neděle 25. ledna 2015

Doprava nejen v Sydney

Stejně jako ve Velké Británii i u protinožců se jezdí vlevo. Jízdu po druhé straně silnice už jsme začali trénovat na kolech, která nám nadělil Ježíšek. Na řízení auta se zatím ještě osmělujeme. Čas, kdy vytáhneme naše mezinárodní řidičáky, se ale blíží, protože jak jsme se přesvědčili, jiná doprava než autem je mimo Sydney problematická. Jeden známý nás ale varoval, že když poprvé při silniční kontrole svůj český mezinárodní řidičák musel ukázat, policisté mu nechtěli věřit, že je to oficiální doklad a nakonec stejně chtěli vidět českou plastovou kartičku. Papírová knížka z nekvalitního zažloutlého papíru a fotka, kterou mi tam paní na úřadě přilepila Klovatinou, se jim příliš nezdála.

Obrázek 1: Už jste viděli český mezinárodní řidičák

Zaskočení jsme ze začátku byli i jako chodci. V Sydney totiž existuje několik křižovatek, kde je mimo klasických přechodů možno chodit i úhlopříčkou. Semafory jsou tam totiž nastaveny tak, že v jednu chvíli stopnou auta ze všech směrů a chodci tak mohou přecházet jakýmkoliv směrem. V Sydney se celkově hodně chodí pěšky. Když vyrazíte do ulic v době, kdy většina lidí míří do kanceláří nebo naopak domů, počítejte s tím, že se budete prodírat armádou lidí v kostýmcích a oblecích, kteří si k nim obuli tenisky a svižně si to rázují ulicemi. Na venkově jsme zatím byli jen jednou, ale hned jsme pochopili, že kultura pěšího chození, je tam zcela opačná. Když jsme paní, u které jsme byli ubytovaní řekli, že si jdeme koupit něco do tři kilometry vzdáleného obchodu, rozmlouvala nám to, že je to na pěší chůzi daleko. Na druhou stranu se není co divit, že se tam lidé přemísťují převážně auty. Vzdálenosti jsou totiž poměrně velké, cestu pro pěší chůzi jsme taky nenašli a v parném létě procházka příliš příjemná nebyla.

Co se týče dopravy autem po Sydney, na zajímavost jsme narazili v souvislosti s parkováním. Jeho délka je na řadě míst omezena na půl hodiny. Policisté překročení povolené doby kontrolují jednoduchým, ale účinným způsobem. Jednou za půl hodiny projdou ulici a křídou udělají na pneumatiku čáru. Když jdou podruhé za půl hodiny a najdou označené pneumatiky, majitele pokuta nemine. Protože ulice s půlhodinovým omezením parkování je i u našeho domu, některé naše návštěvy na to šly šalamounsky a značku křídou vybíhali jednou za čas smazat. To však obvykle nestačí a vyplatí se i o kus přeparkovat.

Oblíbeným dopravním prostředkem v Sydney je i kolo. Cyklisté mají různé výhody. Například mohou jezdit po autobusovém pruhu a předjíždět zprava i zleva. Také jsou oprávněni jezdit dva vedle sebe, pokud mají rozestup menší než metr a půl. Když jsme začali shánět kola z druhé ruky, nejprve jsme zajásali, že za 100 AUD (2 000 Kč) se dá nějaké sehnat. Brzy jsme ale prohlédli, že navzdory velmi kopcovatému terénu v Sydney jsou levná kola často bez přehazovačky. Hodně kol je také neuvěřitelně rezavých od slaného vzduchu z moře. Když ale trochu pohledáte, dá se sehnat použité kolo do 200 AUD (4 000 Kč). Oblíbená jsou zejména dámská retro kola. I Radek má jedno takové. Povinnou výbavou cyklistů bez ohledu na věk je přilba. Ta se dá pořídit za pár dolarů. Hlavu si nemusíte lámat ani s pořízením pumpičky. Ty veřejně jsou zdarma dostupné u většiny větších cyklistických stezek, kterých najdete řadu i v centru Sydney. Šetřit se ale rozhodně nevyplatí na pořádném zámku. Navzdory tomu, že v Austrálii se téměř nekrade a většina lidí neváhá si nechat kabelku nebo peněženku jen tak někde ležet, kola patří ke komoditám, které se tu kradou ve velkém. Běžný zámek obvykle kolo příliš neochrání a je lepší koupit si zámek na motorky, který nelze tak lehce přeštípnout.

