Stejně jako ve Velké Británii i u protinožců se jezdí vlevo. Jízdu po druhé
straně silnice už jsme začali trénovat na kolech, která nám nadělil Ježíšek. Na
řízení auta se zatím ještě osmělujeme. Čas, kdy vytáhneme naše mezinárodní
řidičáky, se ale blíží, protože jak jsme se přesvědčili, jiná doprava než autem
je mimo Sydney problematická. Jeden známý nás ale varoval, že když poprvé při
silniční kontrole svůj český mezinárodní řidičák musel ukázat, policisté mu
nechtěli věřit, že je to oficiální doklad a nakonec stejně chtěli vidět českou
plastovou kartičku. Papírová knížka z nekvalitního zažloutlého papíru a
fotka, kterou mi tam paní na úřadě přilepila Klovatinou, se jim příliš nezdála.
Zaskočení jsme ze začátku byli i jako chodci. V Sydney totiž existuje
několik křižovatek, kde je mimo klasických přechodů možno chodit i úhlopříčkou.
Semafory jsou tam totiž nastaveny tak, že v jednu chvíli stopnou auta ze všech
směrů a chodci tak mohou přecházet jakýmkoliv směrem. V Sydney se celkově
hodně chodí pěšky. Když vyrazíte do ulic v době, kdy většina lidí míří do
kanceláří nebo naopak domů, počítejte s tím, že se budete prodírat armádou
lidí v kostýmcích a oblecích, kteří si k nim obuli tenisky a svižně
si to rázují ulicemi. Na venkově jsme zatím byli jen jednou, ale hned jsme
pochopili, že kultura pěšího chození, je tam zcela opačná. Když jsme paní, u
které jsme byli ubytovaní řekli, že si jdeme koupit něco do tři kilometry
vzdáleného obchodu, rozmlouvala nám to, že je to na pěší chůzi daleko. Na
druhou stranu se není co divit, že se tam lidé přemísťují převážně auty.
Vzdálenosti jsou totiž poměrně velké, cestu pro pěší chůzi jsme taky nenašli a
v parném létě procházka příliš příjemná nebyla.
Co se týče dopravy autem po Sydney, na zajímavost jsme narazili
v souvislosti s parkováním. Jeho délka je na řadě míst omezena na půl
hodiny. Policisté překročení povolené doby kontrolují jednoduchým, ale účinným
způsobem. Jednou za půl hodiny projdou ulici a křídou udělají na pneumatiku
čáru. Když jdou podruhé za půl hodiny a najdou označené pneumatiky, majitele
pokuta nemine. Protože ulice s půlhodinovým omezením parkování je i u
našeho domu, některé naše návštěvy na to šly šalamounsky a značku křídou
vybíhali jednou za čas smazat. To však obvykle nestačí a vyplatí se i o kus
přeparkovat.
Oblíbeným dopravním prostředkem v Sydney je i kolo. Cyklisté mají
různé výhody. Například mohou jezdit po autobusovém pruhu a předjíždět zprava i
zleva. Také jsou oprávněni jezdit dva vedle sebe, pokud mají rozestup menší než
metr a půl. Když jsme začali shánět kola z druhé ruky, nejprve jsme
zajásali, že za 100 AUD (2 000 Kč) se dá nějaké sehnat. Brzy jsme ale
prohlédli, že navzdory velmi kopcovatému terénu v Sydney jsou levná kola
často bez přehazovačky. Hodně kol je také neuvěřitelně rezavých od slaného vzduchu
z moře. Když ale trochu pohledáte, dá se sehnat použité kolo do 200 AUD (4
000 Kč). Oblíbená jsou zejména dámská retro kola. I Radek má jedno takové. Povinnou
výbavou cyklistů bez ohledu na věk je přilba. Ta se dá pořídit za pár dolarů. Hlavu si nemusíte lámat ani s pořízením pumpičky. Ty veřejně jsou zdarma dostupné u většiny větších cyklistických stezek, kterých najdete řadu i v centru Sydney. Šetřit se ale rozhodně nevyplatí na pořádném zámku. Navzdory tomu, že
v Austrálii se téměř nekrade a většina lidí neváhá si nechat kabelku nebo
peněženku jen tak někde ležet, kola patří ke komoditám, které se tu kradou ve
velkém. Běžný zámek obvykle kolo příliš neochrání a je lepší koupit si zámek na
motorky, který nelze tak lehce přeštípnout.
