neděle 22. dubna 2018

Dovolená nedovolená na Fidži – 3. část


V druhé části našeho pobytu jsme strávili dva dny v odlehlé vesničce na nevelkém ostrově. Naplánovali jsme zde i setkání s našimi kamarády Vendulou a Petrem, kteří v té době také byli na Fidži. Výletní loď pro zhruba 500 lidí postupně stavěla u mnoha ostrovů a lidé nasedali do menších lodí, které pro ně z resortu poslali. Naše zastávka byla až po pěti hodinách házení, které jsem, nebýt poslední půlhodiny, zvládli bez nevolnosti. Když jsme dorazili do vesnice následovalo představení starostovy a předání kavy a menšího peněžitého daru. Starosta zrovna nebyl doma, tak za něho vše vyřídila jeho manželka a dcera. Jak již jsme věděli z potvrzení rezervace ve vesnici panují pravidla ohledně oblékání. Ženy musí mít sukni alespoň pod kolena a rozhodně není akceptovatelné chodit na pláži ve vesnici v plavkách. Vydali jsme se proto koupat na odlehlí konec pláže. Kdo mohl ale vědět, že tudy za chvíli budou proudit davy děti a dospělých kteří se vrací z vedlejší vesnice. Kvůli malé viditelnosti a nebezpečné situaci s korálem, který jsme zahlédli na poslední chvíli, jsme vylezli z moře a šli s ploutvemi po pláži zpět k ručníku. Zrovna v tu chvíli přišla největší skupinka místních a dali se s námi do řeči. Oba jsme měli plavky a triko. Snažila jsem se tak alespoň zakrývat zadek v plavkách ploutví. Moc to ale nešlo. Dospělí to naštěstí nijak nekomentovali, ale jejich asi sedmiletá dcera si mě pořád upřeně prohlížela.

Obrázek 7: Domorodá vesnice

Vesnice nemá zavedenou ani tekoucí vodu ani elektřinu. Dešťovou vodu chytají do velkých nádrži, kde si pak každý může přijít nacedit. Elektřina je každý den od 7 do 10 z dieselového generátoru. Není však zavedená do všech chatiček. Díky odlehlosti ostrova a malému osvětlení tu jsou příznivé podmínky na pozorování jižní hvězdné oblohy s Mléčnou dráhou. Měli jsme tu také možnost seznámit se s fidžijským pojetím času. Když se Fidžijce například zeptáte v kolik bude slibovaná túra, pravděpodobně se bude snažit vyhnout přímé odpovědi. Pokud i nadále budete trvat na časovém údaji a řekne vám například ve dvě hodiny, může to být kdykoliv mezi dvanáctou a čtvrtou. Na jejich obranu ale musím dodat, že i navzdory nepřízni počasí byli milí a snažili se nám pomoct najít aktivity jen co na chvíli vysvitlo slunce nebo se trochu uklidnilo rozbouřené moře.

Místní na nás nepůsobili příliš podnikavým dojmem a později jsme také zjistili, že za celým projektem stojí Němec, který zakládá podobné ubytování v různých zemích. I když si účtuje provizi, přináší do vesnice alespoň nějaký příjem. Místní se tím ale příliš netrápí. Když dojdou peníze, nechají se na nějaký čas najmout na práci v hotelu. Nebo také ne. Život ve vesnici nevyžaduje mnoho peněz. K jídlu si shodí kokos z palmy před domem, k obědu uvaří místní druh brambor kasava, který roste bez velkého úsilí v džungli za vesnicí a když jsou příznivé podmínky, nachytají kraby nebo ryby. V rámci našeho ubytování bylo i jídlo v rodinách. Každé jídlo vařila jiná domácnost. Měli jsme tak možnost se seznámit s jejich životním stylem. Poznali jsme rodinu pastora, který si stěžoval na místní nevěrné muže, které sem přijel napravit. Podle fidžijské tradice jsou faráři a jejich rodiny každé tři roky přemístěni do nové lokality, kde šíři své učení. Další den jsme obědovali u vojáka mírových jednotek, který byl a znovu se chystal do Egypta. Poslední jídlo bylo u velmi milé paní, která nám prozradila recept na zdejší specialitu, palačinky roti. Bílá mouka se v míse zalije vroucí vodou a vypracuje se řidší těsto. Tenké palačinky se po osmažení máčí v kokosovém mléce a podávají s místním třtinovým cukrem. Dalším oblíbeným jídlem ve vesnici je indická čočková polévka dahl s rýži.

