Víkendová plavba na hausbótu na řece Hawkesbury

Půjčení hausbótu jsme plánovali už delší dobu a letos v březnu jsme se konečně vypravili na prodloužený víkend na řeku Hawkesbury, oblíbené výletní oblasti nedaleko Sydney. I když to všechno začalo epidemií nachlazení u většiny posádky ještě před vyplutím, podezření na kurděje se nepotvrdilo. Všichni plavčíci zmobilizovali zbytky sil a vyjeli jsme v plném počtu deseti námořníků-amatérů.  Podmínkou vstupu na palubu bylo přečtení knihy Utajená řeka a kostým s vodní tématikou. Na palubě se tak sešli žena vodníka, námořníci i piráti. Jen se obávám, že česká postava vodníka se našemu australskému členu posádky musela zdát přinejmenším podivná. A samotné slovo vodník se ukázalo jako překladatelský oříšek.

K řízení se nikdo příliš nehrnul a tak to, poté co nás slečna z půjčovny bezpečně vyvezla z přístavu, zbylo na mě. Ještě nikdy mi téměř kilometr široká řeka nepřipadala tak úzká. Na manévrování máte kormidlo a můžete přidávat nebo ubírat výkon dvojici motorů. Zatočit na místě je ale poměrně složité a kvůli velkému zpoždění, musí kapitán každý krok plánovat dostatečně předem. Po několika otáčkách a hlavně s přibližujícím se mostem, jsem byla po krátké vzpouře v roli kapitána vystřídána Radkem. Nechtěli jsme podcenit riziko, že trefíme jeden z pilířů. Radkovi se to tam ještě povedlo obstojně. Za mostem se ale řeka stáčela, což už jsme nevybrali. Pro velký úspěch jsme tak projeli pod mostem zpět. V půjčovně, kde pohyb všech lodí vidí na velkém monitoru, se nad našimi manévry jistě velmi pobavili. Po chvíli si nový kapitán vše osahal a dva kamarádi se přiznali, že mají s řízením zkušenosti. Počasí nám přálo a po propršených týdnech jsme měli první slunečný víkend. Mohli jsme si tak užívat rybaření, jízdu na paddleboardech, plavání i grilování přímo na palubě.

Obrázek 1: Pirát Honza na paddleboardu (foto Petr Novák)

Starší, ale nedávno zrekonstruovaný hausbót pro 10 lidí se stal naším domovem na příští dva dny. I přestože nešlo o žádnou luxusní jachtu, nechybělo nic, co bychom mohli potřebovat. Nevelké vnitřní prostory byly plně vykompenzovány střešní terasou s posezením, kde jsme si užívali teplých paprsků australského babího léta a nočního pozorování jižní oblohy. Na palubě nechyběla mimo plně vybavené kuchyně ani sprcha. Vzhledem k limitovanému množství vody bylo sprchování omezeno na minutu na osobu na den. Pokud se rychle namočíte, vypnete vodu, namydlíte a bleskově spláchnete, dá se to stihnout i s mytím vlasů. Zkuste si to někdy doma. Na své pěvecké číslo pod proudem tekoucí vody, ale musíte zapomenout. Z technického vybavení mělo naše plavidlo mimo jiné alarm, který se spustí při plavbě na mělčině. Když začalo první den něco pískat, hned jsme zbystřili a zahájili úhybné manévry, po chvíli se ale ukázalo, že hluk jde z nedovřené lednice.

Největším zklamáním pro pánskou část posádky bylo ale jednoznačně to, že jsme nekotvili. Využívali jsme méně náročné uvazování k připraveným bójkám. I když se to možná na první pohled nezdá, kotvení může být poměrně komplikované. Zejména, když máte, stejně jako my, kotvu bez elektrického navijáku. Různé tvary kotvy jsou vhodné na odlišné složení dna. Musí se také vzít v úvahu příliv a odliv, a také proudy a směr větru, které se mohou během chvíle změnit. Při nočním kotvení musí proto posádka pravidelně kontrolovat, jestli kotva stále drží na místě. Zájmovostí je to, že na rozdíl od Australských silnic, na místních řekách se jezdi vpravo. Zřejmě jde o mezinárodní konvenci, kdy všechny lodě jezdi vpravo, aby v mezinárodních vodách nedocházelo ke zmatkům.

Obrázek 2: Naše plavidlo (foto Petr Novák)

Pro většinu z nás to bylo setkání po delší době a tak pro samé povídání a bohatý program, na plánované deskové hry téměř nedošlo. V sobotu jsme se vydali prozkoumávat širší okolí a užívat si sluníčka. Kluci skákali ze skály do vody, plavali jsme a pádlovali jsme na paddleboardu. Téměř prázdninová pohoda. Užívali jsme si i projížďky na dinghy, malém čluny, který jsme dostali, abychom mohli prozkoumávat i mělčiny, kam se s velkou lodí nedá zajet. Oblast je známá i mezi rybáři a i naší rybářské části posádky se podařil pěkný úlovek. Nad rybou jsme se ale slitovali a dali jí svobodu. Zahlédli jsme i několik rejnoků, černé placaté skvrny u dna, které mohou vypadat jako kámen. Když se ale přiblížíte rychle, odplavou nebo se zahrabou do písku. Připomnělo nám to cestu do Melbourne, kde na pláži v městečku Bendalong místní vyhazovali zbytky z čistění ryb do moře a rejnoci se ve velkém naučili chodit na tuhle hostinu. Můžete tak stát po kotníky ve vodě obklopeni těmito přátelskými tvory.