Obrázek 2: Standardní kvalita kola v Sydney

V Sydney je i rozsáhlá síť MHD. Jen linek metra tam mají stejně jako v Brně. Metro nahrazují vlaky a hustá síť autobusů. Dostat se ale autobusem na požadované místo je někdy pořádná fuška. Zaprvé, zastávky nemají žádné názvy jen asi desetimístná čísla, která jsou sice k dohledání na internetu, ale na samotné zastávce napsaná nejsou a ještě jsme nenarazili na řidiče, který by zastávky znal podle čísel. Zkoušeli jsme i odpočítávat, kolik zastávek jsme již projeli, to se ale také příliš neosvědčilo, protože většina zastávek je na znamení a autobus řadu z nich projede tak rychle, že si jich ani nevšimnete. Po tomto neúspěchu jsme se pokusili s řidičem domluvit podle názvu ulice, ani to ale nepřineslo mnoho úspěchu. Záhy jsme totiž zjistili, že některé ulice mají i 20 km. Lokality se tak vyplatí udávat jako název nejbližšího křížení ulic. A když je adresa udaná názvem ulice a číslem domu, nesmíte se zapomenout podívat, o jakou čtvrť jde. V každá městské části začínají domy číslovat od nuly. Některá čísla domů tak na dlouhých ulicích existují opakovaně v každé čtvrti. Nejhorší zkušenost se zmatečným značením zastávek měl Radek, když jel navštívit známé na periferii Sydney uprostřed lesů. Autobus tam staví u dálnice po několika kilometrech. Bohužel řidič, na kterého Radek spoléhal, to tak nějak spletl a Radka to stálo několika kilometrovou neplánovanou procházku lesem. Od té doby jezdíme vždy se zapnutou navigací v mobilu a divíme se, jak to dělají ostatní. Co se týče adres, obvykle se udávají ve formátu – ulice, čtvrť, okres. Z nepochopitelných důvodů se často neuvádí město.

Přímořské Sydney, které se rozkládá z významné části na březích zálivu Port Jackson, se v rámci MHD pyšní hned několika pravidelnými linkami trajektů. A komu by i to bylo málo a nemá hluboko do kapsy, může využít vodní taxi. I když i jízda MHD se může pořádně prodražit. Cena celoročního MHD lístků šplhá k několika desítkám tisíc korun. Načerno se ale jezdit nevyplatí. Jak již jsme měli možnost zažít na vlastní kůži, revizorům neproklouzne ani myška. Do autobusu jich nastoupí šest, řidič zaparkuje na krajnici, zavře dveře a kontrole nikdo neunikne. Ti, které jsme viděli my, navíc spíš než revizory připomínali postavou vyhazovače nebo kulturisty. O důvod víc, si to u nich nerozházet.

Obrázek 3: Vodní taxi

Stejně jako většina metropolí i Sydney se potýká se zácpami. Jeden z projektů, který měl ulehčit přetížené dopravě v centru, byla výstavba jednokolejné železnice na pilířích nad chodníkem v několika z páteřních ulic. Dráha byla umístěna zhruba v úrovni tři metry nad zemí, pasažéři se tak mohli z blízka dívat do oken domů, které byly vzdáleny od vlaku jen několik metrů. Bohužel tento originální nápad byl odsouzen k zániku, protože byl provozován soukromou společností, která si účtovala poměrně vysoké jízdné. Například na George Street, která je jednou z hlavních ulic v centru Sydney, už dnes po této konstrukci nenaleznete ani památku. Významným dopravním prostředkem je i tady taxi a překvapivě se nejedná o nijak luxusní záležitost. Pro cestující může být ale nezvyklé to, že většina vozů je vybavena kamerami, které je snímají nejen při nástupu, ale i uvnitř po celou dobu jízdy. Na rozdíl od tradičních newyorských žlutých taxíků hrají ty sydneyské všemi barvami a díky kamerám na střeše jsou z větší dálky lehce zaměnitelné s vozy policie, které rovněž nemají jednotný vzhled. Pokud si zapomenete doma brýle, mějte se na pozoru, abyste si máváním na taxi nepřivolali ochránce pořádku. To by se asi těžko vysvětlovalo.