Obrázek 8: Snídaně v domorodé vesnici

Druhý den, když vysvitlo slunce nás kamarád farář zasvětil do otevírání kokosů. Překvapilo nás, že ty hnědé zralé z obchodu jsou ve skutečnosti ve žluté dužnině, ze které se stejně jako vlašské ořechy musí vyloupnout. Jen to nejde tak snadno. Místní na to používají bodák zapíchnutý do země, který vrazí pod silnou slupku a páčí. Oloupaný hnědý kokos pak otevřou mačetou. Mě to trvalo několik seknutí. Drobná manželka faráře, která se na to už asi nemohla dívat a potřebovala rozlousknout svůj kokos a začít vařit oběd, přišla, dvakrát zlehka klepla mačetou a byla hotová. Je prostě nutné vědět, kde je nejslabší místo kokosu.

Obrázek 9: Louskání kokosů

Odpoledne nás místní švihák Bill vzal na prohlídku školy do vedlejší vesnice. Po kamenitém pobřeží cesta trvala asi půl hodiny. Kvůli tragickému sesuvu kamení, který před několika měsíci zasypal dvě školačky, děti teď vozí do školy a ze školy loď, pokud to tedy povětrnostní podmínky dovolí. Základní a střední škola odhadem čítá 500 dětí z okolních vesnic. Školáci ze vzdálenějších ostrovů jsou ubytování v prostých domcích hned vedle školy. Umím si představit, že ti si někdy zanadávají, že na ně se zrušená škola kvůli nepřízni počasí nevztahuje. Dvě skupinky zrovna měli na hřišti před školou tělocvik. Jedna hrála rugby a druhá evropský fotbal. V odpoledním dusnu nás ani příliš nelákalo se jít přidat. Nahlédli jsme raději do otevřených oken tříd. V jedné se menší děti učili o podmořském životě a nové poznatky kreslily vodovkami. V další budově měli praktické vyučování na práci v hotelu, což je na ostrovech hlavní zdroj příjmu pro velkou část rodin. Z poslední třídy na nás pokřikovali středoškolští výrostci. Raději jsme se tedy otočili, abychom jim příliš nenarušili vyučování.

Obrázek 10: Fidžijská hodina tělocviku

Cestou zpět nám ještě domácí ukázal ovoce, které je dobré na akné a spáleniny od slunce. Trval na tom, že musíme použít nejzralejší až hnijící kusy, které smrděli na několik metrů. Díky Vendy, že ses za nás obětovala. Bill nám také ukázal v džungli klece s místními pašíky. Došla také řeč na Českou republiku. Vyprávění o sněhu pro něho asi bylo tak nepředstavitelné, že se nás zcela vážně ptal, jestli v zimě vůbec vycházíme ven. Nejsem si také jistá, jestli nám věřil, že u nás nerostou ananasy, banány a ani papája, a většinu roku si musíme vystačit převážně s jablky nebo ovocem dovezeným z tropů, které se ale s místní čerstvou papájou nedá srovnat. Naše chuťové buňky byly překvapené, když jsme k jednomu obědu dostali pití výrazné tropické chuti, o kterém jsem byla přesvědčená, že jde o nějaký chemický sirup. Majitelka nám však ukázala strom, ze kterého neznámé bílé ovoce vzhledu malého mozku pochází. Měli jsme tedy nejčerstvější možný džus.

Zajímavost, které jsem si na Fidži všimli, je obliba žabek Baťa. Měli je i obyvatelé odlehlé vesnice a v nabídce je měl za cenu okolo 100 korun i malý obchůdek v hotelovém komplexu. Kamarád Petr neodolal a jedny si koupil. Dali jsme se u toho do řeči s místní prodavačkou, která sice neměla tušení, kde je Česká republika odkud Baťa pochází. Prozradila nám, ale že „značkové“ Baťa žabky si Fidžijci oblíbili jako obuv na sváteční příležitost. Vzhledem k místnímu klimatu si tu s pantoflemi vystačí celý rok. V létě se v nich nepotí noha a v druhé polovině roku, v období dešťů, voda jednou stranou nateče a druhou zase vyteče. Prostě jako se vším, ani s tímto si tu příliš nedělají hlavu.

