Víkendová plavba na hausbótu na řece Hawkesbury

Půjčení hausbótu jsme plánovali už delší dobu a letos v březnu jsme se konečně vypravili na prodloužený víkend na řeku Hawkesbury, oblíbené výletní oblasti nedaleko Sydney. I když to všechno začalo epidemií nachlazení u většiny posádky ještě před vyplutím, podezření na kurděje se nepotvrdilo. Všichni plavčíci zmobilizovali zbytky sil a vyjeli jsme v plném počtu deseti námořníků-amatérů.  Podmínkou vstupu na palubu bylo přečtení knihy Utajená řeka a kostým s vodní tématikou. Na palubě se tak sešli žena vodníka, námořníci i piráti. Jen se obávám, že česká postava vodníka se našemu australskému členu posádky musela zdát přinejmenším podivná. A samotné slovo vodník se ukázalo jako překladatelský oříšek.

K řízení se nikdo příliš nehrnul a tak to, poté co nás slečna z půjčovny bezpečně vyvezla z přístavu, zbylo na mě. Ještě nikdy mi téměř kilometr široká řeka nepřipadala tak úzká. Na manévrování máte kormidlo a můžete přidávat nebo ubírat výkon dvojici motorů. Zatočit na místě je ale poměrně složité a kvůli velkému zpoždění, musí kapitán každý krok plánovat dostatečně předem. Po několika otáčkách a hlavně s přibližujícím se mostem, jsem byla po krátké vzpouře v roli kapitána vystřídána Radkem. Nechtěli jsme podcenit riziko, že trefíme jeden z pilířů. Radkovi se to tam ještě povedlo obstojně. Za mostem se ale řeka stáčela, což už jsme nevybrali. Pro velký úspěch jsme tak projeli pod mostem zpět. V půjčovně, kde pohyb všech lodí vidí na velkém monitoru, se nad našimi manévry jistě velmi pobavili. Po chvíli si nový kapitán vše osahal a dva kamarádi se přiznali, že mají s řízením zkušenosti. Počasí nám přálo a po propršených týdnech jsme měli první slunečný víkend. Mohli jsme si tak užívat rybaření, jízdu na paddleboardech, plavání i grilování přímo na palubě.

Obrázek 1: Pirát Honza na paddleboardu (foto Petr Novák)

Starší, ale nedávno zrekonstruovaný hausbót pro 10 lidí se stal naším domovem na příští dva dny. I přestože nešlo o žádnou luxusní jachtu, nechybělo nic, co bychom mohli potřebovat. Nevelké vnitřní prostory byly plně vykompenzovány střešní terasou s posezením, kde jsme si užívali teplých paprsků australského babího léta a nočního pozorování jižní oblohy. Na palubě nechyběla mimo plně vybavené kuchyně ani sprcha. Vzhledem k limitovanému množství vody bylo sprchování omezeno na minutu na osobu na den. Pokud se rychle namočíte, vypnete vodu, namydlíte a bleskově spláchnete, dá se to stihnout i s mytím vlasů. Zkuste si to někdy doma. Na své pěvecké číslo pod proudem tekoucí vody, ale musíte zapomenout. Z technického vybavení mělo naše plavidlo mimo jiné alarm, který se spustí při plavbě na mělčině. Když začalo první den něco pískat, hned jsme zbystřili a zahájili úhybné manévry, po chvíli se ale ukázalo, že hluk jde z nedovřené lednice.

Největším zklamáním pro pánskou část posádky bylo ale jednoznačně to, že jsme nekotvili. Využívali jsme méně náročné uvazování k připraveným bójkám. I když se to možná na první pohled nezdá, kotvení může být poměrně komplikované. Zejména, když máte, stejně jako my, kotvu bez elektrického navijáku. Různé tvary kotvy jsou vhodné na odlišné složení dna. Musí se také vzít v úvahu příliv a odliv, a také proudy a směr větru, které se mohou během chvíle změnit. Při nočním kotvení musí proto posádka pravidelně kontrolovat, jestli kotva stále drží na místě. Zájmovostí je to, že na rozdíl od Australských silnic, na místních řekách se jezdi vpravo. Zřejmě jde o mezinárodní konvenci, kdy všechny lodě jezdi vpravo, aby v mezinárodních vodách nedocházelo ke zmatkům.

