Nejen o tom, jak jsme byli v Canbeře

I když možná o trochu méně známá než Sydney, Canberra je hlavní město Austrálie. Canberra byla před sto lety uměle vybudovaná jako kompromis na půli cesty mezi Sydney a Melbourne. V jazyce domorodého obyvatelstva znamená slovo Canberra místo setkávání. Hlavní dominantou města je budova parlamentu. Čímž bylo rozhodnuto, kde náš výlet zahájíme. První den odpoledne jsme stihli ještě Válečný památník (War Memorial). A přestože nejsem milovník podobných atrakcí, musím uznat, že to bylo jedno z nejlepších muzeí, které jsem kdy viděla. První rozsáhlé patro věnované první světové válce, vystřídalo další poschodí o té druhé včetně několika letounů ve skutečné velikosti. Po následujícím patře s exponáty z války ve Vietnamu jsme se zmoženě za světový mír modlili víc než jindy. I tak jsme si ale patro věnované válce v Afganistánu a dalším současným konfliktům nenechali posilněni svačinou ujít.

Druhý den jsme vyrazili do národního parku s krkolomným názvem Tidbinbilla, kde jsme mimo klokanů a koal viděli poprvé i divoké emu a zahledli ptakopyska. Poslední den naší výpravy jsme si nemohli nechat ujít vyhlídku z Telstra Tower (taková obdoba žižkovského vysílače) a procházku kolem rozsáhlého uměle vybudovaného jezera Lake Burley Griffin. Cestou domů jsme přibrzdili u obří sochy ovce Big Merino v Goulburn. Betonová skulptura měří úctyhodných 15 metrů a připomíná slavný vlnařský průmysl v této oblasti. Na podobné obří atrapy můžete narazit po celé Austrálii. Mimo banánu a ananasu ve více než nadživotní velikosti je k vidění i například obří humr.

Obrázek 1: Big Merino v Goulburn

Zpět ale k naší první zastávce, tedy nové budově australského parlamentu. Velkolepé architektonické dílo bylo slavnostně otevřené před dvaceti lety, aby pomohlo překonat nedostatek místa ve staré budově. Celá stavba stála miliardu australských dolarů. Budova sama je zapuštěna do travnatého příkrovu a na jejím vrcholu se tyčí futuristická ocelová konstrukce. I když je parlament umístěn na kopci, právě jeho částečná lokace pod zem, má symbolizovat podřízenost politiků hlasu voličů, kteří se mohou po trávníku nad jejich hlavami procházet.

Vnitřní členění budovy je standardní, s interiéry zdobenými plastikami a obrazy domorodých umělců. Výběr místa byl inspirován kresbou domorodého malíře. Jeho obraz sestává z 19 tisíc teček a jeho kopie je umístěna v chodníčku před budovu parlamentu. Překvapit by mohlo i velké množství fontánek a jiných exponátů pracujících s tekoucí vodou. Tento živel reprezentuje Austrálii jako nezávislý kontinent a množství kašen a vodních ploch v celé Canbeře se zdá až bláznivé. Materiály použité na stavbu parlamentu mají lokální původ s výjimkou evropského mramoru, který symbolizuje fakt, že hlavou Austrálii je dodnes britská královna. Opatrně ale před Australany. Ti jsou na podobné výroky citliví a sami sebe vidí jako nezávislý stát, což v podstatě není daleko od pravdy.

Obrázek 2: Nová budova australského parlamentu

Sněmovna reprezentantů a Senát Stejně jako v Česku australský parlament je tvořen horní (House of Representatives, tedy obdoba poslanecké sněmovny) a dolní komorou (Senát). Celý interiér zasedací místnosti horní komory australského parlamentu je laděn v zelených odstínech lístků eukalyptu. Možná i proto, že historicky první sjezd politické strany se konalo právě pod eukalyptem. Na určitý počet obyvatel v každém australském státě připadá jeden reprezentant. Budova parlamentu je navržena na příštích sto let. Volná místa tak budou v budoucnu obsazena podle plánovaného výrazného nárůstu obyvatel díky řízené migraci.