Co se týče dopravy mimo Sydney, Austrálie je obkroužena asfaltovou silnicí podél hustě osídleného pobřeží a uprostřed přeťata od severu k jihu slavnou Stuart Highway. Na červených pláních v nitru kontinentu však počítejte pouze s prašnými cestami, ze kterých dvakrát ročně odhrnuje kameny pluh podobný tomu českému sněžnému. Tyto dálnice nedálnice křižují i desítky tzv. silničních vlaků („road trains“). Jedná se v podstatě o kamiony se silným motorem, které kromě v ČR běžného návěsu mají za ním zapřažené ještě další přívěsy a dosahují tak úctyhodné až děsivé délky. Od Darwinu na severu do Adelide na jihu křižuje rudý kontinent vlak Ghan. Rovněž jižní část Austrálie lze projet vlakem od západu k východu. Bez ohledu na značnou časovou náročnost cestování byl vlak donedávna vyhledávanou přepravní možností. Roli v tom jistě hrála i skutečnost, že v Austrálii působili v podstatě jen dvě letecké společnosti, které uměle udržovaly vysoké ceny letenek. V posledních několika letech však došlo k významnému růstu počtu leteckých společností a nová konkurence má velmi pozitivní vliv na ceny letenek.

Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět v neděli se můžete těšit na článek o tom, jak to vypadá u protinožců doma. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R

neděle 11. ledna 2015

Šokující fakta o australské fauně aneb klokani a další potvory s vakem



Ještě než se pustíme do vačnatců, nedá mi to, abych se nevrátila k Vánocům a silvestrovskému ohňostroji, kterým na konci roku žilo celé Sydney. Po pár měsících tady na mě Australané působí jako mistři příprav. Když vyrazíte na nějakou akci, můžete počítat s tím, že bude zajištěn nejen dostatek toalet a cisterny s pitnou vodou, ale i personál, který návštěvníky informuje a drží vše v čistotě. A to neplatí jen o placené zábavě ale i o akcích, které jsou pro diváky zdarma. Jednou takovou velkolepou vánoční akcí je i zpívání koled v parku The Domain v centru Sydney. Posledního, již třicátého druhého ročníku, se podle oficiálních odhadů zúčastnilo osmdesát tisíc diváků. Celá rozlehlá louka byla poseta lidmi se svíčkou s červenou krytkou, která se prodávala v rámci doprovodné charitativní sbírky. Atmosféra byla úžasná a byl to v podstatě jediný okamžik, kdy na mě v letním Sydney letos sáhlo kouzlo Vánoc.

Co se týče příprav na oslavy Silvestra, informační tabule o dopravních uzavírkách a letáky s programem se začali objevovat snad již v listopadu. Každá sranda ale něco stojí. Veškeré náklady na silvestrovské oslavy se vyšplhaly na neuvěřitelných 7,2 milionů AUD (téměř 150 milionů Kč). Obdobná částka je ve státním rozpočtu ČR pro rok 2015 vyčleněna např. na celoroční provoz ústavního soudu. Clover Moore, která je starostkou města Sydney už více než deset let, čelí kritice neúměrně vysokých výdajů na oslavy vstupu do nového roku.

Na rozdíl od Česka si u protinožců nelze legálně koupit žádné rachejtle ani petardy a na některá místa byl na Silvestra zákaz vstupu dokonce i s prskavkami. Oficiální půlnoční ohňostroj se odpaloval ze čtyř lokalit a pro děti byly připravené dva ohňostroje v 9 hodin, které nemohly být ukončeny jinak než melodií z nového Disneyho vánočního filmu Frozen. Zajímavostí je, že hudbu k ohňostroji vysílalo rádio a divákům bylo doporučeno přinést si např. mobil, na kterém si hudbu naladí. V praxi to však bohužel kvůli beznadějně přetíženým sítím na většině míst nebylo možné. Není se co divit, v období ohňostroje vzroste počet lidí v Sydney ze 4,5 na 5,5 milionů. Záznam sydneyského ohňostroje zhlédne po celém světě přes miliardu diváků. Pokud chcete být jedním z nich, koukněte na internet, stojí to určitě za to.