Obrázek 2: Naše plavidlo (foto Petr Novák)

Pro většinu z nás to bylo setkání po delší době a tak pro samé povídání a bohatý program, na plánované deskové hry téměř nedošlo. V sobotu jsme se vydali prozkoumávat širší okolí a užívat si sluníčka. Kluci skákali ze skály do vody, plavali jsme a pádlovali jsme na paddleboardu. Téměř prázdninová pohoda. Užívali jsme si i projížďky na dinghy, malém čluny, který jsme dostali, abychom mohli prozkoumávat i mělčiny, kam se s velkou lodí nedá zajet. Oblast je známá i mezi rybáři a i naší rybářské části posádky se podařil pěkný úlovek. Nad rybou jsme se ale slitovali a dali jí svobodu. Zahlédli jsme i několik rejnoků, černé placaté skvrny u dna, které mohou vypadat jako kámen. Když se ale přiblížíte rychle, odplavou nebo se zahrabou do písku. Připomnělo nám to cestu do Melbourne, kde na pláži v městečku Bendalong místní vyhazovali zbytky z čistění ryb do moře a rejnoci se ve velkém naučili chodit na tuhle hostinu. Můžete tak stát po kotníky ve vodě obklopeni těmito přátelskými tvory.

Obrazek 3: Rybáři v akci (foto Petr Novák)

Úrodné okolí řeky bylo v minulosti hojně osídleno domorodými Aboriginskými kmeny. Oblast se v roce 1789 vypravili prozkoumat i britští dobyvatelé. Věřili, že našli řeky dokonce dvě, a trvalo jim další 3 roky, než zjistili, že skončili u stejné řeky, kde před lety začali. Řeka získala své jméno po hraběti Hawkesburym, který pocházel z významné mořeplavecké rodiny. Do příchodu železnice hrála řeka důležitou roli v přepravě potravin ze zemědělských oblastí do Sydney. 

O britské kolonizaci v blízkosti řeky Hawkesbury  napsala Kate Grenville bestseller Utajená řeka (The Secret River). Pokud nejste zrovna čtenáři, můžete si pustit stejnojmenný dvoudílný film. Australské drama se odehrává počátkem 19. století. Historický román čtivou formou přibližuje každodenní realitu v Austrálii té doby. Příběh chudého Willa Thornhilla začíná v Británii, kde se hladem a zimou protlouká do chvíle, kdy je odsouzen za drobnou krádež k deportaci do Austrálie. Po vystoupení z temné lodi plné nemocí a nedostatku jídla je po několikaměsíční plavbě z Británie přidělen na nucené práce v Sydney. Přijíždí za ním i manželka s dětmi, která zde jako svobodný občan začala podnikat a založila si hospodu. Austrálie patřila k prvním zemím světa, kde mohli ženy nejen vlastnit majetek, podnikat, ale i dědili, protože jejich manželé ve výkonu trestu k tomu nebyli oprávněni. Život v kolonii ale nebyl jednoduchý. Obyvatelé se denně potýkali s chybějící zdravotní péčí, neuspokojivými dodávkami převážně zkaženého jídla z Británie, nedostatkem žen, střety s domorodci a alkoholismem. Problémy s alkoholem mezi bílým i domorodým obyvatelstvem dosáhly takové úrovně, že byl vyhlášen úplný zákaz alkoholu.

Obrázek 4: Krajina v oblasti řeky Hawkesbury (foto Petr Novák)

Hlavní hrdina je za tvrdou práci osvobozen. Vězeňská jízdenka do Austrálie však byla zásadně jednosměrná. Rodina tak stojí před volbou šetřit na zpáteční cestu nebo hledat štěstí v nové zemi. Will Thornhill vzpomíná na krušná léta v Británii a vidina úspěchu ho udrží v Austrálii, kde se majitelem půdy stane Brit, který si místo jako svůj majetek označil jako první. Pro chudáka Willa je vlastnění půdy splněným snem a s něčím takovým v Británii nemohl počítat. S nulovýma zkušenostma se zemědělstvím se pouští do pěstování kukuřice. Když se mu začíná dařit, získá na práci na svém poli i dva vězně. Ti často procovali v nelidských podmínkách připomínající spíše otročení, guvernér proto usměrnil jejich práci „pouze“ na šest dní v týdnu, deset hodin denně. S rostoucím počtem a velikostí farem britských dobyvatelů rostly třenice s domorodými Aboriginci, kteří byli vyhnáni z nejúrodnějších oblastí. V okolí řeky Hawkesbury vše vyvrcholilo příchodem britských vojáků, kteří domorodce nemilosrdně zmasakrovali.