Hlasování probíhá do dnešní doby tradičním vykřikováním „já“, těch co chtějí návrh podpořit, nebo „ne“ odpůrců. Hlasování je tedy otevřené. Pokud jsou výsledky nejasné, v jednou rohu místnosti se sejdou přívrženci a v druhém odpůrci a přepočítají se. Upřímně si neumím představit, že někdy může být sčítání první formou někdy jasné. Celý proces hlasování moderuje a organizuje mluvčí. V minulosti šlo o nebezpečnou profesi. Pokud byl neoblíbený, docházelo k otevřenému násilí. Proto dostal a ochranu vojáka vyzbrojeného tyčí s koulí na konci, kterou odháněl rozezlené poslance.

Chodbu mezi horní a dolní komorou zdobí portréty všech 29 australských předsedů vlády, kteří jsou nejvyššími představiteli země hned po britské královně. Liberál Malcolm Turnbull vystřídal před necelým rokem v úřadě premiéra svého stranického kolegu Tonyho Abbotta. Nejdéle v úřadu byl Sir Robert Menzies plných 18 let. Rekordmanem na opačném konci je Frank Forde, který byl v úřadu pouhých 8 dní. I ten tu má svou malbu. Malby nemají jednotný styl a každý politik si může zvolit vlastního malíře. Nejvíc nás pobavil portrét jednoho vysloužilého předsedy vlády, který s rozepnutým sakem, špatně uvázanou kravatou a podezřelým pohledem, vypadá, jako by šel právě z flámu.

Obrázek 3: Poslanecká sněmovna

Sál senátu je navržen v rudé barvě na počest australské dominantní barvy písku a hornin. Na rozdíl od poslanecké sněmovny má každý australský stát stejný počet senátorů s výjimkou těch nejmenších. Jedna z židlí na výsostném místě je určena britské královně, která ještě budovu nového parlamentu nenavštívila, ale co kdyby měla cestu kolem. Co se týče délky projevů, každý řečník má 20 minut, poté se vypne mikrofon a cokoliv řekne, není zahrnuto do záznamu zasedání. Důvodem pro to netradiční opatření byl projev politika, který se dlouhým řečněním snažil získat výhodu pro svou stranu. Někteří z jeho spolustraníků totiž jeli na toto důležité hlasování vlakem, který měl několikahodinové zpoždění. Jeho projev trval v kuse přes čtyři hodiny. Politici musí být v budově parlamentu během pracovních hodin. Velkou část doby však tráví ve svých kancelářích. Každý den ve 2 hodiny se schází k projednání otázek dne. Průběh tohoto zasedání obvykle bývá velmi bouřlivý a řada z nich nejde pro výhružku nebo ostřejší slovo daleko.

Před nerozhodným hlasováním jsou politici svolání do zasedací místnosti zvonkem a světýlkem znamením, které se objeví na všech hodinách v budově. Zelené světýlko je pro poslaneckou sněmovnu a červené pro senát. Hodin je v budově celkem 2700. Na běh do jednacího sálu mají několik málo minut, poté jsou dveře sálu zamčeny a opozdilci, kteří nestihli doběhnout například ze vzdálených kanceláři, mají smůlu. Co se týče politických stran pravici zastupuje Australská národní strana (National Party), která obvykle tvoří koalici se středopravými liberály (Liberal Party of Australia). Levicovou opozicí jsou Australská strana práce (Australian Labor Party) a zelní, kteří jsou na rozdíl od ČR v Austrálii spíš na levé straně politického spektra. Navzdory významnému zastoupení zelených ve vládě by se dalo říct, že Australané na ekologii kašlou. Přestože Austrálie patří k nejslunnějším státům světa, na solární panely tu téměř nenarazíte. I když nedávno mě zaujal projekt se solárními panely na pohánění aut. Pokud vám v odlehlých pouštních oblastech dojde benzín, prostě jen zastavíte a počkáte, než auto natankuje ze sluníčka. Dle mého názoru geniální projekt ale zatím čeká na rozšíření.

