neděle 30. srpna 2015

Australská zlatá horečka



Ano, i Austrálie má svou zlatou horečku, jen se o ní nemluví tolik jako o té v Americe, o které vznikla řada filmů. V posledních několika stoletích proběhla zlatá horečka v Austrálii, Číně, Kalifornii a ta zřejmě nejznámější na řece Klondike, kterou ve svých románech proslavil Jack London.

Ale od začátku o té australské. Ještě před tím, než začala australská těžba zlata, byl zde jako platidlo používán rum. První australští usedlíci, kteří čelili těžkým životním podmínkám a chybějící infrastruktuře, požádali britskou královnu o peníze na nemocnici. Ta jim bohužel nevyhověla. Jeden z politiků však přišel s nápadem, získat peníze z prodeje licence na dovoz alkoholu do Austrálie. Tímto činem vydělal na sydneyskou nemocnici, která je tak velká, že nikdy nebyla plně využitá k léčbě nemocných. Nemocnice je dodnes přezdívána „rumová“. Jako platidlo byl objemný rum nahrazen záhy praktičtějším zlatem.

Zlaté šílenství začalo v australském státě Nový Jižní Wales na východním pobřeží a bylo následováno významnými nálezy zlata na jihu ve státě Viktoria a završeno těžbou na západním pobřeží na konci devatenáctého století.

Novém Jižním Walesu bylo první zlato objeveno již v roce 1823. K jeho masové těžbě ale došlo až později. V roce 1851 zlato hledalo zhruba 100 lidí. O několik měsíců později již tu byly 2000 zlatokopů a další tisíce byly na lodích do Austrálie. Během deseti let zlaté horečky vzrostla populace Nového Jižního Walesu z 200 000 na 357 000. Výnosy v této lokalitě činily během druhého roku zlatého šílenství přes 24 tun zlata. V roce 1872 všechny statistiky překonal nález 235 kilogramů těžkého zlatého nuggetu velikosti dospělého muže, pojmenovaného po svém nálezci Holtermannův nugget. Když přivřu obě oči, Holtermann mi připomíná tatínka Péti Bajzy ze seriálového zpracování Poláčkova románu Bylo nás pět. Když odmyslíme časovou nepřesnost, mohlo by to být vysvětlení, kde vzal na svůj koloniál.

Obrázek 1: Holtermannův nugget

Zlatá horečka v australském státě Viktorie začala v roce 1851 a trval pouze deset let. Navzdory relativně krátké době se tu vytěžilo přes 60 milionů trojských uncí zlata, tedy 2 000 tun. Město Melbourne v období zlaté horečky skokově rostlo. Kde ještě v roce 1835 nebyli žádní běloši, o dvacet let později již stálo stodvacetitisícové město. Město Castlemaine se proslavilo možností sbírat zlaté nuggety bez nutnosti kopat a poté vzali zlatokopové útokem zlatonosné řeky v této oblasti.

Vidina rychlého bohatství přilákala zlatokopy z celého světa, což pozitivně přispělo k nárůstu v té době nevelká australská populace. Masový byl příliv zejména Číňanů. Ve snaze potlačit tento trend byla vydána řada diskriminačních zákonů. Například některé dopravní prostředky měly kvótu, že Číňané musí tvořit měně než polovinu cestujících. Poté co do Austrálie dorazily zprávy o nálezech zlata v Americe, následoval exodus zlatokopů, zejména těch z Evropy a Ameriky. Ve snaze udržet na rudém kontinentě nové obyvatele, přislíbili zástupci britské vlády odkup australského zlata, na vládní náklady byly vypraveny jednotky geologů specializujících se na zlato a obměna byla slíbena tomu, kdo první objeví nové naleziště.

Zlatá horečka s sebou přinesla i řadu sociálních a ekonomických problémů. Deset městeček na jih od Melbourne se proměnilo v ohromný slum a stany se staly domovem tisíců migrantů z celého světa. Zlatokopové utápěli své těžké životní a pracovní podmínky v alkoholu. Rozšířil se také výkon nejstaršího povolání, prostitutky zajišťovaly zábavu v genderově nevyvážené společnosti. Profesionální společnice byly svým způsobem také zlatokopky. V Austrálii si přišly na čtyřnásobný výdělek než jejich kolegyně v jiných lokalitách. Dalším problémem byly nedostatečné dodávky jídla i zlatokopecké náčiní, což vyhnalo jejich ceny během jedné z největších zásobovacích krizí do závratných výšin. V pouštních neobydlených oblastech byly navíc komplikované dodávky vody. Jsou tak známé nejen případy úmrtí žízní, ale i v důsledku nemocí ze špíny.