Z obavy o těžce získanou úrodu i ze strachu o vlastní rodinu se hlavní hrdina zúčastní bitvy, při které se místní rozhodnou vzít svou verzi spravedlnosti do vlastních rukou. Autorka knihy poutavě líčí tehdejší situaci i pomocí různých postav obyvatel řeky Hawkesbury. Soused, který má s domorodou Aboriginkou děti, ale z obavy o názor sousedů to tají. Britské děti, které mezi svými kamarády nerozlišují, si hrají si bílými i Aboriginskými vrstevníky. Rodiče tato přátelství zakazují ze strachu motivovaného hlavně neznalostí. Britské ženy hledají u místních pomoc a léčitelské znalosti. Lékařská pomoc byla nedostatková v i Sydney, mimo město téměř neexistující. Další obyvatel vesnice, je zahořklý vdovec, který na neštovice v Austrálii ztratil ženu i všechny děti. Na neštovice zavlečené do Austrálie Brity zemřela i řada domorodců, kteří proti této neznámé nemoci neměli žádné protilátky. Jedna z postav je i násilník, kterému tvrdé zacházení a bičování zkazilo charakter a probudilo v něm nenávist k domorodcům. Během osudového masakru je většina domorodců v oblasti zabita a i když hlavní hrdina dosáhne bohatství, o kterém ani nesnil, pronásledují ho výčitky svědomí. Navzdory pohnuté historii jde o velmi krásné místo, které se jistě vyplatí navštívit.

Obrázek 5: Námořnickým ahoj se za celou posádku loučí kapitán Radek (foto Petr Novák)

Tož tak. Děkujeme všem čtenářům za přízeň a brzy se můžete těšit na další díl našeho australského deníku. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R

Výlet za hranice Austrálie – 2. část

Jak jsme slíbili, tady je vyprávění z druhé části naší dovolené v Myanmaru. Další den se nám podařilo vyrazit do ulic hned brzy ráno a mohli jsme tak mimo poloprázdných pagod zavítat i na místní trh s potravinami. Hlavní plodinou stejně jako v řadě asijských zemí je i zde rýže. V Myanmaru se pěstuje více než 50 druhů a v době britské nadvlády patřila země k nejvýznamnějším exportérům. 60% zemědělské půdy je i dnes určeno pro pěstování rýže. Dále na trhu můžete narazit na různé druhy fazolí a ryb. Fazole jsou zpravidla sušené, smažené nebo naklíčené v nevábně vypadající zkvašené tekutině, ale co by člověk neudělal pro získání dalších zdravých živin. Od stropů stánků visí celé sušené ryby a vpředu v ohromných kádích leží fermentovaná rybí pasta připomínající barvou, aromatem i strukturou spis rybniční bahno. Největší atrakcí je ale místní řezník. Na dřevěné, na rozdíl od zbytku trhu poměrně čisté desce, porcuje půlku čuníka nebo seká slepice na menší sousta včetně kostí. O kousek dál prodávají rybáři své úlovky. Yangon leží ve vnitrozemí, proto je většina ryb sladkovodních. Mnohem voňavější je ale stánek s kořením a čajem.

 Obrázek 4: Trh s potravinami

Další den vyrážíme do Baganu, nevelkého městecká den jízdy od Yangonu. Bagan se proslavil neuvěřitelným počtem budhistických svatostánků. Na území města je okolo 2 200 pagod. Na kilometry to z Yangonu není příliš daleko, hned za městem, kde končí asfalt, je nám ale jasné, proč to bude trvat celý den. Cestou do Baganu jsme se zastavili na občerstvení u pěstitelů cukrové palmy, kteří umí strom využít do poslední třísky, jestli tedy palmy nějaké třísky mají. Z listí mají udělané přístřešky, kokosy se využijí po snědení jako mističky a na každé palmě zachytávají vodovou mízu. Čerstvá chutná sladce. Během horkého dne zkvasí a k večeru už je nápoj spíš nakyslý s větším podílem alkoholu. Pro milovníky něčeho ostřejšího měli i palmovou pálenku. Zakousnout k tomu můžete třeba stehýnko z ptáčků, kteří na palmách žijí. Masa na tom moc není a asi právě proto se podává i s kostí.

