Jak jsme slíbili, tady je vyprávění z druhé části naší dovolené v Myanmaru. Další den se nám podařilo vyrazit do ulic hned brzy ráno a mohli jsme tak mimo poloprázdných pagod zavítat i na místní trh s potravinami. Hlavní plodinou stejně jako v řadě asijských zemí je i zde rýže. V Myanmaru se pěstuje více než 50 druhů a v době britské nadvlády patřila země k nejvýznamnějším exportérům. 60% zemědělské půdy je i dnes určeno pro pěstování rýže. Dále na trhu můžete narazit na různé druhy fazolí a ryb. Fazole jsou zpravidla sušené, smažené nebo naklíčené v nevábně vypadající zkvašené tekutině, ale co by člověk neudělal pro získání dalších zdravých živin. Od stropů stánků visí celé sušené ryby a vpředu v ohromných kádích leží fermentovaná rybí pasta připomínající barvou, aromatem i strukturou spis rybniční bahno. Největší atrakcí je ale místní řezník. Na dřevěné, na rozdíl od zbytku trhu poměrně čisté desce, porcuje půlku čuníka nebo seká slepice na menší sousta včetně kostí. O kousek dál prodávají rybáři své úlovky. Yangon leží ve vnitrozemí, proto je většina ryb sladkovodních. Mnohem voňavější je ale stánek s kořením a čajem.
Další den vyrážíme do Baganu, nevelkého městecká den jízdy od Yangonu. Bagan se proslavil neuvěřitelným počtem budhistických svatostánků. Na území města je okolo 2 200 pagod. Na kilometry to z Yangonu není příliš daleko, hned za městem, kde končí asfalt, je nám ale jasné, proč to bude trvat celý den. Cestou do Baganu jsme se zastavili na občerstvení u pěstitelů cukrové palmy, kteří umí strom využít do poslední třísky, jestli tedy palmy nějaké třísky mají. Z listí mají udělané přístřešky, kokosy se využijí po snědení jako mističky a na každé palmě zachytávají vodovou mízu. Čerstvá chutná sladce. Během horkého dne zkvasí a k večeru už je nápoj spíš nakyslý s větším podílem alkoholu. Pro milovníky něčeho ostřejšího měli i palmovou pálenku. Zakousnout k tomu můžete třeba stehýnko z ptáčků, kteří na palmách žijí. Masa na tom moc není a asi právě proto se podává i s kostí.
Možná jste si v předchozím odstavci položili otázku, co motivovalo lidi v oblasti Baganu stavět jednu pagodu vedle druhé. Podle vyprávění našeho průvodce, na oblast uhodily neúrodné roky a zbožný panovník, doporučil stavbu svatostánků jako prostředek k udobření Buddhy. Počasí se po nějakém čase umoudřilo a přišla hojná úroda. Jako projev díku postavili místní v dalších stoletích ještě desítky pagod. Ty nejstarší byly postaveny ještě před devátým stoletím. Na těch pozdějších jsou vidět indické vlivy. Jedním z rozdílů jsou nepřirozeně dlouhé ušní lalůčky na Buddhově soše, které se v Indii považují za znak štěstí. Příznivci genetiky se pravděpodobně přikloní spíš k teorii, že zdeformované uši jsou znakem degenerace v důsledku rozmnožování v rámci úzké skupiny jedinců, například mezi bohatými a vlivnými rody.
Obrázek 5: Pagody v Baganu
Hned po příjezdu do Baganu jsme vyrazili do jedné z pagod. Velká pozlacená konstrukce má neobvyklý tvar. Podle pověsti si bohatý panovník objednal u architekta jedinečné dílo. Žádný z návrhů se mu však nezdál dostatečně originální a zoufalému staviteli řekl, ať je stavba třeba ve tvaru dýně, která zrovna ležela na stole, a architekt ho vzal za slovo. Hned se na nás také vrhly místní děti, které prodávali pohledy. Od první skupinky jsem si koupila celé leporelo pohlednic a doufala jsem se, že už mě děcka nechají na pokoji. To jsem se ale spletla. Jak odhalili mojí měkkosrdcatost, přivedli ještě další kamarády a tak jsem skončila s asi dvaceti pohlednicemi. V ostatních pagodách a místních dílnách jsme další dny mohli obdivovat zručnost barmských řemeslníků. Vyřezávaný dřevěný nábytek, lýkové košíky nebo tradiční loutky jsou k dostání za velmi příznivé ceny. Specialitou jsou i kalíšky máčené opakovaně po několik dní v pryskyřici. Ty pevnější mají jako základ bambus nebo lýko a ty pružné jsou z koňských houní. Do ztvrdlé pryskyřice, která na vzduchu zčerná, hbité prsty barmských řemeslníků vyřezávají ornamenty, které následně obarví. Stejnou technikou se zdobí i skříně, truhly a další kusy do domácnosti.
Příští den jsme velmi brzo ráno, ještě před východem slunce, vyrazili ke čtyřem pagodám. Pověst praví, že pokud stihneme navštívit do oběda všechny a v každé necháte stejnou oběť Buddhovi, vaše přáni se splní. K prvnímu chrámu jsme vyrazili přes řeku místní loďkou a cestu do hor jsme si ulehčili terénním autem. Pozorovat východ slunce z vrcholku u pagody jednoznačně stálo za ranní vstávaní. Z plastového boxu na jídlo jsme vybalily první várku obětní rýže, sušenek, kelímek s vodou, zapálili jsme vonnou tyčinku a svíčky a přidali zelenou větvičku do vázy. Mnich s velkým košem misky s jídlem sbíral a prozradil nám, že něco je pro mnichy, ale hlavní část dávají místním chudým, což nám udělalo velkou radost. Pokud se vaše přání vyplní, měli byste se do Baganu vrátit ještě jednou poděkovat.