Obrázek 4: Mohutná propagace těsně před volební místností

Osobní účast u voleb je povinná. Ze závažných důvodů lze získat výjimku a volit poštou. Mimo velké vzdálenosti k nejbližšímu volebnímu místu existují i kurióznější důvody. Omluvenku můžete získat například, pokud je vaše volební místnost v kostele a vaše náboženské přesvědčení neumožňuje vstup do křesťanského svatostánku. Odhaduje se, že poštou volí až 30% lidí. Proto se na oficiální výsledky voleb čeká až dva týdny po jejich konání. Volí se v sobotu a na rozdíl od Česka se politické strany mohou prezentovat do poslední chvíle. Cestu k volební místnosti si tak Australané klestí rozdavači letáků z celého politického spektra. Snad kdyby se ještě na poslední chvíli někdo nechal přesvědčit.

Tož tak. Děkujeme všem čtenářům za přízeň a bryz se můžete těšit na další díl našeho australského deníku. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R

O podmořském životě nejen na Velkém bariérovém útesu

V australských vodách se to životem jen hemži, například v oblasti Velkého bariérového útesu lze pozorovat více než 1 500 druhů ryb. Při potápěni a šnorchlováni jsme viděli řadu těch akvarijních, ale i velké. Někteří obři metr a půl jistě měly. Mimo ryb tu můžete narazit i na placaté rejnoky, neboli trnuchy (stingray). Jsou to takové mořské vysavače a mezi jejich zajímavosti patří to, že umí jist pusou i nosem. A přesto že jejich tělo má okolo dvou metrů, dokáži rozvířit písek, pod který se pak schovají tak, že jim vykukují jen oči.

Obrázek 1: Potápění na Velkém bariérovém útesu

Z rybích zajímavostí musím zmínit ploskozubce malonosého (parrotfish), rybu se zobákem. Duhové krasavice jím okusují podmořské skály a korály. Jejich silné zažívání vše natráví a z rybky padá zadní části písek. Vědci odhaduji, že okolo 70% písku v oblasti Velkého bariérového útesu prošlo zažívacím traktem těchto ryb. Až si příště půjdete lehnout na pláž, nezbývá než doufat, že "pokakaný" písek už moře dostatečně opláchlo. Ploskozubci mají ještě jednu, o nic méně nechutnou, zvláštnost. V noci, než jdou spát, vyprodukují ohromný smrkanec, kterým se obalí a tím maskuji svůj pach i tlukot srdce před žraloky.

Ve snaze přežít a zachovat druh jdou některé ryby do krajnosti. O schopnosti skupiny ryb měnit pohlaví jsme se již zmiňovaly. Například u pyskounů (groper) největší samice změní pohlaví a převezme roli uhynulého samce. Pozadu nezůstává ani ryba klaun (clownfish), tedy hlavní hrdina pohádky Hledá se Nemo. Pokud v rodině klaunů zemře jeden z rodičů, jedno z dětí ho zastoupí. Jde tedy o takový podmořský incest.

Sumýši neboli mořské okurky jsou zvláštní tvorové s netradičním typem obrany. Pokud se ocitnou v ohrožení, jsou často schopní vyvrhnout na nepřítele část svých vnitřních orgánů, které útočníka zalepí a někdy i zabijí. V brzké době jsou tyto orgány opět regenerovány. Radek si na jednu podmořskou okurku sáhl, tak ještě že ji to moc nerozrušilo a neoslizla ho.