V podvečer silvestrovského ohňostroje zaplavilo centrum Sydney 1,6 milionu diváků. Tedy o něco více, než kdyby se přišli kouknout všichni Pražané. Vstupné na večeři s nejprestižnějším výhledem na ohňostroj jako např. otočná restaurace věže Sydney Tower Eye nebo část botanické zahrady naproti Opeře v pozadí s mostem Harbour Bridge se pohybovalo okolo 500 AUD (10 000 Kč). K čemuž musíte připočítat ještě nemalé náklady na pití. Např. za láhev vína si museli hosté sáhnout do kapsy pro dalších zhruba 50 AUD (1 000 Kč). Pro spořivější návštěvníky byl vyčleněn park hned vedle botanické zahrady s obdobným výhledem a vstupem zdarma. Jediným úskalím byl počet zájemců o tuto lokalitu, který významně přesahoval její kapacitu. Aby se lidé neušlapali nebo nepřepadávali z tlačenice rovnou do zálivu, byl do areálu vpuštěn jen omezený počet diváků. Řada zájemců o vstup se táhla jako fronta na banány několik stovek metrů (pozn. pro mladší čtenáře „jako fronta na nejnovější iPhone“). Celý zástup končil na louce, kde lidé disciplinovaně stáli ve frontě podle čar připravených na trávníku. Jedna řada těsně vedle druhé. Na pořádek a zřejmě i na to, aby rozlícený dav nezlynčoval případné předbíhače, kontrolovaly desítky lidí z ochranky. Brány areálu se pro vyčerpání kapacity zavřely již před třetí hodinou odpoledne. V televizi běžel rozhovor s houževnatými japonskými turisty, kteří v čele fronty strávili tři dny a dvě noci, aby si zajistili nejlepší místa.

Video 1: Fronta na sledování silvestrovského ohňostroje z parku Mrs Macquarie's Chair

Pokud se vypravíte do Sydney a nechce se vám trávit mládí ve frontě, můžete se alternativně nechat najmout na práci na některém z prestižních míst. Což má mimo jiné i tu výhodu, že po půlnoci začíná státní svátek a hodinové mzdy vystřelí k 50 AUD (1 000 Kč). Já měla to štěstí, že jsem pracovala v botanické zahradě hned naproti Opeře. Řada návštěvníků byli turisté z Ameriky a Evropy, kteří chtěli slavný ohňostroj vidět živě. Atmosféra byla celý večer výborná a navíc během ohňostroje si hosté nic neobjednávají a tak jsme si i my nerušeně užili půlnoční show v celé její kráse. Pokud oželíte výhled na Operu z bezprostřední blízkosti, existuje mnoho míst, odkud je na ohňostroj dobře vidět. Radek chytře vyrazil do čtvrti Balmain až krátce před půlnocí a měl odtamtud krásný výhled na celou dvanáctiminutovou show. V řadě za sebou viděl všechny čtyři místa, odkud se ohňostroje odpalovaly. A několikatisícová kapacita tohoto místa dokonce nebyla ani vyčerpána.

Obrázek 1: Radkův výhled na ohňostroj

Ale teď už k těm vačnatcům. Pod tímto pojmem si většina z nás asi představí hlavně klokany. Zejména toho nejslavnějšího, Skippyho. Mimochodem věděli jste, že tento seriál pochází již z roku 1968? Pro někoho může být také novinkou, že mezi vačnatce patří i koaly a vombati. Další zajímavostí, kterou nám v hodinách přírodopisu zatajili, je skutečnost, že vačnatci nemají placentu. Mláďata klokana velká jako nehet se z tohoto důvodu rodí už po několika týdnech. V podstatě si ale jen přelezou do vaku, kde se zůstávají další rok. V mámině kapse většinou už potkají staršího sourozence. Ve vaku mohou být zároveň až tři různě stará mláďata. Každé z nich má vlastní místo, kde vytéká z matčina břicha mléko odpovídající složením jejich stupňům vývoje. Odrostlejší mláďata občas vylézají z vaku se proskočit a pak se vrátí nakrmit. Klokanímu mláděti se v australské angličtině říká „joey“ a na rudém kontinentu se setkáte s celou řadou klokaních druhů. Největší z nich, klokan rudý, je vysoký až dva metry s půlmetrovým ocasem. Naproti tomu nejmenší wallaby jsou menší než metr. Největší naměřená klokaní rychlost byla 64 km/h, nejdelší skok 13,5 metrů a je doloženo, že někteří klokani dokáží přeskočit až 3 metry vysoký plot.

Není sporu, že tato zajímavá zvířata se vyplatí vidět. A vzhledem k tomu, že během prvního půlroku tady jsme viděli klokana jen na talíři, je na čase vydat se do Morisset parku omrknout i ty živé. Klokani nejsou hloupí a tak v parném létě vylézají na pastvu zejména brzy ráno a přes den se schovávají někde ve stínu. Pokud je chcete vidět trochu skotačit a ne jen relaxovat líně pod stromem, musíte si přivstat.