Možná jste si v předchozím odstavci položili otázku, co motivovalo lidi v oblasti Baganu stavět jednu pagodu vedle druhé. Podle vyprávění našeho průvodce, na oblast uhodily neúrodné roky a zbožný panovník, doporučil stavbu svatostánků jako prostředek k udobření Buddhy. Počasí se po nějakém čase umoudřilo a přišla hojná úroda. Jako projev díku postavili místní v dalších stoletích ještě desítky pagod. Ty nejstarší byly postaveny ještě před devátým stoletím. Na těch pozdějších jsou vidět indické vlivy. Jedním z rozdílů jsou nepřirozeně dlouhé ušní lalůčky na Buddhově soše, které se v Indii považují za znak štěstí. Příznivci genetiky se pravděpodobně přikloní spíš k teorii, že zdeformované uši jsou znakem degenerace v důsledku rozmnožování v rámci úzké skupiny jedinců, například mezi bohatými a vlivnými rody.

Obrázek 5: Pagody v Baganu

Hned po příjezdu do Baganu jsme vyrazili do jedné z pagod. Velká pozlacená konstrukce má neobvyklý tvar. Podle pověsti si bohatý panovník objednal u architekta jedinečné dílo. Žádný z návrhů se mu však nezdál dostatečně originální a zoufalému staviteli řekl, ať je stavba třeba ve tvaru dýně, která zrovna ležela na stole, a architekt ho vzal za slovo. Hned se na nás také vrhly místní děti, které prodávali pohledy. Od první skupinky jsem si koupila celé leporelo pohlednic a doufala jsem se, že už mě děcka nechají na pokoji. To jsem se ale spletla. Jak odhalili mojí měkkosrdcatost, přivedli ještě další kamarády a tak jsem skončila s asi dvaceti pohlednicemi.  V ostatních pagodách a místních dílnách jsme další dny mohli obdivovat zručnost barmských řemeslníků. Vyřezávaný dřevěný nábytek, lýkové košíky nebo tradiční loutky jsou k dostání za velmi příznivé ceny. Specialitou jsou i kalíšky máčené opakovaně po několik dní v pryskyřici. Ty pevnější mají jako základ bambus nebo lýko a ty pružné jsou z koňských houní. Do ztvrdlé pryskyřice, která na vzduchu zčerná, hbité prsty barmských řemeslníků vyřezávají ornamenty, které následně obarví. Stejnou technikou se zdobí i skříně, truhly a další kusy do domácnosti.

Příští den jsme velmi brzo ráno, ještě před východem slunce, vyrazili ke čtyřem pagodám. Pověst praví, že pokud stihneme navštívit do oběda všechny a v každé necháte stejnou oběť Buddhovi, vaše přáni se splní. K prvnímu chrámu jsme vyrazili přes řeku místní loďkou a cestu do hor jsme si ulehčili terénním autem. Pozorovat východ slunce z vrcholku u pagody jednoznačně stálo za ranní vstávaní. Z plastového boxu na jídlo jsme vybalily první várku obětní rýže, sušenek, kelímek s vodou, zapálili jsme vonnou tyčinku a svíčky a přidali zelenou větvičku do vázy. Mnich s velkým košem misky s jídlem sbíral a prozradil nám, že něco je pro mnichy, ale hlavní část dávají místním chudým, což nám udělalo velkou radost. Pokud se vaše přání vyplní, měli byste se do Baganu vrátit ještě jednou poděkovat.