Obrázek 2: Mořská okurka

Teplé moře severní Austrálie by se mohlo zdát rájem, celou idylku ale narušují medúzy, kterými se voda začne hemžit, jakmile se trochu oteplí. Proto se i v létě plave v neoprenech nebo v ochranných tenkých trikotech. Sezona medúz je od listopadu do května, loni ale přišla dřív a tak jsme i my na naší říjnové dovolené museli do vody ve slušivých elasťácích na cele tělo. Nádoby s octem, který zmírňuje požahání, jsou u většiny pláží. V hlavní sezóně někdy zdejší oblast pocítí nedostatek octa jako v Česku na vrcholu letní úrody okurek. Známí nám vyprávěli, jak lehce paranoidně vezli ze Sydney auto naložené z poloviny octem.

V oblasti se řídce vyskytují i smrtelně jedovatá medúza irukandji. Proti jejímu jedu zatím bohužel nebyly vyvinuty účinné protilátky. Při včasném převozu do nemocnice lékaři pacienta obvykle zachrání. Je zvláštní hříčkou přírody, proč několikacentimetrová medúza potřebuje množství jedu, které by skolilo člověka. Koupání bez neoprenu si tak většina lidí rozmyslí. Řada lidí zpočátku nechtěla věřit ve smrtelné účinky tak malého tvora. Do výzkumu irukandji syndromu se pustil doktor Jack Bernes, který prokázal výsledky svého badání mimo jiné i tím, že úmyslně požahal sám sebe. Bernes měl štěstí a dávka nebyla smrtelná. Ti, kteří měli štěstí méně, trpí v hrozných bolestech a ani největší možná dávka morfia je téměř nezmírní.

Mezi nebezpečné medúzy patří i čtyřhranka (box jelly fish). Obecně ale není důvod propadat panice. V oblasti Sydney se medúzy nevyskytuji téměř vůbec a i na severním pobřeží jsou ty nebezpečné velmi výjimečné. Jsou to tvorové plašší a pouze se brání. Při jednom ze šnorchlování jsme byli svědky toho, jak želva kareta obrovská požírala medúzu velikosti lidské hlavy. Nešlo o žádný smrtelně jedovatý druh, i tak by mě ale zajímalo, jestli to želvu pálilo na jazyku třeba jako chilli. Hodovala tam víc než půl hodiny, takže se jistě jedná o delikatesu. Některé druhy medúz jsou oblíbenou ingrediencí asijských jídel. V Sydney se čerstvé i sušené medúzy dají koupit například na rybím trhu. K oblíbeným úpravám patří podušení se sójovou omáčkou a sezamem. Na ochutnávku se zatím chystáme, tak o tom v některém příštím díle.

Obrázek 3: Náš žraločí fotografický úlovek

Žraloků se v Austrálii vyskytuje cela řada a téměř žádní z nich nejsou krvelačné bestie jak z filmu Čelisti. Můžete se potápět se žraloky ochranáři, kteří jsou navzdory své až třímetrové délce býložraví. Velké tělo a malá hlava už od pohledu vypadají dobrácky až trochu přihlouple. I tak ale budí respekt. Naše první setkaní se žralokem v Sydney na Mušličkové pláži (Shellly Beach) se odehrálo bez jakéhokoliv varování při jednom šnorchlování. Když se tak klidně plácám na hladině, podplaval pode mnou asi dvoumetrový žralok. Krve by se ve mně nedořezal. Ze školení o podmořském světě jsem si byla naprosto jista, že jde o žraloka, ale už jsem si nemohla vzpomenout, jestli tenhle druh je nebezpečný. Naštěstí šlo o wobegonga, který na lidi neútočí. Vzhledem má blíž k sumci než žralokovi, jak si ho většina suchozemců představí. Pro ten den jsem udělala dospělé rozhodnutí a do vody už jsem šla jen bez brýlí, abych alespoň neviděla, co se pode mnou děje. S leopardími žraloky jsme se potápěli v Byron Bay na Julien Rocks, a protože jsme byli s instruktorem, proběhlo to o poznaní s větším klidem.