Po několika desetiletích australské zlaté horečky byla těžba zlata zcela zastavena. Velký boom zlatokopectví zejména v západní Austrálii nastal v důsledku pádu americké burzy a zdvojnásobení cen zlata v roce 1921. Bohužel větší nálezy byly tehdejší technologií nedosažitelné a tak po několika letech došlo k opětovnému utlumení těžby. Díky novým technologiím a opětovnému nárůstu světových cen zlata, byla těžba v Austrálii znovu obnovena v 80. letech.

Významná jsou také australská naleziště železné rudy na západním pobřeží. Většina z nich se nachází v odlehlých velmi řídce osídlených oblastech. Zdejší zaměstnanci se přezdívají „flying workers“ (létající pracovníci). Obvykle mají domov a rodiny v některém z velkých australských měst a několik týdnů práce střídá týden volna s rodinou. Skutečnost, že takový pracovní režim nevyhovuje každému, je kompenzována velmi štědrou výplatou i na australské poměry. Bohužel i tak si odloučení od rodiny a přátel vybírá svou daň a mezi létajícími pracovníky je významné procento sebevražd. Většina z nich chce takto procovat pouze chvíli a našetřit nějaké peníze. Poté co si ale zvyknou na vyšší životní úroveň, nadstandardní výplata se jim jen těžko opouští. Před několika měsíci byl dosažen smutný rekord v procentu sebevražd těchto pracovníků. Vzhledem ke klíčovému významu tohoto odvětví zasedala nad touto problematikou i australská vláda.

Podle legendy došlo k nálezu australské železné rudy v 60. letech, když byl při letu v bouři zlatokop Hancock přinucen letět nízko nad zemí a všiml si stovek kilometrů železných hor. Až později se ukázalo, že jeho objev ukrývá 24 miliard tun železné rudy. Paradoxem je, že největší objem exportu australské železné rudy míří do Číny. Pohnutou historii má i australská těžba niklu, který našel své odbytiště zejména v době války ve Vietnamu. Tento konflikt raketově vystřelil ceny akcií australských těžařských společností.

Mezi další nerostné bohatství Austrálie patří uhlí a stříbro. Významný je také export australských perel a opálů. Austrálie je známá i díky zemědělské produkci a australská přenice je označována jako nové zlato. Perlička na závěr. Schválně tipněte si, kolik procent australské pevniny zabírají doly? Přes nemalý význam těžařství je to pouze 0,02% a větší rozlohu než australské doly zaujímají zdejší hospody.

Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň. Bohužel pracovní, studijní a jiné povinnosti nás dohnaly, a proto jsme nuceni na chvíli blog přerušit. TENTO DÍL JE POSLEDNÍ PŘED NAŠÍ PŘESTÁVKOU. Na další se můžete těšit v LEDNU. Připravujeme pro vás díl o australské televizi, vinařství, Velkém bariérovém útesu, Radkův díl o cestě autem kolem poloviny Austrálie a mnoho dalších. Užijte si zbytek českého léta a v lednu na shledanou.

M+R

neděle 9. srpna 2015

O vtipných momentech a zajímavostech práce v Austrálii


Austrálie jako první zavedla v roce 1856 osmihodinovou pracovní dobu s odůvodněním, že propuštění vězni, kteří tvořili v té době významnou část australské populace, potřebují více prostoru na sociální začlenění a zlepšení morálky. Dalším důvodem byly četné stížnosti anglických kolonizátorů na horké australské podnebí.  Austrálie byla přezdívána pracovním rájem a trend snižování počtu pracovních hodin se odtud rozšířil i do ostatního civilizovaného světa. Před touto reformou nebylo neobvyklá čtrnáctihodinová pracovní doba šestkrát v týdnu. Pracovní soboty byly v Austrálii zrušeny již v roce 1948, kdy se Evropa ještě vzpamatovávala z válečných škod. V Československu se o sobotách budovaly lepší socialistické zítřky mnohem déle. I když ke snižování počtu pracovních sobot u nás docházelo již od 60. let, definitivně byly zrušeny až na jaře 1989. I když Australané mají pověst, že nejsou mistři přesčasů a hned po pracovní době raději rychle spěchají na pláž, v metropolitní Sydney je i řada kariérně orientovaných lidí a pro některé z nich jsou soboty pracovní i dnes.


Co se Australské ekonomiky týče. Drží si pátý kontinent dlouhodobě nízkou míra nezaměstnanosti, která se stejně jako v Česku pohybuje okolo šestiprocentního průměru. Stejně jako v Česku i v Austrálii jsou oblasti s vyšší nezaměstnaností. Australským Ostravskem a Mosteckem je například ostrov Tasmánie.  A to zejména díky své geografické poloze a nevůli Tasmánců opustit ostrov. V únoru 2015 byla míra inflace v Česku stlačená měnovou politikou ČNB k historickému minimu 0,1 %. Cílování inflace provádí ČNB od roku 1998. Od roku 2013 pak také cílování měnového kurzu. Což stlačilo českou inflaci, která se ještě do roku 1998 pohybovala okolo 10%. Australská míra inflace je rovněž na svém minimu v porovnání s minulými lety a dosahuje 1,5%. Ale zpět k zajímavostem z australského pracovního života.