Možností jak se pohybovat mezi pagodami je cela řada. V parném počasí nás kolo příliš nelákalo a tak jsme si další den půjčili skútry a vyrazili na návštěvu dalších svatostánků. Motorky jsou v Asii hlavním dopravním prostředkem. Barmánci si nedělají hlavu s tím, že by se na motorku nevešla cela jejich rodina nebo nějaký větší náklad. Další dopravní prostředek je trochu méně obvyklý. Oblast Baganu je vyhlášená horkovzdušnými balony. Ještě před východem slunce jich nad pagodami nehybně na klidném nebi vyseli desítky. Nás už ale tlačil čas a mohli jsme je obdivovat jen přes okno autobusu zpět do Yangonu. Tak sned se naše přání od čtyř pagod vyplní a my budeme mít další důvod se do Baganu vrátit a třeba se příště i proletíme balonem.

Cestou zpět z Baganu do Yangonu jsme se zastavili na oběd v motorestu a na trhu u dálnice. Zaujalo nás hlavně mobilní občerstvení na kole. Jeden cyklista měl na zadním nosiči připevněná malá plechová kamínka a na nich ohříval jídlo. Jeho kolega na malém vozíku před kolem vařil neloupané buráky v páře. U dalších stánku se dali koupit převážně sušenky, smažené křupky všech tvarů a vůní a sušené ovoce, které jsme minimálně z poloviny neznali. Na odlehlejších místech nás zaujal i prodej benzinu v plastových nebo skleněných lahvích. Náš velký autobus by tam asi jen tak nenatankoval. Místní na motorkách ale tuto službu využívali hojně. Oběd jsme si dali v místní kantýně u prašné místy nezpevněné dálnice. Servírce řeknete, co byste si tak zhruba dali a ona pak přinese řadu malých talířku s nejrůznějšími jídly a nosí je tak dlouho, dokud jíte. Talířky, kterých jste se nedotkli, vám neúčtují. Platí se podle počtu těch prázdných. Na to, jestli nesnědené jídlo nabízí opakovaně dalším skupinám, jsme radši nemysleli. I když je v Barmě úroveň hygieny pravděpodobně trochu jiná, než na jakou jsme zvyklí, za celou dobu nás břicho nebolelo. Možná k tomu přispělo i očkovaní proti choleře, které údajně zajisti plechový žaludek každému cestovateli.

Po příjezdu do Yangonu nás rodina našeho hostitele pozvala na výbornou domácí večeři. Na výběr bylo od všeho něco a na památku nám paní domu dala ještě krásné ručně dělané šatky. Neuvěřitelně milí a věcně usměvaví Barmánci snad odpustili Radkovi i jeho faux pas. Už na počátku našeho pobytu jsme pochytili místní zvyk, že je potřeba se zouvat nejen do chrámu, ale i při vstupu do obchodu nebo k někomu domů. Radek si ale na chladné podlaze nechal alespoň ponožky, na což nás zdvořile ale důrazně místní upozornili. Poslední den v Myanmaru jsme zakončili ranním výlet na trh, procházkou kolem pagody a v zahradách a hurá do Thajska. Barmo, snad se ještě někdy uvidíme.

Obrázek 6: Ahoj Barmo, brzy na shledanou

Kdyby vám to náhodou v nejbližší době do Myanmaru osobně nevyšlo, můžeme doporučit knihu George Orwella Barmské dny nebo film Dáma (The Lady). Francouzsko-britské dokumentární drama o barmské bojovnici za demokracii Aun Schan Su Ťij a jejím manželovi britském historikovi Michaelovi Arisovi. Disidentka byla v letech 1989 a 2010 v součtu celkem 15 let v domácím vězení. Byla tak postavena před volbu boje za demokracii ve své zemi nad možnost stýkat se se svým manželem a dvěma syny, kteří žili v emigraci. V roce 1991 získala Nobelovu cenu za mír, kterou ale z domácího vězení nemohla jet vyzvednout. Dalším velkým příkořím byla nemožnost účasti na pohřbu manžela, který zemřel v roce 1999. I přes velkou vzdálenost, nepřátelský režim a jeho útlaky disidentka svůj boj nevzdávala a po nedávném pádu vojenské diktatury byla Su Ťij dosazena do funkce barmské předkyně vlády.