Když o tom tak přemýšlím, se žraloky jsme se potkali už dříve. Ve vodním příkopě kolem hotelu, kde jsme byli na dovolené, se proháněli s dalšími rybičkami. Nabízela se tak otázka, jak to může fungovat a jestli musí hotel pravidelně bazének zásobit novými rybkami. Odpověď je ale jednoduchá. Líní a přezrání žraloci si ryb vůbec nevšímají. Proč by se za nimi taky honili, když od chovatelů dostanou žrádlo bez námahy. A pokud nepatříte mezi dobrodruhy, může žraloky obdivovat v sydneyském akváriu. Projít se tam můžete i v tunelu obklopeném akváriem ze všech stran, kde je žralo na žralokovi.

Tož tak. Děkujeme všem čtenářům za přízeň a první neděli příští měsíc se můžete těšit na díl našeho australského deníku nejen o našem výletu do hlavního města Austrálie, do Canberry. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R

Velký bariérový útes

Jedno z největších dobrodružství, které jsme loni zažili, byl výlet na Velký bariérový útes (Great Barrier Reef, GBR). Potápění mezi korály a nejrůznějšími mořskými potvorami bylo prostě dech beroucí. V nedávné době se ale rozpoutala diskuze, ve které někteří experti prosazovali úplný zákaz turizmu na Velkém bariérovém útesu pro jeho ochranu. Odhaduje se, že k největšímu zničení útesu dochází v důsledku klimatických změn, které se negativně podepsaly zejména v roce 1998 and 2002. Neutuchající zájem cestovatelů z celého světa a nemalý vliv turizmu na regionální ekonomiku jsou pravděpodobně důvodem, proč se nyní zdá, že ochrana půjde spíše cestou vzdělávání návštěvníků než zákazy. Ročně navštíví tuto lokalitu více než dva miliony turistů a související cestovní ruch generuje 5 až 6 miliard dolarů. Není tomu však tak dlouho, kdy na prvním místě rozhodně nebyla ochrana přírody. Například v roce 1923 byla na Heronově ostrově (Heron Island) založena továrna na výrobu želví polévky a v oblasti se rozmohl neřízený rybolov. Zdejší specialitou byly také ještě před několika lety závody v jízdě na želvách. Tento sport musel být ještě akčnější než kriket.

V rámci ochrany unikátního ekosystému musí mít velké lodě na palubě vyškoleného ochranáře, který dohlíží, aby se loď korálům vyhnula. Nákladní lodě, které plují kolem australského severovýchodního pobřeží, musí často v mělké vodě zpomalit na šnečí tempo, aby snížily svůj ponor. Nejsou to však jen lidi, kdo korálům škodí. Jako má Šumava kůrovce GBR má hvězdici trnovou korunu, která korály požírá. Korály žerou i některé ryby. Vědci odhadují, že většina písku v této oblasti jsou vlastně rozžvýkané korály, které prošly trávicím traktem některého z živočichů.

Velký bariérový útes se táhne 2 000 kilometrů od Papuy-Nove Guiney kolem pobřeží Austrálie. Jedním z turisticky nejpopulárnějších destinací dvě hodiny letu na sever o Sydney jsou Svatodušní ostrovy (Whitsunday Islands), kde jsme i my strávili naši dovolenou. Svatodušní ostrovy pojmenoval kapitán Cook, který se oblastí plavil na svatodušní neděli. I když kvůli časovému posunu to už fakticky bylo v pondělí. V oblasti se nachází přes 900 ostrovů a ostrůvků a na jednom takové Daydream Island (Snový ostrov) jsme strávili poslední část naší dovolené. 

Abychom si GBR užili v plné kráse, vyrazili jsme na třídenní plavbu. Původně jsme si rezervovali plavbu na pirátské lodi z roku 1881, což je pravděpodobně jedna z nejstarších věcí v Austrálii vůbec. Bohužel se ale pár dní před naším odjezdem rozbila a nakonec jsme vyrazili na lodi „pouze“ z roku 1945. Hned v úvodu jsme se ukázali jako praví suchozemci a jako jediným nám bylo špatně téměř hned po vyplutí. Naštěstí jsme to asi tušili a rychle jsme se mohli pustit do naší zásoby léků na mořskou nemoc.