Naše poslední zastávka byl tropický ráj, ostrůvek obklopený korály a pojmenovaný podle častého výskytu rejnoků. Jediným škraloupem byli po mohutných deštích všudypřítomní komáři, kteří mě obecně milují. Po vydatné snídani, jsme před nimi utekly na šnorchlování. Různobarevné korály a mnoho ryb bylo hned u pobřeží. Během plavání zpět k našemu ubytování jsme jen pár metrů od břehu zahlédli i rejnoka a velkou chobotnici, která měnila barvu podle toho, na který korál se zrovna přisála. Hned jak jsme skočili do vody, začalo nás něco štípat a svědit. Náš průvodce nám řekl, že to jsou podmořské blechy a za určitého proudění vody se v této oblasti vyskytují. Čekala jsem jen, kdy dodá „to je blecha mořská, ta na člověka nejde“. Mě si ale oblíbily, stejně jako komáři. Nepříjemný pocit byl srovnatelný se štípnutím komára, jen četnost byla mnohem vyšší. Na pláži jsme se bavili pozorováním krabů. Ti menší běhali neuvěřitelně rychle do strany, tak jak to krabi dělají. Ti větší si zalézají do prázdných mušlí. Většinou jin nekouká ani klepítko. Jen najednou vidíte mušličku, jak se zvedne a někam odchází.

Obrázek 11: Tropický ráj

Třešničkou na dortu naší dovolené měl být let hydroplánem zpět na největší ostrov, o kterém místní mluví jako o pevnině. Kvůli druhému přicházejícímu cyklónu jsme však museli odjet lodí o den dříve, což jsme málem obrečela. Poslední noc jsme tak strávili zpět v hostelu u letiště a bohužel i náhradní program, návštěva místních horkých pramenů a bahenního jezírka, byl bohužel kvůli zaplavené silnici také zrušen.

I když nám počasí příliš nepřálo a přes Fidži se během našeho pobytu prohnal dvakrát cyklon Josie a přívalové deště, alespoň jsme měli čas seznámit se blíže s místní kulturou. Od neuvěřitelně milých a vždy usměvavých Fidžijců bychom se mohli inspirovat. Všimli jsme si i jejich velkého smyslu pro humor, který je podobný tomu českému. Udělat komedii z ukřižování Ježíše Krista nebo ze své kanibalské historie, a ještě se tomu zasmát, jistě neumí každý. Já osobně si tak z Fidži mimo opálení z jediných dvou slunečných dní odvážím i předsevzetí, že se nebudu brát tolik vážně. Přidáte se?

Obrázek 12: Propršený ale krásný den

Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a zase někdy příště se můžete těšit na další díl našeho cestovatelského deníku. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R

neděle 15. dubna 2018

Dovolená nedovolená na Fidži – 2. část



Místní jsou neuvěřitelní zpěváci a jednou z příležitostí zazpívat si je nedělní návštěva kostela. Já se jedné takové zúčastnila a bylo to opravdu velkolepé. V malé vesnici nedaleko našeho hotelu, do neoznačené menší budovy mířili místní v bílém oblečení. Nebudu lhát, tříhodinový obřad byl náročný, ale určitě stál za to. Celé oslavy začaly krásným zpěvem téměř ve stylu černošských gospelů. V druhé části nás překvapil svatební ceremoniál následovaný divadelní scénkou s Kristovou smrtí a z mrtvých vstání. Do divadla se zapojila většina vesnice. Kostýmy byli vyrobené svépomocí, například hotelový župan, který byl zřejmě vyřazen kvůli velkému fleku na zádech. I tak to mělo své kouzlo. Ježíše ztvárnil místní krasavec, kterého cestou Kalvárie ostatní kamarádi nemilosrdně mydlili větvičkami a klacky. Navzdory vážnosti tématu, byl celkový dojem relativně vtipný. I místní děti se chichotaly a dospělí se místy smáli nahlas. V další části rozlícený řečník nabádal ke čtení bible a křičením s námi sdílel svou cestu od drog k bohu. Za což si vysloužil potlesk místních. Většina proslovů byla ve fidžijštině, ale někteří z řečníků přidali krátké shrnutí v angličtině pro mě a dvě blondýny v nevelkém sále. Po necelých třech hodinách jsem se s druhou turistkou rozhodla z kostela vyplížit. Nebudu předstírat nějaké vznešené cíle, prostě jsme chtěli stihnout oběd. Řidič nám cestou zpět do hotelu řek, že jsme dobře udělali, poslední řečník je zde známí rozsáhlostí svých projevů. Mezi sebou jsme pak v nadsázce žertovali, že kdybychom zůstali do konce, možná bychom nestihli ani večeři. Řidič očividně nebyl nejpobožnější obyvatel vesnice.