Druhé zmiňované dílo je od světově známého autora George Orwell, který se narodil britským rodičům v Indii, vystudoval v Anglii a nějakou dobu sloužil i v Indické imperiální policii v Barmě. Později žil Paříži, Londýně a jako dobrovolník se zapojil do španělské občanské války. Vyzkoušel si jak život v luxusu tak i mezi bezdomovci, což ho formovalo jako vášnivého socialistu, odpůrce fašismu a zastánce rovnosti. Těsně před smrtí vznikají jeho dvě neznámější díla, Farma zvířat a 1984. Kniha Barmské dny patří k jeho dřívější tvorbě a zachycuje barmskou realitu na počátku minulého století včetně rasových předsudků. Inspirace Orwellovým pobytem v Myanmaru je nepřehlédnutelná.

Tož tak. Děkujeme všem čtenářům za přízeň a brzy se můžete těšit na další díl našeho australského deníku. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R

Výlet za hranice Austrálie – 1. část

Tento díl našeho deníku se bude netradičně odehrávat mimo Austrálii. Začátkem letošního roku jsme totiž dostali od kolegy pozváni na jeho svatbu do Myanmaru, odkud pochází. Pokud vám název země Myanmar nic neříká, možná si z hodin zeměpisu vzpomenete na Barmu, jak se stát dříve jmenoval. Pro neoficiální účely je možné používat oba názvy. S populací 50 milionů se Myanmar řadí spíše k menším státům jihovýchodní Asie. Barma leží mezi Bangladéši, Indií, Čínou, Laosem a Thajskem, na pobřeží Bengálského zálivu. Hlavní město je Naypyidaw, které stále nevím, jak pořádně vyslovit. Známější a rozhodně méně krkolomné je bývalé hlavní město Yangon (dříve Rangún). K dalším významným městům patří Bagan.

Hned po příletu nás pozvali ženichovi rodiče na večeři k nim domů. Pohostili nás opravdu královsky a měli jsme možnost ochutnat i první barmské jídlo. Barmské pokrmy se vyznačují nebývalým množstvím použití rybí příchutě ve formě rybí omáčky, nakládané nebo sušené ryby. Takže pokud nejste zrovna příznivci, před cestou do Myanmaru raději nakupte Májky. Jistě si ale pochutnáte na místním tropickém ovoci. Kromě banánů, melounů a manga, můžete sáhnout i po něčem exotičtějším. Nabízí se plody chlebovníku (jack fruit), dračím ovoci (dragon fruit) nebo durianu (o tomto netradičním ovoci, už jste mohli číst v jednom z předchozích dílů zde). Barmské pokrmy se obvykle skládají z rýže nebo asijských nudlí, zeleniny a například kuřecího masa samozřejmě s rybí příchutí. Oblíbené je i skopové nebo kozí maso. Díky výraznému koření se ale nemusíte bát nepříjemné pachutě, kterou takové maso někdy má. Mimo bobkového listu, chilli a zázvoru se používají například i mladé čajové lístky.

V rámci příprav na dnešní obřad v chrámu jsme ráno zahájili nácvikem uvazování pánské sukně longy. Pánská varianta je obvykle pruh látky sešitý dohromady do tvaru válce. Látka připomíná lehkou bavlněnou košili s menší kostkou. Muž si stoupne dovnitř látkového tunelu, chytí dva cípy v oblasti pasu a dřív než ukáže holý zadek, rychle zamotá vpředu na požadovanou velikost. Místní muži údajně chodí pod sukní naostro. Pánská část naší skupiny si pod longy ze strachu nechávala mimo spodního prádla i šortky. Inovací, kterou přinesli britští kolonizátoři, je doplnění celého modelu páskem. Pánové k sukni nosí na všední příležitost tmavší nebo vzorovanou košili, dámy vypasovaný lněný kabátek s krátkým rukávem.  Dámská varianta longy je obvykle jen pruh látky s poutkem nahoře, které si omotáte, kolikrát je potřeba.