V Sydney je i rozsáhlá síť MHD. Jen linek metra tam mají stejně jako
v Brně. Metro nahrazují vlaky a hustá síť autobusů. Dostat se ale
autobusem na požadované místo je někdy pořádná fuška. Zaprvé, zastávky nemají
žádné názvy jen asi desetimístná čísla, která jsou sice k dohledání na
internetu, ale na samotné zastávce napsaná nejsou a ještě jsme nenarazili na řidiče,
který by zastávky znal podle čísel. Zkoušeli jsme i odpočítávat, kolik zastávek
jsme již projeli, to se ale také příliš neosvědčilo, protože většina zastávek
je na znamení a autobus řadu z nich projede tak rychle, že si jich ani
nevšimnete. Po tomto neúspěchu jsme se pokusili s řidičem domluvit podle
názvu ulice, ani to ale nepřineslo mnoho úspěchu. Záhy jsme totiž zjistili, že
některé ulice mají i 20 km. Lokality se tak vyplatí udávat jako název
nejbližšího křížení ulic. A když je adresa udaná názvem ulice a číslem domu,
nesmíte se zapomenout podívat, o jakou čtvrť jde. V každá městské části
začínají domy číslovat od nuly. Některá čísla domů tak na dlouhých ulicích
existují opakovaně v každé čtvrti. Nejhorší zkušenost se zmatečným
značením zastávek měl Radek, když jel navštívit známé na periferii Sydney
uprostřed lesů. Autobus tam staví u dálnice po několika kilometrech. Bohužel
řidič, na kterého Radek spoléhal, to tak nějak spletl a Radka to stálo několika
kilometrovou neplánovanou procházku lesem. Od té doby jezdíme vždy se zapnutou
navigací v mobilu a divíme se, jak to dělají ostatní. Co se týče adres,
obvykle se udávají ve formátu – ulice, čtvrť, okres. Z nepochopitelných
důvodů se často neuvádí město.
Přímořské Sydney, které se rozkládá z významné části na březích zálivu
Port Jackson, se v rámci MHD pyšní hned několika pravidelnými linkami
trajektů. A komu by i to bylo málo a nemá hluboko do kapsy, může využít vodní taxi.
I když i jízda MHD se může pořádně prodražit. Cena celoročního MHD lístků šplhá
k několika desítkám tisíc korun. Načerno se ale jezdit nevyplatí. Jak již
jsme měli možnost zažít na vlastní kůži, revizorům neproklouzne ani myška. Do
autobusu jich nastoupí šest, řidič zaparkuje na krajnici, zavře dveře a
kontrole nikdo neunikne. Ti, které jsme viděli my, navíc spíš než revizory
připomínali postavou vyhazovače nebo kulturisty. O důvod víc, si to u nich
nerozházet.
Stejně jako většina metropolí i Sydney se potýká se zácpami. Jeden
z projektů, který měl ulehčit přetížené dopravě v centru, byla
výstavba jednokolejné železnice na pilířích nad chodníkem v několika z páteřních
ulic. Dráha byla umístěna zhruba v úrovni tři metry nad zemí, pasažéři se
tak mohli z blízka dívat do oken domů, které byly vzdáleny od vlaku jen
několik metrů. Bohužel tento originální nápad byl odsouzen k zániku,
protože byl provozován soukromou společností, která si účtovala poměrně vysoké
jízdné. Například na George Street, která je jednou z hlavních ulic
v centru Sydney, už dnes po této konstrukci nenaleznete ani památku. Významným
dopravním prostředkem je i tady taxi a překvapivě se nejedná o nijak luxusní
záležitost. Pro cestující může být ale nezvyklé to, že většina vozů je vybavena
kamerami, které je snímají nejen při nástupu, ale i uvnitř po celou dobu jízdy.
Na rozdíl od tradičních newyorských žlutých taxíků hrají ty sydneyské všemi
barvami a díky kamerám na střeše jsou z větší dálky lehce zaměnitelné
s vozy policie, které rovněž nemají jednotný vzhled. Pokud si zapomenete
doma brýle, mějte se na pozoru, abyste si máváním na taxi nepřivolali ochránce
pořádku. To by se asi těžko vysvětlovalo.
Co se týče dopravy mimo Sydney, Austrálie je obkroužena asfaltovou silnicí
podél hustě osídleného pobřeží a uprostřed přeťata od severu k jihu
slavnou Stuart Highway. Na červených pláních v nitru kontinentu však
počítejte pouze s prašnými cestami, ze kterých dvakrát ročně odhrnuje
kameny pluh podobný tomu českému sněžnému. Tyto dálnice nedálnice křižují i
desítky tzv. silničních vlaků („road trains“). Jedná se v podstatě o
kamiony se silným motorem, které kromě v ČR běžného návěsu mají za ním
zapřažené ještě další přívěsy a dosahují tak úctyhodné až děsivé délky. Od
Darwinu na severu do Adelide na jihu křižuje rudý kontinent vlak Ghan. Rovněž
jižní část Austrálie lze projet vlakem od západu k východu. Bez ohledu na
značnou časovou náročnost cestování byl vlak donedávna vyhledávanou přepravní
možností. Roli v tom jistě hrála i skutečnost, že v Austrálii
působili v podstatě jen dvě letecké společnosti, které uměle udržovaly
vysoké ceny letenek. V posledních několika letech však došlo
k významnému růstu počtu leteckých společností a nová konkurence má velmi
pozitivní vliv na ceny letenek.
Tož tak. Jako obvykle děkujeme všem čtenářům za přízeň a za dva týdny opět
v neděli se můžete těšit na článek o tom, jak to vypadá u protinožců doma.
Budeme vděční za veškeré dotazy, náměty a komentáře.
M+R