Obrazek 3: Rybáři v akci (foto Petr Novák)

Úrodné okolí řeky bylo v minulosti hojně osídleno domorodými Aboriginskými kmeny. Oblast se v roce 1789 vypravili prozkoumat i britští dobyvatelé. Věřili, že našli řeky dokonce dvě, a trvalo jim další 3 roky, než zjistili, že skončili u stejné řeky, kde před lety začali. Řeka získala své jméno po hraběti Hawkesburym, který pocházel z významné mořeplavecké rodiny. Do příchodu železnice hrála řeka důležitou roli v přepravě potravin ze zemědělských oblastí do Sydney. 

O britské kolonizaci v blízkosti řeky Hawkesbury  napsala Kate Grenville bestseller Utajená řeka (The Secret River). Pokud nejste zrovna čtenáři, můžete si pustit stejnojmenný dvoudílný film. Australské drama se odehrává počátkem 19. století. Historický román čtivou formou přibližuje každodenní realitu v Austrálii té doby. Příběh chudého Willa Thornhilla začíná v Británii, kde se hladem a zimou protlouká do chvíle, kdy je odsouzen za drobnou krádež k deportaci do Austrálie. Po vystoupení z temné lodi plné nemocí a nedostatku jídla je po několikaměsíční plavbě z Británie přidělen na nucené práce v Sydney. Přijíždí za ním i manželka s dětmi, která zde jako svobodný občan začala podnikat a založila si hospodu. Austrálie patřila k prvním zemím světa, kde mohli ženy nejen vlastnit majetek, podnikat, ale i dědili, protože jejich manželé ve výkonu trestu k tomu nebyli oprávněni. Život v kolonii ale nebyl jednoduchý. Obyvatelé se denně potýkali s chybějící zdravotní péčí, neuspokojivými dodávkami převážně zkaženého jídla z Británie, nedostatkem žen, střety s domorodci a alkoholismem. Problémy s alkoholem mezi bílým i domorodým obyvatelstvem dosáhly takové úrovně, že byl vyhlášen úplný zákaz alkoholu.

Obrázek 4: Krajina v oblasti řeky Hawkesbury (foto Petr Novák)

Hlavní hrdina je za tvrdou práci osvobozen. Vězeňská jízdenka do Austrálie však byla zásadně jednosměrná. Rodina tak stojí před volbou šetřit na zpáteční cestu nebo hledat štěstí v nové zemi. Will Thornhill vzpomíná na krušná léta v Británii a vidina úspěchu ho udrží v Austrálii, kde se majitelem půdy stane Brit, který si místo jako svůj majetek označil jako první. Pro chudáka Willa je vlastnění půdy splněným snem a s něčím takovým v Británii nemohl počítat. S nulovýma zkušenostma se zemědělstvím se pouští do pěstování kukuřice. Když se mu začíná dařit, získá na práci na svém poli i dva vězně. Ti často procovali v nelidských podmínkách připomínající spíše otročení, guvernér proto usměrnil jejich práci „pouze“ na šest dní v týdnu, deset hodin denně. S rostoucím počtem a velikostí farem britských dobyvatelů rostly třenice s domorodými Aboriginci, kteří byli vyhnáni z nejúrodnějších oblastí. V okolí řeky Hawkesbury vše vyvrcholilo příchodem britských vojáků, kteří domorodce nemilosrdně zmasakrovali.

Z obavy o těžce získanou úrodu i ze strachu o vlastní rodinu se hlavní hrdina zúčastní bitvy, při které se místní rozhodnou vzít svou verzi spravedlnosti do vlastních rukou. Autorka knihy poutavě líčí tehdejší situaci i pomocí různých postav obyvatel řeky Hawkesbury. Soused, který má s domorodou Aboriginkou děti, ale z obavy o názor sousedů to tají. Britské děti, které mezi svými kamarády nerozlišují, si hrají si bílými i Aboriginskými vrstevníky. Rodiče tato přátelství zakazují ze strachu motivovaného hlavně neznalostí. Britské ženy hledají u místních pomoc a léčitelské znalosti. Lékařská pomoc byla nedostatková v i Sydney, mimo město téměř neexistující. Další obyvatel vesnice, je zahořklý vdovec, který na neštovice v Austrálii ztratil ženu i všechny děti. Na neštovice zavlečené do Austrálie Brity zemřela i řada domorodců, kteří proti této neznámé nemoci neměli žádné protilátky. Jedna z postav je i násilník, kterému tvrdé zacházení a bičování zkazilo charakter a probudilo v něm nenávist k domorodcům. Během osudového masakru je většina domorodců v oblasti zabita a i když hlavní hrdina dosáhne bohatství, o kterém ani nesnil, pronásledují ho výčitky svědomí. Navzdory pohnuté historii jde o velmi krásné místo, které se jistě vyplatí navštívit.

Obrázek 5: Námořnickým ahoj se za celou posádku loučí kapitán Radek (foto Petr Novák)

Tož tak. Děkujeme všem čtenářům za přízeň a brzy se můžete těšit na další díl našeho australského deníku. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R