Obrázek 1: Pánská sukně longy

Obřad v budhistickém chrámu je pro Barmánce pouze jednou částí několikadenního svatebního obřadu. Podle slov našich kamarádů, byla jejich svatba velmi zrychlenou variantou západního stylu, a proto se skládala „pouze“ ze čtyř úkonů rozdělených do méně než týdnu. První den se na krásně vyzdobeném břehu u jezera konal sňatek před právníkem. Následovalo požehnání mnichy a oběd v klášteře. O dva dny později se konala svatební večeře pro užší rodinu a koncem týdne opulentní večeře pro několik stovek známých, širokou rodinu i obchodní partnery. Jak se nám svěřila nevěsta, největším úskalím je odhadnout počet hostů, protože zeptat se pozvaných, jestli opravdu přijdou, je považováno za nezdvořilost. Na poslední večeři nás uvítala fotografie nevěsty a ženicha v nadživotní velikosti, u které se mohli návštěvních zvěčnit, pro případ, že se přes dav k těm skutečným ani nedostanou. V sále bylo mimo stolů i jeviště a plátno, kde moderátorka zdůraznila osobní i profesní úspěchy novomanželů, komentovala průběh večera a různé tradice. Nás nejvíce zaujal zvyk, kdy se novomanželé snaží dostat do svého hotelového pokoje a musí překonávat překážky připravené jejich kamarády. Pověřená osoba z ženichovy rodiny se snaží záškodníky uplatit, aby nevěstu a ženicha pustili.

Jak už jsme zmínili, novomanželé jsou stejně jako většina barmské populace (90%) budhisté. Křesťané, muslimové a ateisté jsou v Myanmaru v menšině. Většina chlapců vstupuje do budhistických klášterů alespoň na určitý čas obvykle v době dospívání. Mimo duchovního rozměru mladíci v klášterech získají i vzdělání, jídlo a střechu nad hlavou, což není pro všechny Barmánce samozřejmost. Duchovními vůdci jsou chlapcům v klášteře mniši, kterých je v současnosti v Barmě zhruba 300 000. Mniši i jejich studenti chodí omotaní velkým kusem karmínové látky přehozené přes jedno rameno. Jako důkaz respektu jsou sedačky v MHD určené nejen hendikepovaným, těhotným, ale v Barmě i mnichům. Mniši mají také přednost ve frontách. I když je náš kamarád spíš z majetnější rodiny, do kláštera se pravidelně na několik týdnů vrací pro duchovní pohodu. V historii Myanmaru sehráli budhistické kláštery významnou roli mimo jiné i tím, že přispěli vymýcení negramotnosti. Barmské písmo vypadá jak řada přerušovaných koleček vedle sebe. V mluvené formě patří barmština do stejné jazykové skupiny jako čínština, ale jazyky jsou velmi odlišné.

Navzdory mírumilovné povaze budhistického učení, zdejší náboženské menšiny čelily v posledních dekádách persekucím. Nemohli například získat vládní zaměstnání, vlastnit půdu, uzavírat smlouvy, mít více než dvě děti, na cestování v rámci země potřebovali povolení a bylo jim odebráno občanství. Od roku 1962 byly statisíce nuceny emigrovat do sousedních států, další tisíce byly vězněny nebo popraveny. Nejutlačovanějším etnikem byli muslimští Rohingové. USA a další mezinárodní hráči uvalili opakovaně na Barmu ekonomické sankce za účelem vynucení dodržování lidských práv. Od roku 2011 dochází k oslabování vlivu diktatury vojenské chunty a nastolení demokracie. Některé sankce byly zrušeny jen před několika měsíci.  Vztahovaly se převážně na zablokované mezinárodní bankovní transakce a společnosti vlastněné více než z poloviny barmským kapitálem. Pozůstatkem vojenského režimu jsou bezpečnostní rentgeny, kterými musíte projít i při vstupu do hotelu, muzeí nebo supermarketu.

Co se budhistických svatyní týče, těm barmským se říká pagody, které se dále dělí na stupy a chrámy. Stupa je zpravidla několikametrová pozlacená stavba ve tvaru slzy, do které nelze jít dovnitř. Rozlehlejší chrámy vypadají z venku jako egyptské pyramidy, ale uvnitř je prosto členěn do půdorysu kříže s majestátní sochou Buddhy v každém cípu. My se vydali do největšího svatostánku v Yangonu, do Šweitigoumské pagody. Podle pověsti ukrývá sedm Buddhových vlasů, které získal poutník za dobré skutky a král na tuto počest nechal vybudovat rozsáhlí komplex kláštera. Srdce klášter tvoří velká stupa, kolem které je osm oltářů, podle dnů v týdnu. Pokud jste se pozarazili nad mým duševním zdravím a chabou znalostí dnů v týdnu, nezoufejte. V barmské mytologii je středa jeden den do oběda a další odpoledne. Podle toho, jaký den v týdnu se člověk narodil, u toho oltáříčku se pomodlí a nechá květiny nebo jinou oběť Buddhovi. Další tradicí je lepení zlatých plátků na sochu Buddhy. Čtverečky zlata podobné alobalu jsou dobře přilnavé. Když jsem se ale hrnula plátek zlata nadšeně koupit, náš kamarád mě zadržel. Jako žena a nevěřící, bych se k Buddhovi neměla prý příliš přibližovat, natož se ho dotýkat.