I v Austrálii to obvykle začíná životopisem. Jeho australská forma může Evropany zaskočit. Narazit můžete hned u nadpisu. Anglické slovo pro životopis „curriculum vitae“ se tu nepoužívá a řada lidí ani neví, co znamená. Uspějete spíše s výrazem „resume“, někdy přepisované jako „résumé“. Zapomeňte na české poučky o životopise na jednu stránku obsahujících pouze informace přímo související s danou prací. V Austrálii jsou detailní životopisy a pracovní reference vyžadovány i od servírek a uklízeček. Nezapomeňte zmínit, na jakých projektech a esejích jste pracovali ve škole, že jste organizovali maturitní ples, vyhráli matematickou olympiádu a turnaj v šipkách. Samozřejmostí je i výčet silných stránek tipu týmový duch a nadstandardní organizační dovednosti, a barvitý popis, jak jste je v minulosti využili. No v ČR bych se asi vysmála všem s takovým životopisem, tady je to ale norma.  Podle australských příruček jsou dvě až tři stránky životopisu minimum pro absolventa bez praxe.

Americké za všech okolností rovné zacházení se začíná vkrádat i do Austrálie. V žádném případě tak ke svému životopisu nesmíte připojit fotku, aby nemohlo na jejím základě dojít k diskriminaci. Upřímně hlubší význam v tom nevidím, protože o asijském původu člověka jménem Nguyen není sporu, ať už vidíte fotku nebo ne. Zároveň najít fotku žadatele o zaměstnání je otázkou pár vteřin na internetu. Na druhou stranu je pochopitelné, že například při práci s klienty, mají přednost kandidáti s odpovídajícím vzděláním, ale i ti, kteří firmu reprezentují svou vizáží.

Zatím to tu ještě není ale dotažené až do amerických extrémů. Nedávno jsem slyšela rozhovor s jedním Čechem, který v rámci vojenské jednotky prodělal mimo školení, co dělat v případě minového útoku i výcvik, jak se chovat k americkým vojačkám. Nepřípustné je například pouštění do dveří a pohled delší než tři vteřiny.  Takové „zvrhlé“ chování by mohlo být kvalifikováno jako sexuální harašení.

Naše životopisy jsme vyladili na australskou podobu relativně rychle, i tak jsme ale několikrát narazili. Alespoň je teď čemu se zasmát. Na počátku našeho pobytu tady jsem se zeptala konzultanta z personálního oddělení, jestli mám poslat životopis i s fotkou a ten vypadal, že omdlí na místě.  Když jsem odstranila fotku z životopisu a dostala se na pohovor na servírku, chtěla jsem se blýsknout zkušeností jako hosteska. Bohužel jsem použila slovo „hostess“, které znamená spíš než hostesku společnici včetně sexuálních služeb. Paní na pohovoru se na mě divně dívala, tak jsem to pro jistotu ještě zopakovala. Na to proč se tolik divila, jsem přišla až za několik dní.

Australský puritánský přístup k alkoholu už jsem zmiňovala, ale existují výjimky. Šokující je například přístup zaměstnavatelů k alkoholu. Na jednu stranu samozřejmě ani v Austrálii nemůžete chodit do práce opilí. Na stranu druhou ale v řadě kanceláří dávají pro své zaměstnance volně k dispozici pivo, cidre, a někdy i víno. Ne že by se pilo od rána do večera, ale v pátek odpoledne si zaměstnanci rádi při práci přihnou a bez alkoholu se neobejdou ani odpolední školení a schůzky.

Na závěr bych se s vámi ráda podělila o australské práci snů, o které nedávno psal i jeden český magazín pro pány. Zaměstnání spočívající v chození na masáž zahrnující i sexuální služby na účet státního rozpočtu je při nejmenším netradiční. Celý koncept má ale bohulibí cíl nejen pro samotného zaměstnance. Jde totiž o způsob boje s prostitucí. Při podezření, že některý maserský salón poskytuje více než jen úlevu od bolavých zad, je najímána soukromá detektivní agentura, která pošle své agenty v civilu, a pokud se podezření prokáže, agenti musí podat usvědčující svědectví u soudu. Šance na usvědčení nelegální prostituce se zvyšují, pokud si daný agent s rádoby masérkou užil.

Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět v neděli se můžete těšit na díl o australské zlaté horečce. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R