a za určitého proudění vody
se v této oblasti vyskytují. Čekala jsem jen, kdy dodá „to je blecha
mořská, ta na člověka nejde“. Mě si ale oblíbily, stejně jako komáři.
Nepříjemný pocit byl srovnatelný se štípnutím komára, jen četnost byla mnohem
vyšší. Na pláži jsme se bavili pozorováním krabů. Ti menší běhali neuvěřitelně
rychle do strany, tak jak to krabi dělají. Ti větší si zalézají do prázdných
mušlí. Většinou jin nekouká ani klepítko. Jen najednou vidíte mušličku, jak se
zvedne a někam odchází.
Obrázek 11: Tropický ráj
Třešničkou na dortu naší
dovolené měl být let hydroplánem zpět na největší ostrov, o kterém místní mluví
jako o pevnině. Kvůli druhému přicházejícímu cyklónu jsme však museli odjet
lodí o den dříve, což jsme málem obrečela. Poslední noc jsme tak strávili zpět
v hostelu u letiště a bohužel i náhradní program, návštěva místních
horkých pramenů a bahenního jezírka, byl bohužel kvůli zaplavené silnici také
zrušen.
I když nám počasí příliš
nepřálo a přes Fidži se během našeho pobytu prohnal dvakrát cyklon Josie a
přívalové deště, alespoň jsme měli čas seznámit se blíže s místní
kulturou. Od neuvěřitelně milých a vždy usměvavých Fidžijců bychom se mohli
inspirovat. Všimli jsme si i jejich velkého smyslu pro humor, který je podobný
tomu českému. Udělat komedii z ukřižování Ježíše Krista nebo ze své
kanibalské historie, a ještě se tomu zasmát, jistě neumí každý. Já osobně si
tak z Fidži mimo opálení z jediných dvou slunečných dní odvážím i
předsevzetí, že se nebudu brát tolik vážně. Přidáte se?
Obrázek 12: Propršený ale
krásný den
Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a
zase někdy příště se můžete těšit na další díl našeho cestovatelského deníku.
Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.
M+R
Žádné komentáře:
Okomentovat