Obrázek 2: Šweitigoumská pagoda

Kromě modlení si ale i Barmánci někdy rádi odpočinou. Oblíbené jsou zde třeba masáže nebo žvýkání betelu. Myanmarské masáž je na pomezí ráznější thajské a jemné japonské. Před masáží dostanete bavlněný obleček připomínající pánské pyžamo a masáž zahrnuje i část, kdy po vás drobná Barmánka šlape. Na rozdíl od thajské masáže však zpravidla jemněji pouze jednou nohou. Další myanmarskou zálibou je žvýkání betelu. Jde o list pepřovníku, ve kterém je zabalené vápno a oříšky z arekové palmy. Navzdory pro někoho až nesnesitelné hořké chuti je betel čtvrtou nejoblíbenější drogou na světě. Žvýká ho až 200 milionů lidí převážně v jihovýchodní Asii a Indii. Tato činnost je zároveň společenská a rozšířená hlavně mezi staršími lidmi. Celá směs v puse zčervená a člověka, který žvýká často, poznáte jednoduše podle červených až černých napůl vypadaných zubů. Na každém kroku narazíte na krvavý flek na chodníku. Naštěstí jde jen o sliny smíchané s touto povzbuzující rostlinou, kterou v Barmě muži používají místo kávy. Nakoupit betel můžete v pojízdných stáncích na každém rohu. My ale tu odvahu neměli. Ve větším množství má betel stejné účinky jako některé jiné drogy.

Další den jsme vyrazili na místní trh s oblečením, látkami a šperky. Na rozdíl od sousední Bangladéše není barmský textil téměř vůbec vyvážen do zahraničí. Obdivovat kvalitní látky můžete nejen na trhu ale i na ulicích. Krásné Barmánky se rozhodně nebojí barev a i ve všední den se rády oblákají do elegantních šatů s výšivkami, třpytivým detailem nebo krajkou. Myanmar oplývá i velkým nerostným bohatstvím. 90% světových rubínu pochází z Myanmaru. K dalším nerostným surovinám patří safíry a zlato. Jejich těžba je však problematická hned z několika důvodů. I když pozvolna dochází ke zlepšování. Šperkařští giganti včetně Tiffany a Cartier odmítali tyto kameny z důvodu nehumánního zacházení s horníky a vyústěním byl úplný zákaz nákupu diamantů z Myanmaru, jelikož zisky plně připadly vládnoucí vojenské chuntě, která dodnes vlastní zdejší doly.

Obrázek 3: Trh s oblečením

My si proto na trhu raději koupili jinou ozdobu místních, pleťovou masku ze dřeva thanaka. Dřevo rozemleté na prach na malém ručním mlýnku se smísí s vodou a potírá se jím obličej. Nažloutlá pasta má pozitivní vliv na pokožku a zároveň ji chrání před sluncem. Tuto módu jsme rádi vyzkoušeli. Zvyk žirafích žen v oblasti barmského jezera Inle a v některých oblastech Thajska se ale ze čtení zdál za hranou. Velmi dlouhý krk je považován v některých oblastech do dnes za symbol krásy. Ženy si postupně přidávají kovové kroužky a tím se během let krk nepřirozeně prodlouží. Rizikem je kroužky sundávat. Oslabené svalstvo by hlavu nemuselo udržet a v krajním případě by mohlo dojít ke zlomení vazu. Další tradicí je nákup a pouštění malých ptáčků pro štěstí. Obchodní model je to geniální, ptáčci jsou totiž naučeni se k prodejci vracet, ten je znova umístí do klece a může je opakovaně prodat.

Tož tak. Děkujeme všem čtenářům za přízeň a příští měsíc se můžete těšit na zážitky z druhé části naší barmské dovolené. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R