Obrázek 2: Fotku klokana dodáme (výlet na klokany jsme bohužel kvůli dešti a vlakovým výlukám už třikrát odložili, ale příště už to snad klapne)

Zajímavým živočichem je i koala čili koala medvídkovitý, který není žádný medvěd ale také vačnatec. Rovněž malé koaly dorůstají v matčině vaku. Koala s mládětem vylézajícím z vaku se na rozdíl od klokana příliš nezobrazuje. Důvodem asi bude ten, že koalí kapsa neústí na břiše, ale pod zadkem, což má trochu nechutný ale velmi praktický důvod. Koaly se živí výhradně listy eukalyptu čili blahovičníku, které obsahují toxické látky a jsou velmi těžko stravitelné. Koala je ve svém žaludku zpracovává až 100 hodin a během této doby dochází k jejich fermentaci. Žaludek malých koal neumí jedovaté listy strávit, matky proto eukalyptovou omamnou mňamku musí svým mláďatům natrávit. Z této hmoty malé koaly získají i mikroby potřebné k trávení blahovičníku. Až příště uvidíte třeba v zoo koalu a bude se vám zdát, že se pořád jen cpe a nepřítomně líně hledí před sebe, tak se vám to nezdá. Eukalyptové listí nemá příliš velkou výživnou hodnotu, koaly ho proto musí sníst velké množství. Denně tráví jedením tři až pět hodin. Toxiny v něm zároveň udržují koaly „zfetované“. Ani genetickou dispozicí nejsou koaly příliš bystré. Jejich mozek vyplňuje dutinu lebeční pouze z 60% a dosahuje velikosti vlašského ořechu. Na počátku minulého století byly koaly kvůli svému měkkému kožíšku téměř vyhubeny. Nyní se však jejich počty díky různým ochranným programům zvyšují. Bohužel ani živou koalu jsme zatím nepotkali. V centru Sydney na ně nenarazíte. Není ale nijak neobvyklé tam zahlédnout jiného vačnatce, kterého jsme si podle anglickému názvu pokřtili bilbík.

Obrázek 3: Náš kamarád bilbík s neuvěřitelně hebkým kožíškem

I když později se ukázalo, že krasavec na fotce není bilby, ale jiný druh vačnatce, a sice kusu liščí. Nicméně přezdívka mu už zůstala. Chlupáč o trochu větší než kočka je aktivní hlavně v noci. V Hyde parku v centru Sydney jich žije hned několik a někteří se nechají i pohladit. Netradiční je také název jejich čeledi, a sice patří mezi kuskusovité. Jejich příbuzní bilby byli v minulosti často loveni pro svůj hebký kožíšek a téměř vyhubeni. Jedním zajímavým programem, který se snažil zvýšit povědomí o tomto zvířátku a zároveň vybrat prostředky na podporu jejich ochrany, bylo prodávání velikonočních čokoládových bilby jako alternativy klasických zajíčků.

Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět v neděli se můžete těšit na další díl o dopravě nejen v Sydney. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R

čtvrtek 1. ledna 2015

Novoroční speciál s trochou inspirace do příštího roku



Na závěr roku bych se s vámi ráda podělila o dvě inspirativní setkání. Na procházce v parku jsme jednou s naším známým z Indie potkali maminku se dvěma dětmi. Zhruba pětiletá překrásná holčička stále pobíhala kolem, a když jsem mu řekla, jak se mi holčička líbí, odvětil, že by si ji také rád pochoval. Jediné co mě v tu chvíli pod vlivem české kultury blesklo hlavou, že v roli té matky, bych cizího dospělého muže, který chce chovat moje dítě, asi automaticky považovala při nejmenším za podivína.  Podle kamarádova vyprávění je v Indii přístup zcela jiný. A matka by zájem cizích lidí o její dítě brala jako velkou poklonu. Rovněž prý není neobvyklé, že např. při cestě vlakem si s dítětem hrají různí cizí lidé. To mi bohužel přijde, že v Čechách, nebo alespoň v Praze, tak trochu vymizelo.

Druhý příběh je trochu z jiného soudku. Jde o setkání s Čechem, který do Sydney přijel na kole a to až z Plzně. Přeletěl oceán mezi Asií a Austrálií a několik nebezpečných území, drtivá většina jeho cesty však byla čistě cyklistická záležitost. 