Možností jak se pohybovat mezi pagodami je cela řada. V parném počasí nás kolo příliš nelákalo a tak jsme si další den půjčili skútry a vyrazili na návštěvu dalších svatostánků. Motorky jsou v Asii hlavním dopravním prostředkem. Barmánci si nedělají hlavu s tím, že by se na motorku nevešla cela jejich rodina nebo nějaký větší náklad. Další dopravní prostředek je trochu méně obvyklý. Oblast Baganu je vyhlášená horkovzdušnými balony. Ještě před východem slunce jich nad pagodami nehybně na klidném nebi vyseli desítky. Nás už ale tlačil čas a mohli jsme je obdivovat jen přes okno autobusu zpět do Yangonu. Tak sned se naše přání od čtyř pagod vyplní a my budeme mít další důvod se do Baganu vrátit a třeba se příště i proletíme balonem.
Cestou zpět z Baganu do Yangonu jsme se zastavili na oběd v motorestu a na trhu u dálnice. Zaujalo nás hlavně mobilní občerstvení na kole. Jeden cyklista měl na zadním nosiči připevněná malá plechová kamínka a na nich ohříval jídlo. Jeho kolega na malém vozíku před kolem vařil neloupané buráky v páře. U dalších stánku se dali koupit převážně sušenky, smažené křupky všech tvarů a vůní a sušené ovoce, které jsme minimálně z poloviny neznali. Na odlehlejších místech nás zaujal i prodej benzinu v plastových nebo skleněných lahvích. Náš velký autobus by tam asi jen tak nenatankoval. Místní na motorkách ale tuto službu využívali hojně. Oběd jsme si dali v místní kantýně u prašné místy nezpevněné dálnice. Servírce řeknete, co byste si tak zhruba dali a ona pak přinese řadu malých talířku s nejrůznějšími jídly a nosí je tak dlouho, dokud jíte. Talířky, kterých jste se nedotkli, vám neúčtují. Platí se podle počtu těch prázdných. Na to, jestli nesnědené jídlo nabízí opakovaně dalším skupinám, jsme radši nemysleli. I když je v Barmě úroveň hygieny pravděpodobně trochu jiná, než na jakou jsme zvyklí, za celou dobu nás břicho nebolelo. Možná k tomu přispělo i očkovaní proti choleře, které údajně zajisti plechový žaludek každému cestovateli.
Po příjezdu do Yangonu nás rodina našeho hostitele pozvala na výbornou domácí večeři. Na výběr bylo od všeho něco a na památku nám paní domu dala ještě krásné ručně dělané šatky. Neuvěřitelně milí a věcně usměvaví Barmánci snad odpustili Radkovi i jeho faux pas. Už na počátku našeho pobytu jsme pochytili místní zvyk, že je potřeba se zouvat nejen do chrámu, ale i při vstupu do obchodu nebo k někomu domů. Radek si ale na chladné podlaze nechal alespoň ponožky, na což nás zdvořile ale důrazně místní upozornili. Poslední den v Myanmaru jsme zakončili ranním výlet na trh, procházkou kolem pagody a v zahradách a hurá do Thajska. Barmo, snad se ještě někdy uvidíme.
Obrázek 6: Ahoj Barmo, brzy na shledanou
Kdyby vám to náhodou v nejbližší době do Myanmaru osobně nevyšlo, můžeme doporučit knihu George Orwella Barmské dny nebo film Dáma (The Lady). Francouzsko-britské dokumentární drama o barmské bojovnici za demokracii Aun Schan Su Ťij a jejím manželovi britském historikovi Michaelovi Arisovi. Disidentka byla v letech 1989 a 2010 v součtu celkem 15 let v domácím vězení. Byla tak postavena před volbu boje za demokracii ve své zemi nad možnost stýkat se se svým manželem a dvěma syny, kteří žili v emigraci. V roce 1991 získala Nobelovu cenu za mír, kterou ale z domácího vězení nemohla jet vyzvednout. Dalším velkým příkořím byla nemožnost účasti na pohřbu manžela, který zemřel v roce 1999. I přes velkou vzdálenost, nepřátelský režim a jeho útlaky disidentka svůj boj nevzdávala a po nedávném pádu vojenské diktatury byla Su Ťij dosazena do funkce barmské předkyně vlády.
Druhé zmiňované dílo je od světově známého autora George Orwell, který se narodil britským rodičům v Indii, vystudoval v Anglii a nějakou dobu sloužil i v Indické imperiální policii v Barmě. Později žil Paříži, Londýně a jako dobrovolník se zapojil do španělské občanské války. Vyzkoušel si jak život v luxusu tak i mezi bezdomovci, což ho formovalo jako vášnivého socialistu, odpůrce fašismu a zastánce rovnosti. Těsně před smrtí vznikají jeho dvě neznámější díla, Farma zvířat a 1984. Kniha Barmské dny patří k jeho dřívější tvorbě a zachycuje barmskou realitu na počátku minulého století včetně rasových předsudků. Inspirace Orwellovým pobytem v Myanmaru je nepřehlédnutelná.
Tož tak. Děkujeme všem čtenářům za přízeň a brzy se můžete těšit na další díl našeho australského deníku. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.
M+R