Obrázek 1: Nebesky bílá pláž (White Heaven Beach)

První den jsme zakotvili u Nebesky bílé pláže s velkým N (White Heaven Beach). Počasí na koupání úplně nebylo, alespoň jsme tak měli možnost pozorovat stovky malých krabů (solger crab). První noc na moři byla díky kotvení v zálivu klidná. Druhý den už jsme nemohli dospat na potápění. Korálové moře sice patří k jedněm z nejteplejších na světě, sezona medúz ale letos přišla už za začátku léta, do vody jsme se tedy museli vybavit neoprenem.

Slova jako ekosystém a biodiversita se skloňují v každém článku o Velkém bariérovém útesu. A něco na tom asi bude. Překvapila nás například velká koncentrace různobarevných motýlů u pobřeží. Ve vodě mimo řady jiných druhů můžete narazit na zářivě žlutou „motýlí rybu“ (butterfly fish) neboli klipku. Hlavní atrakcí oblasti jsou ale samozřejmě korály, které jsme měli možnost pozorovat při potápění a šnorchlování. Protože předchozí dny pršelo, byl písek u dna rozvířený a viditelnost nebyla nejlepší. Zato díky odlivu byly korály téměř na dosah ruky a se šnorchlem bylo někdy vidět víc než v hloubce. Korály v malé hloubce byly noční můrou mořeplavců a právě to odradilo i francouzské dobyvatel, kteří se v Austrálii chystali přistát několik let před kapitánem Cookem. Nebýt korálů, dnes by se v Austrálii asi mluvilo francouzsky. Doposud byly objeveny vraky 30 lodí a některé z nich jsou turistickou atrakcí.

Obrázek 2: Fotka z našeho potápění

Korály přibývají jen několik málo centimetrů ročně. Nejstarší z nich tu rostou již 10 milionů let, většina ale pochází z polední doby ledové před 15 000 lety. Narazíte na ně pouze několik metrů pod hladinou, protože potřebují sluneční svit a nerostou nad hladinou vody. Překvapila nás i pestrost korálů. Vedle sebe rostou tvarově i barevně rozmanité druhy. Korály jsou měkké a tvrdé a v angličtině mají dost popisné názvy, nejen špagetový, zelný a květinový korál, ale i králičí ouško, medová plástev, ďáblova hlava nebo tlustý a hubený prst. České názvy některých podmořských organismů jsou velmi kreativní. Například rífovník („reef“, čteno ríf, je anglické slovo pro útes), houbovník, pórovník a útesovník. Do stejné čeledi zřejmě patří i Slunečník, Větrník a Měsíčník. A nesmíme opomenout ani nejrozšířenějšího zástupce této čeledi, konečník, kterému jsou někteří podmořští příbuzní značně podobní.

Druhá noc byla ještě zajímavější. V oblasti s korály nelze spustit kotvu, aby nepoškodila korály. Kapitán, ale myslel na všechno a tak z boku lodi vystrčil rameno s těžkým závažím, které přidalo lodi na stabilitě lodi přivázané u bójky. Celou plavbu jsme završili výletem na kajacích. Doufejme, že reputaci českým suchozemcům napravila skutečnost, že kajaky byly od české společnosti Gumotex. Na vyjížďce jsme narazili na mangrovy, mezi jejichž kořeny se skrývala mladá kareta obrovská, žralok i rejnok. Dospělá želva kareta obrovská dosahuje délky 1,5 metru a dožívá se 50 let.

Od roku 2014 je na Google mapách dostupné 3D Street View Velkého bariérového útesu. Na živo je to samozřejmě lepší, ale pokud zrovna nemáte cestu kolem, dejte si nohy do lavoru a podívejte se alespoň na počítači.

Tož tak. Děkujeme všem čtenářům za přízeň a první neděli příští měsíc se můžete těšit na ještě jeden díl převážně z Velkého bariérového útesu, tentokrát o všech těch potvorách, co se v Austrálii ve vodě prohání. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R