 Obrázek 1: Šnek na cestách
V sedle kola strávil 14 měsíců a ujel přes 16 000 kilometrů. Jaroslav Král neboli Šnek navzdory diagnostikované vážné srdeční vadě, která mu neumožňovala v prvních letech života téměř žádný pohyb, je aktuálně na cestě kolem světa na kole. Se sloganem „Není kopec, který bych nevytlačil“ procestoval při minulých cestách celou Evropu, přejel Alpy a dojel do Maroka. Se zanedbatelným rozpočtem přespává převážně pod širákem, ve stanu, nebo u lidí, které potká cestou a nabídnou mu nocleh. Šnekova neuvěřitelná vytrvalost a cílevědomost mě utvrdila v tom, že když člověk něco opravdu chce, je lepší hledat způsoby, jak toho dosáhnout, než ztrácet čas stížnostmi na osud a hledat důvody, proč něco nejde. Šnek se aktuálně zdržel v Sydney a zvažuje, zda cestu ukončí po objetí půlky zeměkoule nebo se mu podaří nastřádat dostatek prostředků, aby v cestě pokračoval. I kdyby se Šnekovi podařilo dojet na kole „pouze“ z Česka do Austrálie, je to obdivuhodné. Pokud Vás jeho příběh zaujal a rádi byste ho podpořili, můžete si např. zakoupit filmy o jeho cestování nebo sponzorovat některé z jeho kilometrů. Více informací a Šnekův článek pro náš blog naleznete níže.

Do nového roku všem přejeme co nejméně předsudků a zažitých stereotypů, hodně splněných snů a především dostatek síly si za nimi jít. A Šnekovi moc držíme pěsti, aby si ve svém cyklistickém deníku mohl odškrtnout i cestu kolem druhé poloviny zeměkoule.

Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny již opět v neděli (11. ledna) se můžete těšit na díl s názvem Šokující fakta o australské fauně aneb klokani a další potvory s vakem. Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.

M+R

Jaroslav (Šnek) Král pro Australský deník:

„Je mi ctí doplnit tato krásná a čtivá slova. Ano je to tak, na „Cestu“ jsem vyrazil 11. května 2013. Dnes v Sydney po 16 704 km a devatenácti měsících putování přemýšlím, co dál. Projel jsem sice flák světa (13 zemí - Česká Republika, Slovenská Republika, Ukrajina, Moldávie, Bulharsko, Turecko, Irán, Srí Lanka, Indie, Nepál, Thajsko, Malajsie, Austrálie) a i přestože jsem zažil neskutečné příběhy a spoustu věcí se při putování naučil, v těchto dnech nevím, jak dál. Pokud se snažím přemýšlet rozumem, prostě hlavou, tak se začínám bát, že předčasné ukončení cesty se nezadržitelně blíží. :-( V lednu tady v Sydney ukončuji první semestr študování anglického jazyka a pak mě čekají pětitýdenní prázdniny. Bohužel se mi ale zatím nepodařilo najít pořádně placený job, tak netuším, jak vydělám na další semestr a studentská víza jsou v tuto chvíli bohužel mojí jedinou možností. Nedej bože, že bych konečně začal šetřit na další putování. Co se týče konta, tak jsem úplně vycucán. Sotva platím nájem a na to jídlo už moc nezbývá.  Tady v Sydney jsem tak trochu narazil. Čekal jsem, že rozjezd vydělávající etapy mé cesty tu bude krapet rychlejší. Ale na druhou stranu jsem přeci Šnek, no ne? :-)

Za veškerou podporu předem děkuji a Marušce, Radkovi i všem čtenářům Australského deníku přeji hodně štěstí v roce 2015.“

Jaroslav (Šnek) Král

Užitečné odkazy:

FB stránka o filmu - „Země je kulatá 1 – Jedu si svůj sen!“ s možností zakoupit film
https://www.facebook.com/pages/Země-je-kulatá-Jedu-si-svůj-sen/771429912897020?fref=ts


Webové stránky o cestě www.zemejekulata.cz , v sekci „Váš kilometr“ najdete číslo transparentního účtu, kde je možno přispět na moji cestu koupí konkrétních kilometrů na přání

A odkaz na samotný účet 


FB osobní profil - Jaroslav Král Plzeň
https://www.facebook.com/jaroslav.kral.58