Obrázek 5: Fidžijský kostel

Na slavnostní příležitost se většina svatebčanů oblékla do bílého. Ženy měly volnější šaty ke kolenu s krátkým rukávem, pod nimi ale ještě sukni až ke kotníku. Pánové bílou košili s kravatou a bílou zavinovací sukni oblekového stylu pod koleno. Chápu, že obrat „pánká sukně oblekového stylu“ může být těžko představitelný. Jde o kus oblečení, který je v pase stejný jako tradiční kalhoty, jen dole má místo nohavic sukni. Obdobně byly oblečené i děti. Většina lidí byla bosa, pár místních mělo žabky a jen asi dva lidé měli polobotky. Na všední příležitost muži nosí černé plátěné sukně ke kolenu s pestrobarevnou košilí havajského stylu. Ženy dlouhou zavinovací sukni často ve stejné barevné kombinaci jako vršek. I sem proniká západní styl a zejména mladí muži nosí rádi i šortky a tričko. I pánské sukně jsou ale stále hojně rozšířené. Sukýnky k trávy už nosí jen na kulturní představení pro turisty. A navzdory velké oblibě kokosů, podprsenku z nich jsme neviděli ani jednou. Upřímně řečeno o existenci a praktičnosti takového dámského vršku mám kvůli limitované velikosti košíčků své pochybnosti. Možná jde o další věc, která existuje jen v Disneyho kreslených pohádkách.

Tradiční fidžijské obydlí, bure je chatička někdy na kůlech zhruba metr nad zemí s vysokou slaměnou střechou. Vnitřní prostor má obvykle jen jednu místnost, kde spí celá rozvětvená rodina. Ohniště na vaření je často mimo hlavní chatrč a koupelna v moři nebo sprcha před domem. Řada turistických zařízení nabízí nocleh v bure. I my jsme nocovali většinu našeho pobytu v domorodých chatičkách. Od těch moderních se sprchou a záchodem až po ty tradiční v domorodé vesnici s pavouky a myším hnízdem. Stejně jako v oblékání i na svých obydlích mají domorodci rádi barvy. Vedle tyrkysově modrého domku stojí hráškově zelený a opodál červený.

Obrázek 6: Domorodé obydlí bure

Na rozdíl ode mě se Radek odvážil na potápění se žraloky. Fidžijský Pacific Harboure je jedno z mála míst na světě, kde se dá potápět bez ochranné klece. Žraloci mají oblíbenou lokalitu, kde se obvykle vyskytují a jsou zvyklí, že je velmi zkušení průvodci chodí občas krmit. Ponor začíná ve třiceti metrech, kde lze narazit na zdejší největší druh žraloka (bull shark). Dosahují velikosti okolo tří a půl metru. Skupinka zhruba deseti potápěčů si klekne na dno za nevysoký korál. Jeden z instruktorů na každé straně odhání žraloky, kteří se příliš přiblíží. Používá na to něco, co vypadá jako násada od rýče. Třetí průvodce o trochu víš láká žraloky popelnicí zavěšenou na laně, ze které občas vyteče rybí krev nebo vyhodí nějakou rybí hlavu. Vzhledem k příznivé sezóně se kolem Radka prohánělo okolo třiceti samic a samců. Když se všichni pokochali těmito obry, vystoupali do hloubky deseti metrů, kde kolem plavali zhruba metr a půl dlouzí žraloci (silver reef shark). Jeden z instruktorů je klidnými gesty krmil rybími hlavami přímo z ruky. I když to s sebou nese velkou praxi a určitou dávku rizika. Pod neoprenem měl obléknutou dlouhou drátěnou rukavici až k rameni. Poslední zastávka ve čtyřech metrech je u menších žraloků s bílou a černou ploutví (black and white tip sharks). Nejde jen o zábavu pro turisty, ale průvodci pravidelně odebírají vzorky na vědecký rozbor a všichni ve skupině mají za úkol žraloky počítat, kvůli evidenci stavů. Podívat se sem byl jeden z Radkových snů a rozhodně ho to nezklamalo. Ba naopak, pokud bychom měli více času, rád si to hned zopakuje. Já si zatím užila poklidné dopoledne u bazénu a alespoň jsme měla prostor dohnat psaní blogu.

Video 1: Radkovo potápění se žraloky

Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a příští týden se můžete těšit na další díl našeho cestovatelského deníku z Fidži. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R